KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

9. ledna zemřel Dušan (vlastním jménem Július) Klein (1939 – 2022), jeden z velkých slovenských židovských režisérů, kteří vystudovali v Praze a už v českých zemích zůstali a tvořili (vedle Jána Kádára, Juraje Herze, Juraje Šajmoviče a Mateje Mináče). Tak jako režisér Oldřich Lipský srostl v dokonalou tvůrčí dvojici se scenáristou Jiřím Brdečkou, Václav Vorlíček s Milošem Macourkem a Jindřich Polák s Otou Hofmanem, Dušan Klein se v nejlepším tvůrčím věku našel s lékařem MUDr. Ladislavem Pecháčkem, se kterým kromě jiných skvělých děl vytvořil legendární sérii Básníků (1982 – 2016), v nichž předobrazem básníka-lékaře Štěpána byl Pecháček a předobrazem básníka-režiséra Kendyho Klein.

Dušan Klein přežil holocaust stejným způsobem jako polský židovský režisér Roman Polański (vl. jm. Rajmund Liebling) ukrytý v katolickém klášteře. Rodina se záhy po osvobození přestěhovala do Čech, kde si Kleina v jeho 16 letech vytipoval režisér Jiří Weiss do titulní role malého Roma Fabiánka ve filmu Můj přítel Fabián (1955), prvního filmu, v němž si pražský Slovák Otto Lačkovič zahrál Roma, a také filmu opředeného řadou „historek z placu“ (byla 50. léta, doba prvního výbuchu „politické korektnosti“, a režisér Weiss romské statisty zásadně oslovoval „soudruzi Cikáni!“, až to tito nevydrželi a poslali za ním svého vajdu s prosbou: „Pane režisére, neříkejte nám soudruzi Cikáni, my vám taky neříkáme soudruhu Žide…“). Jako absolvent FAMU se po studentských filmech z druhé světové války, inspirovaných jeho zaměřil na detektivky, z nichž mnohé se staly legendami (Jeden z nich je vrah, Zatykač na královnu, Sázka na třináctku, Kam nikdo nesmí), ve dvou případech dokonce dle skutečných případů se špionážním pozadím (Případ mrtvého muže, Případ mrtvých spolužáků). Na přelomu 70. a 80. let pak jednou dělal porotce na festivalu humorných filmů, kde se ho zeptali, zda by dokázal i komedii a on řekl, že levou zadní. Chce se snad s ním autor dotazu o to vsadit? Za tím účelem tedy vznikla čím dvojice Pecháček-Klein, o níž se málo ví, že její humor byl na druhou stranu „poetizován“ vášnivým vztahem obou autorů k Fráňovi Šrámkovi. Dvojice zrodila filmovou hexalogii o Básnících (1982, 1984, 1987, 1993, 2003, 2016), z níž už první tóny prvního filmu Jak svět přichází o básníky (1982) patří čtyřem tónům stříbrného větru, které do stejnojmenného Krškova filmu napsal hudební skladatel Jiří Srnka. Zde dokonce několikrát zazní i Šrámkovy verše, neboť autor scénáře, doktor Ladislav Pecháček, se pro hlavní postavy Štěpána Šafránka (který se – stejně jako jeho představitel Pavel Kříž, jenž mezi třetím a čtvrtým dílem emigroval – po listopadu 1989 šrámkovsky vrací do rodného Hradiště) a Kendyho Marka inspiroval výsostně šrámkovskými motivy. Svůj příběh, který začíná a končí ve šrámkovském venkovském okresním městě nad řekou (v tomto případě je ale „Hradištěm“ není Šrámkův Písek na soutoku Vltavy a Otavy, ale Mělník na soutoku Vltavy a Labe), postavil na přátelství dvou spolužáků ze střední školy, z nichž jeden, Štěpán, ten romantičtější a idealističtější (jako Jan Ratkin a Jan Hlubina), má za životní úkol nechat umřít v sobě vše, co je „včerejší a pošetilé“, zatímco ten druhý, světáčtější, Kendy (jako Karel Zach nebo Josef Roškot), má v životě za úkol najít své pravé poslání, a zatímco idealistický Štěpán se v každém dílu potkává s novou ženou, setkání protřelého Kendyho s „Jasanou“ (jejíž archetyp si zase autoři vypůjčili

