Vykořisťování u rozvážkových služeb
Novinářka berlínského deníku taz pracovala pět měsíců jako kurýrka u potravinové rozvážkové služby Flink. Zničila si při tom víc než jen mobil – je to totiž otrocká práce.
Jeden den v říjnu 2021, nástup do práce v 17 hod. S bušícím srdcem jedu do podniku. Zářivě růžové výlohy (v sídle podniku, pozn. red. KN) na mě teď už působí jako varovný signál. Když zamykám kolo, mám vlhké ruce a napínám uši. U vchodu už stojí dva velké růžové batohy se stříbrným logem „FLINK“ připomínající kostku, na nich samolepicí štítky se jménem. Proplétám se mezi bicykly a paletovými vozíky plnými potravin. Neustálé vyzvánění mobilů signalizuje, že pořád přichází nové objednávky. Přihlašuju se do podnikového systému, nafasuju kolo, popadám helmu, beru jeden z batohů u vchodu a vynervovaná svištím pryč.
Nebyla jsem vždycky tak moc demotivovaná a skoro panická. Když jsem loni v květnu začala brigádničit u Flinku, online supermarketu s přímým doručením zákazníkovi, byla jsem v dobrém rozpoložení. Práci mi doporučil kamarád: lidé jsou tam skvělí, o zaměstnance se starají a s drobnými bonusy jako možností vzít si potraviny, které občas zbydou, se dá taky počítat. Navíc jsem si mohla pružně organizovat směny; bylo léto a moc ráda jezdím na kole – tak proč ne?
Ve Flinku – podobně jako u jeho přímého konkurenta Gorillas, který byl nedávno terčem kritiky kvůli špatným pracovním podmínkám – pracují „pickeři“, „kurýři“ a „hub manažeři“. Když přijde objednávka, zazvoní pickerům mobil. Pickeři vychystají zboží z desítek regálů, mrazniček a ledniček a nabalí ho do batohu. Mezitím aplikace upozorní kurýry na novou dodávku, jeden z nich popadne batoh a jede na udanou adresu. Všechno do deseti minut, tak zní produktový slogan. Na místě dojde k potvrzení převzetí a jede se zpět.
Ucházela jsem se o práci kurýrky v Hamburku. V našem hubu, jak se říká skladům zboží, panoval od počátku chaos. V cestě neustále překážely dva metry vysoké paletové vozíky s novým zbožím. Zpočátku nás bylo víc než dost a stačilo jen čekat. Uvnitř bylo dusno, tak jsme dováděli na dvoře, celkem skoro 30 kol. To ale bylo v pohodě. Povídali jsme si o svých jízdách a jediné, co nás dopalovalo, byli zákazníci, kteří nedávali spropitné. Smáli jsme se lidem, kteří si objednali jen jedno balení toaletního papíru, a radovali se z ovoce a zeleniny, které jsme si večer směli vzít domů.
Tato nálada však netrvala dlouho. O nervy začalo jít, když sklad v červenci najednou zmizel. Měla jsem pár dní volna, jela na starou adresu, tam už ale nic nebylo. Sklad se přestěhoval, zpráva o tom se ke mně nedostala. Nějaká informace se sice objevila v aplikaci Slack, která byla zavedena krátce předtím, přístup k ní jsem ale neobdržela.
Nový sklad byl o něco větší a byly zde dokonce pohovky, zato chyběla klimatizace. Kvůli vedru jsme tedy opět postávali venku, tentokrát na chodníku přímo u rušné silnice. Sousedé z toho radost neměli. Na zdech se brzy začaly objevovat vzkazy vysvětlující, jak mají vypadat dobré sousedské vztahy. „Prostor (1–2 metry) přímo u vchodu by měl zůstat volný“, stálo tam mimo jiné. Rozuměj: postávat venku zakázáno.
Během své říjnové směny jsem teď na cestě necelé dvě hodiny. Při jedné rozvážce jsem musela s deseti litry na hřbetě do pátého patra. Výtah? Není. Spropitné? Nic. Mezitím mě dost rozbolelo koleno. Ve skladu ignoruju připravený batoh a běžím do kuchyňky, potřebuju sklenici vody. Potkávám dva kolegy, kteří popíjejí kávu. „Je to katastrofa,“ říká jeden z nich, když se ptám, jak se jim tu teď daří. „První dva měsíce byly dobré, zato teď… jakmile najdu jinou práci, zmizím odsud.“
Mnozí tento názor sdílejí. Pro většinu je ale obtížné najít jiné zaměstnání. Kdo pracuje ve Flinku, nemusí dokládat reference ani ukazovat vysvědčení. O práci se uchází prostřednictvím internetového formuláře, do kterého zadá adresu a telefonní číslo. Moji kolegové a kolegyně pocházejí z Německa, Portugalska, Itálie, Sýrie, Tuniska a Jižní Afriky. Jsou to studenti, žadatelé o azyl a mnoho mladých dospělých, kteří během pandemie přišli o práci.
