Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Boj s větrnými mlýny anebo životopis průšviháře 3.

Obrázek: autor.

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

Nadvláda Velkoněmecké říše se překlopila do opačného gardu. Vzpomínám si, jak si jeden Němec nás kluky odvedl stranou (takže v nás pěkně „hrklo“) a pak nás k naší úlevě lámanou češtinou poprosil o občanský oděv, že nám za něj dá, co budeme chtít, třeba i pušku s krabičkami nábojů. Pak se objevili dva angličtí vojáci, kteří údajně utekli ze zajateckého tábora. K nám domů je přivedly sestry Styblíkovy od sousedů, protože táta byl jeden z mála, kdo dobře ovládal jejich řeč. Nechali se pak fotografovat nejen s mým otcem, ale také s naší maminkou a s ostatními „slovanskými ženami“ v kroji (což byl tak národopisný spolek, který se po válce opět začal rozvíjet). Příjemná akce pro nás kluky bylo i spontánní bílení a strhávání německých nápisů.

Na skutečný akt osvobození mám také silnou vzpomínku. Na náměstí tehdy tábořily selské povozy s koňmi a se žalostnými představiteli Wehrmachtu. Snad to byli poslední narukující veteráni, dědci v ošuntělých uniformách, ne ti, kteří tu druhdy tak sebevědomě šlapali s písničkou na rtech v nablýskaných holinkách, jejichž cvočky dupali do rytmu pochodu, jako by chtěli probořit i zem.

Ale tihle ti? Bída s bídou! A stejně žalostně vypadaly i jejich herky i rozviklané vozíky.

V uličce, která byla naproti vchodu do baráku, a spojovala naši Štěpánkovu ulici s hlavní třídou (kde jsme si druhdy hrávali na „čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku“, protože v ulici byl dostatek pestrobarevných plakátů na zdi – a po vyřčení tohoto verše vždy někdo řekl barvu, na kterou se někde poblíž muselo sáhnout), se rozlehlo:

„Už jedou!“

„Kdo?“

„Rusáci!“

Rozběhli jsme se blíž a vidíme, jak ti němečtí voskové v jakémsi zoufalém a zběsilém úsilí biči popohání své koníky a v úprku ujíždějí dolů směrem na Pardubice. Pak bylo chvíli ticho a nejednou se objevilo osobní auto s velikou československou vlajkou na střeše, a pak to šlo ráz na ráz: tank za tankem a na nich mávající vojáci s kulatými obličeji a vysedlými lícními kostmi, kteří nám klukům házeli bonbony. Bylo to jakési kandované ovoce a musím přiznat, že nám velice chutnalo. Jen se divím, že nikdo z nás při tom běhání za pamlsky neskončil pod pásy jejich ocelových oblud.

Ale i tak to nakonec byla veliká atrakce. Chodili jsme nahoru až nad Chrudim a nechali se vysadit na celokovová vozidla a jeli jsme dolů přes celé město až na pražskou výpadovku, jednou dokonce, vzpomínám si, takový tank táhl za sebou na řetěze uvolněný pás a my na něj vskočili a vykonali na podivném a vrcholně nebezpečném dopravním prostředku skoro stejnou cestu.

Pak následovaly veliké oslavy, všichni jsme nosili trikoloru, všude vlály prapory a mezi těmi spojeneckými jsme my, kdo jsme v době okupace byli teprve nemluvňaty, poprvé spatřili i československou státní vlajku s modrým klínem a uslyšeli najednou i celou naši hymnu, i se slovenskou částí. K tomu mě napadalo, že Slováci pro mne byli dosud jen jistým druhem exotického Čecha, neboť u nás pod podloubím bydleli dva: otec a syn a prodávali koření ve velkých pytlích. Vonělo to u nich báječně a barevné prášky působily velice výtvarně (obzvláště vynikala červená paprika), rozuměl jsem jim docela dobře (byla to jen o chloupek jiná „čeština“, ostatně jsem tehdy už znal některé jejich písničky, které zpívávala má babička – Moravačka) a tušil jsem ale z různých náznaků v hovorech dospělých a i ze zahraničního rozhlasu, že Slováci jsou „zabráni“ nějak jinak než my, že ale statečně bojují proti okupantům jako veletajemní „partyzáni“ – za což jsem je i pro dětskou náklonnost ke všemu tajemnému obdivoval.