z Tylovy hry Lesní panna), to vše za průběžného dohledu svérázného lidového filosofa profesora Ječmena (Josef Somr). Nechybí ani šrámkovský archetyp světoběžníka (ve Stříbrném větru je to Ratkinův strýc Jiří), kterým je v prvním dílu choreograf s vizionářským jménem Hugo SNOWDEN (Luděk Kopřiva), ve druhém a třetím dílu africký student Mireček (Joseph Dielle), a později obchodník Karabec, či spolužák z gymnázia Hanousek a spolužačka z vysoké školy Vendulka utěšitelka, oba s americkou zkušeností. Tento archetyp měl v realitě zřejmě takovou sílu, že ho mezi třetím (1987) a čtvrtým dílem (1993) jak představitel hlavního hrdiny Štěpána Pavel Kříž, tak představitelka Jasany Lenka Kořínková následovali a podstoupili (tak jako šrámkovský Jiří Ratkin i postavy z Básníků) emigraci a opětovný porevoluční návrat do vlasti. Naopak archetyp usedlé jistoty a zároveň kritičnosti, jaký pro Ratkina a Zacha přestavoval Šrámkův profesor Ramler pro Štěpána a Kendyho v příbězích Básníků z osmdesátých let opět představuje profesor Ječmen (Josef Somr). Své předposlední dívce, „Veverce“, která se objevila v posledním předvedeném filmu Jak básníci neztrácejí naději (2003), přezdívá básník a doktor Štěpán Šafránek ratkinovsky: „Aničko posedlá!“

Ačkoli některé postavy a výroky ze všech (zejména pak raných) dílů hexalogie jsou dokonalým zrcadlem našeho života, autor tohoto textu za nejlepší díl hexalogie pokládá čtvrtou část Konec básníků v Čechách (1993), jenž na postavě Štěpána, který byl vždycky tak málo totalitář jak málo byl kapitalista, ukazuje celou absurditu návratu kapitalismu do Čech se vší lží a podvodem, nasbíraným za dřívějších 40 let a odhaluje řadu jevů (počínaje anglicizací jazyka a konče prvorepublikovými ideály ztělesněnými hradišťskými sokoly, kteří jsou, kapitánům nové společnosti, Karabcům a Hanouskům, vydělávajícím svůj první milion, aby vykoupili polikliniku a vytvořili z nich bordel, srdečně směšní), které tehdy byly ještě v plenkách. Obraz smějícího se opilého nezaměstnaného Štěpána, zpívajícího před pouťovou malbou Sochy Svobody na kolotočářské maringotce Internacionálu (která mu přišla stejně kýčovitá jako tento způsob „demokracie“) je pro autora tohoto textu nejlepší satirický obraz v porevoluční české kinematografii – což samozřejmě (na rozdíl od čím dál bezzubější satiry pátého a šestého dílu Básníků, které se s daným stavem – ovšem jako i my všichni – už nějak smířili…) nijak nesnižuje význam dalších satirických děl dvojice Pecháček-Klein jako výsostná metafora nesvobody na obrazu protialkoholní léčebny ve filmu Dobří holubi se vracejí (1988) a obraz falešnosti československé perestrojky, v době, kdy už v rádiu (přestala být rušeny západní rádia) „hlásili jiné počasí ve filmu Vážení přátelé, ano! (1989), a ovšem i poetické vyrovnávání se s dobou bezuzdných devadesátých let, kdy si zloději chodili pro lup do obydlených bytů v inscenace Dáma ví, kdy přijít (1992).