Počet objednávek prudce narostl, přibližně od srpna chodí do skladu v minutových intervalech. Své šesti až osmihodinové směny často strávím bez přestávky na kole. Nálada je stále napjatější. Jsou dny, kdy ve skladu stojí čtyři vozíky plné ovoce a zeleniny vedle pěti vozíků hygienických potřeb a suché stravy, potom přijdou ryby, následně maso, a nakonec dodávka alkoholu. Pak je tu ještě celá řada elektrokol.
Koleno mě teď už bolí tak, že nemůžu nasednout na kolo. Pomáhám tedy ve skladu. I zde se ptám jednoho kolegy, co ho tady drží. „Peníze!“ zní okamžitá odpověď. Vyděláváme 10 eur a 50 centů za hodinu. „Je to můj životní sen,“ říká ironicky pickerka, která prosviští kolem nás. „Jo, ale taky jsou tu skvělí lidé. Jinak bych to nedělala.“
To říkají mnozí: nebýt kolegů a kolegyň, už bychom všichni dávno odešli. Protože nevole je jinak obrovská. Účtárna mnohým posílá výplatu i s dvouměsíčním zpožděním. Nová aplikace teď dokonce sleduje i naši zpáteční cestu, často nás ale pošle na úplně špatnou adresu nebo se pořád zasekává. Musíme také používat vlastní mobilní telefony, do nichž jsme si stáhli tři různé aplikace, které rychle vybíjí baterii – aniž bychom dostali příplatek na mobilní data. Pak je tu tzv. Ridercare, e-mailová adresa, kam se můžeme obracet s veškerými záležitostmi, odkud ale odpověď mnohdy přijde až po několika dnech, nebo taky vůbec ne.
Kamarád, který mi tuto práci doporučil, už je pryč. „Někteří dávají výpověď. Třeba proto, že si pár lidí na vedoucích postech vymyslelo nová pravidla, která zkrátka nejsou dobře přijímána,“ říká mi kolega. Potraviny, které zbydou, už si také nemáme brát.
V poslední době jsou mi také jednoduše přidělovány pracovní směny, aniž by se na tom se mnou někdo domlouval. Dříve bylo normální, že jsme se o směny ucházeli týden předem prostřednictvím aplikace „Shyftplan“. Už potvrzená páteční směna mi tak byla bez vysvětlení vyměněna za dvě pozdní směny ve středu a v sobotu. Neměla jsem čas, a nakonec jsem celý týden vůbec nepracovala. Když jsem se pídila po odpovědi ve Slacku, viděla jsem, že nejsem jediná, kdo má tento problém.
Systému, na kterém Flink stojí, nikdo vlastně nerozumí. Nevím už vůbec, na koho se s čím mám obracet, můj pocit je, že se kompetence mění na týdenní bázi. Nefunguje ani distribuce zboží do skladů. Vše je dodáváno z Berlína a nějaká aplikace údajně kontroluje, co kde chybí. Přesto pořád dostáváme zboží, které už máme. Hub manažeři, kteří začínají směnu o půl osmé ráno, kvůli tomu často bývají v práci ještě v sedm večer. Jednou jsem svému kolegovi pomáhala třídit zboží do půlnoci. Druhý den přišel do podniku s kruhy pod očima, protože skončil až dlouho po mně.
Navzdory tomu všemu sedám opět na kolo. Pickerka mi vmáčkne do náruče batoh a říká se smíchem: „Z tohoto tě záda bolet nebudou.“ Dívám se dovnitř: je v něm sedm maracují.
Celá koncepce mě naplňuje stále větší skepsí. Jaký má smysl nabízet službu, která lidem umožňuje takhle násobit spotřebu? Vše za deset minut na místě, přímo u dveří – mám pocit, že výsledkem bude ještě línější společnost a ceněna ta práce taky nebude. Jednou jsme se u zákazníka objevili dva, objednal si skoro dvě bedny piva. Když otevřel dveře, byl naprosto překvapený: dva kurýři? To víš, jak jinak bys chtěl ty krámy vláčet? Dal nám spropitné jedno euro.
Na konci své říjnové směny tlačím kolo po chodníku, protože se tady nesmí jezdit v protisměru. Je to dnes moje poslední jízda. Poslední navždy. V hlavě si už sepisuju výpověď. Letmý pohled na mobil: příští vpravo. Stav baterie 49 procent. Pak displej náhle zhasne. Jen ne paniku, s časem jsem na tom dobře. Stisknu znovu tlačítko na mobilu, displej se rozsvítí, na obrazovce se objeví modré bubliny. Pak telefon zavibruje. Baterie ukazuje 0 procent, displej znovu ztmavne.
Kromě kolena, zad, motivace a radosti z jízdy na kole mi tato práce zničila i mobil.
Text, který původně vyšel 15. ledna 2022 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.