Sen?
To se nám snad jenom zdá.
Probudil mne řev, hulákání, zvuk padajících kácených stromů, ne to nebyly stromy, to byly sochy vědců a spisovatelů, co je nedávno postavili u nás v parku. Zase rána, co to proboha je? Teď nám někdo hodil kameny do okna, rozbitým oknem jsem viděl spoušť na ulici, davy zdivočelých lidí převracely osobní auta a náklaďákům zapalovaly pneumatiky, naftou. „To je hodně čoudu a dobře se to točí kamerami,“ řekl mi jeden z přítomných a postříkal mě žlutým sprejem, aby si mě poznačil.
„Ale vždyť já jsem volil KSKNMCH, Klidnou Stranu, Která Napraví Minulé Chyby!“ namítl jsem.
„No vždyť jo, vyhráli jsme a trochu jsme změnili program!“ řekl mi aktivista a kopl mne do rozkroku. Pak mne postavil do pozoru, šoupl mi do ruky sprej, abych jím „ojel“ každého, kdo je proti nám. Pak si ho prý chytnem a přesvědčíme o naší pravdě.
„Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ zařval mi do ucha jeden z vítězů a dal mi do ruky hrst posmrkaných papírových kapesníků: „hodíme jim je do ksichtu, aby se promořili, a pak už hlasovali s námi proti všemu a za ovládnutí všeho!“
Přicházeli další, jásali a „obraceli“ všechny, kteří se vyklonili z okna a neměli tu správnou barvu.
„Sledujte slunce, to jsme ještě neovládli, musí svítit, jak my chceme my! Na soláry, a hned! Jsme ekologové, kilo proudu za tři tisíce!" vykřikoval odredovaný fantasta.
Matka schovávala své děti za převrácené popelnice, tak jsme po nich házeli poplivané kapesníky. „Třete se jimi, budete promořeni – a kdo je promořen, bude zachráněn. Škodovka už taky vyrábí masky, víc to vynáší a zaútočíme tady na ty hotentóty, co nechtějí jít naší cestou, populisti nedemokratický, do držky dostanou!“ křičel jeden z „elfů“ do megafonu, vyskočil na židli a řval dál svá moudra.
Nakonec jsme byli postříkáni barvami všichni, abychom viděli, jací jsou ti bezbarví odjinud srabi, nemají šanci a musejí nám barevným sloužit.
Slunce, které všechny osvětlovalo žlutou barvou, začalo slábnout a chystat se ke spánku. Usínali i lidé, dříve tak aktivní a agresívní.
Za nastávajícího šera vyrazili do ulic sklenáři, aby opravili vytlučená okna. Přijel náklaďák, který jeřábovým ramenem zvedal povalené sochy na jejich podstavce. Už tam byli všichni: Jirásek, Nezval, Vrchlický, Božena Němcová, Svatopluk Čech, kterému nějaký „protinacionalistický“ horlivec zamaloval příjmení.
Autobusy plné aktivistů se skloněnými hlavami startovaly jinam. Z jednoho okna mával poslední bdělý z nich, a volal: „Neplačte, zase přijedem, jsme nezničitelní, jen musíme doplnit zásoby barvy, a pak tu demogracii vybudujeme, i kdyby nechtěla! Zítra se bude tančit všude!“
Ráno jsem vstal, umyl jsem se, oholil, vyčistil si zuby a prohrábl hřebenem zbytek vlasů.
„Chtělo by to dredy,“ pomyslel jsem si.
Nebe bylo modré, slunce svítilo. Vedle sochy Svatopluka Čecha zastavilo auto, soused nabízel, že mne sveze. Zajeli jsme k benzínce. Soused zaplatil dvě eura za litr benzinu a radostně jsme vyrazili na cestu.