Dušan Klein, jehož dílo jeho scenáristické alter ego Ladislav Pecháček charakterizoval jako „žádný Fellini, ale film, který mě neuráží, kde neteče krev, kde je mi dobře, ale přitom to není žádná limonáda“ si přes vědomí svého řemeslnictví troufl i na hlubší témata, řešící jemnější vztahy a stavy, zejména v přepisech klasiků jako v Zweigově netrpělivosti srdce (1995), Havlíčkově Té třetí (2001) či v Hrabalových poválečných Andělských očích (1995), na jejichž natáčení v Kutné Hoře má autor tohoto článku, bydlící tehdy v okrese Kutná Hora, nostalgické vzpomínky, neboť se s kamarády chodili dívat jak na kašírovaný krámek s knoflíky, jehož majitelem byl ve filmu Miloš Kopecký, tak na kašírovanou gotickou kašnu, která na zdejším Palackého náměstí v historii nikdy nestála, ale filmoví profesionálové ji udělali tak dobře, že když ji pak v Kutné Hoře zapomněli, ještě řadu let ji obdivovali ti turisté, které nenapadlo na ni zaklepat, a zjistit, že je dřevěná. Vrcholem Kleinovy poetické tvorby je zfilmovaná Píseň o lítosti (1999), nejpoetičtější poéma v próze Viktora Fischla, tajemníka Jana Masaryka a později izraelského velvyslance v mnoha zemích – ale především jednoho z největších českých spisovatelů, kteří svou něžností byli nejblíže Jádru: „Nikdy nebudeme vědět, nikdo nikdy nebude vědět, Jsme ubozí, Jakube, ubozí jako děti ve tmě, a proto, snad JEN proto musíme být dobří. Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili. Říká se, že se máme milovat. Ano, máme. Ale hlavně musíme být plní lítosti k druhým - k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě víc, než my. Láska, Jakube, někdy vyprchá, ale lítost v nás musí zůstat, na každém kroku si to musíme říkat, jen tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji, v kom není, zahyne. Zoufá si, protože je v něm víc lítosti k sobě, než k ostatním.“ Píseň o lítosti je zároveň vrcholem „židovské řady“ Kleinovy tvorby, do níž patří i některé poláčkovsko-haasovské figurky z Básníků, jako je pacient, pan Eisenmenger (Jan Schmid) či sousedka, paní Zelená (Zita Kabátová) z filmu Jak básníkům chutná život. S vlastní normalizační židovskou minulostí se Klein snažil porovnat hned v roce 1991 v inscenacích děl Rudolfa Ráže Nepoužitelný Max (1991), o „intelektuálovi, který ze strachu podepíše vše", ale i ve zfilmované povídce Vlasty Třešňáka Kafka to taky neměl lehký (1992), která naopak pojednává o židovském disidentovi, který se za normalizace stane pomocníkem šámese nebo kostelníka v synagoze – která ale už několik desítek let slouží jako sklad koberců. Téma druhé světové války uzavřel seriálem-adaptací podle německého antifašisty Hanse Fallady I ve smrti sami (2004). Utrpení Židů bylo jedinou dějinnou pohromou. Jeho heslem bylo „Kdyby Židi nebyli, našli by se jiný nepohodlný, třeba modrooký, proto je třeba občas ukázat, co tu bylo.“ Z této ideje vznikla i „romská“ detektivka Radikální řez (1983), i jeho poslední velké televizní dílo o utrpení českých vlastenců za národního obrození (o Karlu Havlíčku Borovském) Zakázaný člověk (2009)

