Od poesie chybění k usebrání a novým kořenům
Recenze nové sbírky Andrey Vatulíkové (1984), brněnské básnířky, která se ve svých sbírkách věnuje především osobním partnerským vztahům a její poesie je často velmi adresně dedikována životním partnerkám, které odcházejí ze života, tu a tam se vynořují a některé mizí, aby zaplnily už jen místo ve vzpomínkách a autorčiných knihách. Ty jsou plné záblesků nostalgie, intenzivních emocí („Je příliš mnoho citu v jedné ženě“), ale i odkazů k bohémství, citací jiných autorů a oscilování mezi svobodou a partnerskou (ne)závislostí.
Druhá kniha Andrey Vatulíkové „I když se umíš smát jako Dalajláma“ přitom navazuje na prvotinu „Ona je ten tragický typ“ a lze v ní sledovat vývoj od jakési „poesie chybění“ k hledání nových cest směrem k životnímu a vztahovému zrání.
Celou sbírkou se jako červená nit line téma partnerství, rozchodů a zaplňování prázdna po mizejících ženách, které odešly, ale jejich stopa zůstala příliš výrazná a vepisuje se nesmazatelně do autorčiny paměti. Ta působí zdánlivě ničivě, ale také jako bohatý rezervoár inspirace a látky ke zpracování.
Sama autorka označuje svoji tvorbu jako „hledání ztraceného času“, ohledávání minulosti a jako „znovu nalezené šperky, na které bude jednou vzpomínat v domově důchodců“.
Některé kapitoly se místy zdají být zdrojem osobní autoterapie, v níž je opakováno a inscenováno to, co nenávratně zmizelo, případně se zpožděním formulováno něco, co už nestihlo být vyřčeno vůbec. Touha po ztracené celistvosti je nicméně prokládána meditativními úvahami, explicitními odkazy k tělesnosti a výraznou sexuální otevřeností.
Texty sporadicky prosvítají vzpomínky na dětství, na dědičnou „neukojitelnost“, na střídavě „zlý a hodný prs“, který je nastavován zlobivému dítěti, jenž by snad odmítalo dospět a žilo příliš bohémským životem, bez ohledu na společenská pravidla.
Tu a tam na stránky pronikají také přátelské vztahy s muži, zejména v pasáži věnované přátelství s básníkem Františkem Listopadem. Především portugalská část sbírky pak voní mořem, svobodou a znovu i nostalgií.
V některých momentech a jiných pasážích současně probleskuje autorčina sebereflexe a schopnost trefně pojmenovat vlastní neduhy, které ji přílišně připoutávají k minulosti. Právě tyto odlesky sebereflexe možná mohou být inspirací pro nejednoho čtenáře nebo čtenářku.
Po formální stránce jsou potom básně často koncipovány formou dialogů a dialogických vzpomínek, prokládány množstvím citací jiných autorů nebo přátel.
Většinou jsou zakomponovány přirozeně, ale objevují se i verše, kde působí spíše lehce tříštivým dojmem nebo jako zdroj jakési vnější verbální kontaminace vsazené do děje líčícího lehce odlišné příběhy. Jiné básně jsou hravé, sebeironické a plné hlubokých osobních vhledů.
Společně s ubíhajícím textem se čtenář dozvídá, že s postupem času nachází autorka nové způsoby napojení na svoje vlastní nitro a zdánlivě mizející kořeny nahrazuje nová, pevná kořenová struktura.
Andrea Vatulíková: I když se umíš smát jako Dalajláma. Brno, Větrné mlýny, 2021. Ilustrace Barbora Lungová