Kultura a umění Věda,Kultura,Osobnosti

Člověk trochu jinak

Obálka knihy

Kniha, která se prezentuje jako zřídlo moudrostí a rad, zpravidla nebudí čtenářovu důvěru. Proč tuto obezřetnou bariéru v případě knihy O hledání a nalézání překonat?

Jsou lidé, kteří s oblibou čtou a doporučují knihy plné rad a osvědčených moudrostí, protože jim pomáhají proplouvat všelijakými životními tůněmi. Ale jsou i takoví, kteří právě takové rady a cizí moudra odmítají. Když jsem se zadívala na obálku s názvem O hledání a nalézání, říkala jsem si, kolik čtenářů v ní najde to, co hledají, a naopak.

Pak jsem se začetla a zjistila, že je to poněkud jinak. Oba autoři, Nytrová a Ždichynec, žádné rady neservírují. Nehrají si na guru. Je to vlastně kniha, která vyvolává otázky, na které si čtenář musí najít odpověď sám. Jejich úvahy se vzájemně doplňují: myslitelka a lékař. Tělo a duše jedno jsou.

Koncepce knihy je volená velice promyšleně. Vedle reflexivních textů jsou zde také básně, které přesahují osobní výpověď autorů. Intimní zkušenost se ukáže jako zkušenost obecně lidská. Čtenář se v těch verších najde, ví, rozumí, neboť jde o zápasy, které prožíváme téměř každodenně a jak říká Olga Nytrová „Splašení koně osudu / se někdy řítí tak nemilosrdně / jako ve středověké bitvě.“

Přesto je musíme nějak ukočírovat. Jak? Nadějí? Vírou? Láskou? Jak praví Bohumil Ždichynec: „Světlo v kameni odměřuje děj / ryby plující na obloze / za úsvitu mlčí.“
Zdá se, že platí všechny tři možnosti, ale nedostaneme je lacino. Každý osobní boj je záležitostí našeho vědomí i svědomí, což samozřejmě víme. Teoreticky. V praxi je to spletitější. Možná i proto, že život není pohádka, ve které platí karmanový zákon o dobru, které bude odměněno, a zlu, které bude potrestáno. Pokud má člověk opakovaný pocit, že je to právě naopak, je snadné propadnout skepsi, zklamání, ale i vzdoru, dokonce zlobě. Nic nového pod sluncem, jak by řekli latiníci.

Oba autoři nepsali knihu proto, aby se zamýšleli, odkud přichází zlo. Zamýšlejí se nad tím, odkud se bere dobro. Nepřemýšlejí sami. Kniha je plná citátů známých osobností a byla by velká škoda vnímat je pouze jako zaumné výroky, kterými budeme prokládat vlastní úvahy. Tyto věty jsou esencí lidské zkušenosti, jejího lesku i bídy.

Takže společně s oběma autory v knize promlouvají myslitelé, vědci, umělci, osoby duchovní od antiky přes středověk až k novověku a současnosti, jako jsou například Ezop i Aischylos, George B. Shaw i Sokrates, Jan Pavel II., Albert Einstein a Ernest Hemingway, Milan Balabán, Pierre Teilhard Chardin či Miloš Žádník, Fjodor M. Dostojevskij i Erazim Kohák, podobně Ilja Erenburg, G. Jung a Immanuel Kant, rovněž Bohuslav Reynek, Albert Schweitzer i Woody Allen a další a další.

Velký důraz je v knize kladený na slovo, ať už je vnímáme jako svatý Jan: Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha… nebo méně duchovně – slovo jako jednotka řeči a řeč jako nastroj k dorozumívání. A samozřejmě také jako nástroj myšlení. Skrze slovo se dostáváme k vědomí, k poznání i sebezpytování. Není to jen mechanická soudržnost, je to metafyzická jednota.

Slovo je výsostné, zakládá kosmos, je to jako es pauza, nepřehlédnutá je vyprošťovací práce slov (Karel Hvížďala) a poezie má v tomto procesu své specifické místo jako řeč královská.

Přes veškerý vědecký pokrok je lidské vědomí stále obklopeno tajemstvím. Procesy vědomí představují procesy strukturování. Naučili jsme se rozebírat hmotu na stále menší částice – lze se dostat blízko k hranicím absolutna, ale co dál, ptá se například Bohumil Ždichynec. Je třeba poznat prapodstatu. Jednotlivé úvahy vedou k roli vlastního nitra, k otázkám po životodárné energii, je tu energie i zhuštěný výraz hmoty, vnitřní zrak jako elixír štěstí. Je vnitřní zrak totéž, co svědomí?