Přiznám se taky, že se mi velice zalíbila sovětská hymna. Snad v tom bylo ono slovanské a proruské zaměření naší rodiny, které navazovalo na předky – české národní buditele, na jejichž počest jsem dostal i své východo- a jihoslovanské křestní jméno Boris. Však jsem se už za Němců, těsně před koncem války, také začal učit ruštinu – u jednoho bělogvardějce, který bydlel na hlavním náměstí. Učil mne vlastně staroruštinu, která se v písmu (např. používání našeho měkkého i a jakéhosi znaku s křížkem) lišila od té, se kterou jsem se později setkával ve škole. A už tehdy se také začalo projevovat mé žalostné nenadání na jazyky. Jednomu ruskému vojákovi jsem se marně snažil vysvětlit český nápis na plakátu Lva Šimáka „VÍTEJ, RUDÁ ARMÁDO!“ (Přitom to samé tam bylo napsané i v azbuce: „PRIVĚT KRASNOJ ARMII!“)

Ještě si vzpomínám příhodu, která ukazovala na to, jak iluzorní byla zdánlivá skutečnost konce války, která v nás všech přetrvávala ještě dlouho. U nás v domě spal sovětský kapitán, kterého ve svém nadšení pro osvoboditele vzali naši k nám, aby si trochu odpočinul. Zdříml si odpoledne na kanapi. Přes záclony pronikalo sluníčko, a já „vjel“ se svým autíčkem do pokoje. Sotva jsem však překročil práh, Sovět bleskově sáhl pod polštář, bosý vyskočil na podlahu s pistolí namířenou proti mně. Já se strašně leknul a on asi taky, ale pak se rozesmál a pronesl peprné zaklení.

V těch revolučních dnech přijel také můj strýc Aleš. Bydlel jeden čas u nás, když chodil do „dřevařské školy“. Každého šokoval svou umělou rukou vyřezanou dosti dobře ze dřeva, kterou podával skrytou v rukávu, namísto ruky živé. Byl výtvarně nadán, ke konci života se zařadil do plejády „malujících herců“. Teď seděl s jedním kolegou na motorce, přes prsa dva německé samopaly a na rukou rudé pásky s razítky komunistické strany. Uviděl mne na ulici, zastavil, a hlásil: „Chrudim prý volala o pomoc, že se tu střílí!“ Domněnku jsem strýci vyvrátil, vždyť až na pár osamělých výstřelů jakéhosi šílence, který ostřeloval lidi v ulici z věžičky domu u Resslova pomníku, kterého nakonec dostali a vyvlekli dolů a pravděpodobně zastřelili u kostela, se „nic mimořádného nedělo“. A tak strýc Aleš obrátil motorku, že pojedou dál na pomoc Praze. Ale pokud vím, než tam dojeli, doosvobodila Prahu (již předvysvobozenou vojsky České národní rady a vlasovovské 1. pěší divize generálmajora Buňačenka), Rudá armáda – a bylo po všem.

Pak už vidím jak otec jako starosta Sokola znovu přejímá sokolské prapory, tajně poschovávané před nacisty, slyším ho řečnit na přeplněném náměstí mezi představiteli města, státu i spojeneckých vojsk, jdu na noční pochod s pochodněmi při skautském jamboree v Poličce, sedím při mírových slavnostech mezi skauty a vojáky a všude je plno úsměvů, třepotavých vlajek, uniforem, národních krojů, zpěvu a jásotu. Každý, kdo zažil první dny nějakého osvobození, ví, co to bylo za dny radostí a nadějí, velkého sbratření všech bez rozdílu. Slyším nadšená a vzletná slova a svět se mi zdá být spravedlivý a správný…