Počteníčko: Divadelní ředitel
Josef Kajetán Tyl byl nazýván „Miláčkem národa“, ale také důkladně poznal odvrácenou stranu uměleckého prostředí, kterou popsal v povídce Divadelní ředitel.
Asmodi chtěl býti jednou divadelním ředitelem. Onť poznával občanskou i společenskou důležitost divadla — a znal velikou mizerii, v které tonulo. I chtěl alespoň z části onu kalužinu vyčistit, aby jel vozík Thespisův svobodně — chtěl ale také (alespoň z části) vozík vyčistit, aby se důstojně před světem pohyboval.
„Země by hořem pukla,“ říkával, „kdyby věděla, jak zmatenou, samolibou, ztřeštěnou, pošetilou čeládku na hřbetě nosí — ale to jen mezi lidem, mezi tím krutým, práva chtivým panstvem ostatního tvorstva. Osel zůstává hezky oslem, liška liškou, vrabec vrabcem, kohout kohoutem: jenom švec nechce býti ševcem, krejčí krejčím, hlupec hlupcem, ničema ničemou: všecko chce býti komediantem.
Žáci, kteří ledva prvními školami proběhli a jichžto se krom abecedy nic nechytlo — učeníci, kteří mistra poslouchati nechtěli, výrůstkové, kteří všecko již okoušeli, ale všeho zas nechali, protože se chléb vezdejší v potu tváři dobývati má — lidé, kteří hynouce v bahně rozpustilosti a prostopášnosti, nevědí, kde pevného břehu dostoupiti: všickni tito uchytí se divadla a myslí, že našli pohodlné přístřeší — pohodlné pro lenost a obžerství.
A takováto čeleď běduje potom, že nemá u lidu žádné vážnosti! — Do očí naplit měl by ti svět, neumělá, nadutá, podvoduplná směsice! Co chceš jiného, nežli co ti večer, při záři lojového slunce, v říši malovaného plátna k oběti přináší? Tam zapomíná švec a krejčí, hospodský a řezník na dvě hodiny, že před ním neplatný dlužník své kunšty provádí, a přijme s vděčným srdcem, co mu jeho nezasvěcená ruka předloží.
Já se ani za mák nedivím, že až posud tolik vředovitých předsudků na stavu hereckém lpí — onť to z většího dílu sám zavinil. Kdo by smeknul před člověkem, který toho nezasluhuje a požadovati právo nemá? Nebuďte, pánové, komedianty — a hned se celé smýšlení veřejné promění. Jakmile z vás bude ústav umělecký, spojení lidu vroucího pro krásu a ctnost, sbratření dostatečných sil k dosažení vysoko vytknutého cíle: tuť ihned půjde za vámi úcta, vážnost a uznání. Dílo vaše nebude ležeti před očima obecenstva jako dílo poběhlíkův, nýbrž mužů výsost povolání svého znajících a z veškeré duše po něm toužících.
A pak direktoři těchto malých divadel! — Pane, pane! vlasy mi hrůzou vstávají, když na to zpomenu! Mluvte s nimi! Aby vám dokázali, jak rozšířené a znamenité známosti mají, budou vám vypravovati, kolik žbánů tam a tam se Shakespearem vypili. Klassická dramata jsou u nich ta, která nejvíce vynášejí — to jest nejvíce křiklavé luzy vábí; u jednoho „Loupežníci na Chlumu“ — u jiného: „Bachus Pumprnikl“, u třetího: „Dvanácte spících panen“. O pravém povolání divadelního ředitele — o jeho povinnostech: vkus obecenstva zušlechťovati, z ústavu svého zrcadlo všeho krásného, a byť i rozpustilého, učiniti — jak by to mohl člověk věděti, který jednou snad divadelní cedule roznášel, padesát zlatých uhospodařil a teď na vlastní risiko pod papírovou korouhev pluk sobě rovných ctitelů Thalie svolal?“
Z knihy Josef Kajetán Tyl: Povídky novověké. Alois Hynek, Praha, 1888