Jaká jsou lidská očekávání? Jaká jsou staletá přání? Je splnění přání totéž, co štěstí? Nebo dokonce úspěch? Dočteme se, že perpetuum mobile času stopu nezahladí. Ano, myšlení je ve své podstatě lidskou schopností pokládat si správné otázky. Jaké jsou správné otázky? Jak být šťastný? Jak být užitečný? Jak si zachovat duševní klid? Co je to láska, co je soucit, co je empatie a co milosrdenství?

Jak často slýcháme, že myšlení bolí a že poznání pravdy může být velice těžkým břemenem. Ale kniha ujišťuje, že poznání přináší větší užitek než škodu. Strach z poznání je mnohem škodlivější. Nesouvisí takový strach s naším neustálým sebeobelháváním? Není to i proto, že se člověk podvědomě bojí všeho nedobrého, těžké, osudového? Že je v něm pořád bázlivé dítě, které potřebuje být ujišťováno, že se nic zlého nemůže stát?

Proč se nebojíme mluvit o věcech těžkých, ale bojíme se mluvit o smrti? Vždyť se pohybujeme v ohraničením úseku mezi životem a smrtí. V tomto ohraničeném prostoru často žijeme sami. Samota není osamění. Samota je blahodárná, samota je vzácná zahrada. Samota jako poklad nedozírné ceny. Je to katarze, mizí roztěkanost, objeví se soustředěnost, jak říká Olga Nytrová.

Je to potřebné ztišení, abychom slyšeli ten důležitý šepot v nás i mimo nás. Ty šepoty i hlasy o něčem svědčí. Mají daleko ke společenské konverzaci, nemohou být jejím tématem. Proč ne? Protože jsou dialogem mezi člověkem a tím, co ho přesahuje. Mluvíme-li o poznání smyslu – a kdo by neznal veškerá filozofická moudra, která se této oblasti týkají – víme, že to, co se zdá být na dosah ruky, je vlastně někde nad našimi hlavami. Není to k uchopení, ale potřebné k dýchání. Vidět dopředu, tušit oázu naděje. V knize je naděje krásně vylíčena jako duha, ten fascinující barevný oblouk po dešti. Vyjasnění po nečasu. Přežití.

Také o zázraku života je v knize řeč. Se slovem zázrak musíme zacházet opatrně. To není kolorovaný dechberoucí div. Toto slovo moc často zneužíváme. Největší zázraky bývají nejmenší, skoro nejpokornější. Neboť zázrak má daleko ke slávě světa.

Přežijeme sami sebe? Až nás z takové otázky svědí. Svádí nás hledat viníky kolem sebe. To oni, ne my ničí planetu a vedou k neúctě k životu. Základem přežití možná není jen láska, ale úcta ke všemu živému i neživému. Úcta a důvěra. Schopnost odpuštění i přirozená potřeba poděkovat. Nabízí se i úvaha o probuzení: procitnutí z falešného snu. Možná i z velikášské představy o sobě samém. Kniha se často zmiňuje o lidském srdci, zdroji i místu emocí. Rodí se v něm i morová rána a ďábelství závisti?

Co stojí za závistí? Osobní zklamání? Pocit křivdy? Vede k nenávisti? Je nenávist stimulující vášeň? Jaké ovoce nese? Změť existenciálních otázek nemá konce. Není to jen o tom, zda být či mít. Tento rozpor je možná mělký s porovnáním s dalšími. Jak být a umět nést bolest? Protože bolest a utrpení je tu odjakživa. Jak říká Olga Nytrová, člověk se musí protrpět ke svému poslání. Utrpení je krystalizační proces, dokonce mluví i o spásné bolesti, aniž by vyzývala k mučednictví. Utrpení a bolest nás zbavuje „sulcu laciných věření:“ Laciná víra není totéž, co bezelstná představivost, zejména představivost dětská. Tu bohužel ztrácíme. Namísto ní přichází mnohdy laciné dospělácké kritizování.

Je pravda, že naše mysl je přeplněna morálním odpadem a výjevy světa otupily její citlivost až k hranici netečnosti, praví Bohumil Ždichnec. Ale přítomnost je utvářena činy. Žití je potřebou činů. Štěstí? Těžká odpověď. Ale zdá se, že šťastní jsou lidé, kteří žijí v souladu sami se sebou i se světem a dokázali se odloučit od nadbytečného stresu.

A štěstí je i to, že existuje umění. To není jen příjemný požitek, ale přímo vesmírný přesah.

A na závěr veliká naděje: Svět nebude zlý, budou-li v něm převažovat dobří lidé.

Nytrová, Ždichynec: O hledání a nalézání, Nakladatelství Bondy Praha, 2021, ilustrace: Tereza Haspeklová