Dušan Klein, jehož úděl za normalizace také nebyl nejrůžovější (jeho prvním televizním seriálem, který mu byl „nařízen“, bylo například dílo Případy poručíka Haniky, 1989, od scenáristy Ivana Gariše, což byl ve skutečnosti do televize odložený estébák Antonín Prchal, jeden z hlavních vyšetřovatelů pogromu na židovské komunisty jménem Slánského proces – který vlastnoručně zatýkal a vedl výslechy jak později nespravedlivě popraveného Otto Šlinga, tak Rudolfa Slánského…) byl známý tím, že svou režisérskou nervóznost maskoval dýmkou v ústech (stejnou taktiku si mimochodem kdysi jako herec zvolil i Svatopluk Beneš) a v době nejrůznějších zákazů dával ve svých filmech šanci jak svým hereckým slovenským krajanům (Július Vašek, Zuzana Cigánová, Dušan Blaškovič, Juraj Ďurdiak, Otto Lackovič, Milan Kňažko, Milan Lasica, Július Satinský, Marián Labuda), tak potomkům obětí holocaustu z českých zemí jako Pavel Kříž, Tomáš Töpfer či Miloš Kopecký, ale i českým autorům, kteří se židovské tematiky ujímali za minulého režimu v dobách, kdy za to mohli slíznout jen trest (v roce 1973, v době jeho absolutního zákazu, prosadil vlastní zfilmování povídky Ladislava Fukse Tajemství zlatého Buddhy a v roce 1994 převedl na televizní obrazovku jeho povídku Případ kriminálního rady – mimochodem jediné a poslední porevoluční Fuksovo zfilmované dílo). Po revoluci se také vrátil detektivkám a k autorům, keré si za normalizace netroufl, prosadil ani on když formou přímých přenosů inscenoval adaptace detektivek Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany Hříchy pro pátera Knoxe a Hříchy pro diváky detektivek.

Je to asi tak 15 let, co autor tohoto textu pana režiséra potkal v samoobsluze v Praze-Dědině, kde tehdy oba bydleli. Ani ho neoslovil, ale měl z toho setkání radost, protože tvorba pana režiséra mě provázela celým životem, počínaje tím, že během gymnázia mu pan profesor Andrle říkal „básníku“ a některé spolužačka Míša Krejčíková občas i „Štěpánku“. Operetní a operní pěvec Jaromír Janák pak autorovi o osobě DK napsal toto:

„Když jsem před více než padesáti lety nastoupil do divadla v Karlíně a Nuslích, vrazili mne hned druhý den do Nuslí do operety Země úsměvů, vlastně jen s jednou zkouškou přímo do premiéry. Byl jsem hodně vykulený, vlastně jsem po představení v civilu nikoho nepoznal, protože dámy, když sundaly paruky (tenkrát se v nich ještě hrálo) a odlíčily se (tenkrát se ještě líčilo), vypadaly úplně jinak, spíš hůř. Jen jednu z baletek, která se mi líbila na jevišti, jsem poznal, byla krásná i v civilu a jmenovala se Silva a mluvila s trochu znatelným ostravským přízvukem. Samozřejmě jsem se do ní okamžitě zamiloval a přemýšlel, co s tím. Pak jsem si všiml v divadelním klubu takového malého člověka s trochu delšími vlasy, který v puse žvýkal dýmku a zahaloval se do oblaků kouře. A ta moje platonická láska, se kterou jsem ještě ani nepromluvil, zamířila k tomu člověku a odcházeli spolu domů. Někdo mi řekl, že ten pán je režisér Klein (stejně jsem ho neznal) a Silva že je jeho žena. Tak skončila moje první láska v divadle, ale dnes, po dlouhé době (také proto, že už vím, co znamenal pan režisér Klein), musím uznat, že si paní Silva vybrala dobře. Byl skvělý.“

Na závěr několik vět z Pecháčkovy-Kleinovy básnické série, které nikdy nepozbudou své satirické platnosti:

„Dej blbci funkci – a vymyslí lejstro!“

(Pavel Kříž aka Štěpán Šafránek ve filmu Jak básníkům chutná život)

„Jak je něco v novinách, tak je to nabeton. I kdyby se to nestalo“

„Každej umělec musí vystihnout ten okamžik, kdy má umřít – aby se stal nesmrtelným.“

(František Filipovský aka herec Valerián ve filmu Jak svět přichází o básníky)