Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Boj s větrnými mlýny anebo životopis průšviháře 4.

Obrázek: autor.

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

Dětství, doba plná protichůdných, ale o to víc silných zážitků. A ty se znásobily nejenom mým zjitřeným vnímáním, ale i tím, že jsem byl už od malička obklopen knížkami, že jedva jsem se naučil číst, hltal jsem každé slovo. Nejdřív mi ožívaly obrázky, pak pohádky a příběhy hrdinů, později i věci „nepříslušející mému věku“. Některé knížky jsem měl najednou „cenzurované“, i tak nevinné, jako byly pohádky. K Vánocům jsem dostal Haufovu Karavanu s nádhernými ilustracemi Jiřího Trnky, které jsem bez výjimky nadšeně přijímal, ba i ten obrázek člověka s hřebem uprostřed čela, přibitým k stěžni. Jak si toho naši všimli, začali tu knížku, (moji knížku), přede mnou schovávat („…až budeš větší!“), snad abych se příliš nebál. Bál jsem se, strašně, i té čarodějnice s tělem plným postav z pohádky, i těch nebezpečných černochů s mohutnými tasenými meči v arabské zřícenině. Ale navzdory tomu jsem ji tajně prohlížel (s baterkou na klíně schován pod dekou), když jsem zjistil, kam ji naši schovali. To jejich počínání bylo víc než dětinské, vždyť já musel vídávat v té době věci daleko strašnější a být svědkem (jak už jsem se zmínil), skutečných krutostí a ty přede mnou nikdo schovat nemohl. Stejně byla přede mnou zatajena Tisíc a jedna noc s ilustracemi Václava Fialy (i když z naprosto jiných důvodů). Na tom měl největší zásluhu můj strýc Dušan, který byl velice pohoršený, sotva jsem po ní jenom sáhnul. Jeho postoj byl naprosto kontraproduktivní, neboť o to víc jsem po knížce pátral, a sotva jsem ji našel, už jsem se dychtivě (ale marně) pídil po tom, co v ní je tak závadné? Dvojsmyslné povídání o milování ba ani nahé postavy (skutečný důvod onoho mravokárce) mně ani na mysl nepřišly (nepřipadaly mi nijak výjimečné, vždyť, co se nahoty týče se právě jeho knížky, které měl v knihovně, tedy knížky o umění, nahotou jen hemžily). Ostatně mám dojem, že právě Dušan způsobil, že můj zájem o toto orientální dílo se pak v průběhu let natolik znásobil, že jsem se věnoval Tisíc a jedné noci soustavně a nakonec vytvořil i ohromný cyklus svých ilustrací, které obdivovali diváci na mých výstavách. A tak mne jen napadlo, že ti dospělí jsou dokonale praštění, když nevědí, že i bát se je krásné a normální. Jak nádherně strašidelní mi připadali čerti na ilustracích Artuše Scheinera z Kubínovy Agávy. Jeden z nich (ten u zrcadla) mi tolik připomínal mého opáleného otce v plavkách (k jeho veliké rozmrzelosti): „Tati, koukej, ten čelt má stejný plsa jako ty!“

Je potom tak nepochopitelné, že má fantasie mi vykreslovala spoustu těch tajemných bytostí, když jsem se setkával i s pozůstatky tehdy legendárního Péráka (bojovníka proti nenáviděným okupantům, který jim unikal pomocí skákacího zařízení na nohou), který se hmatatelně projevoval nejenom v šeptandě, ale ožíval i v letáčcích, které jsem na vlastní oči viděl skryté na zdech v zákoutích města?

A tak jsem byl podivně poznamenaný už od počátku života, ale tehdy se mi dostalo i rozporuplných schopností. Na to vliv doba snad neměla, spíš geny, setkávající se onou mendelovskou kombinací, od vzdálených předků. Nebo to byly právě ty vybájené postavy, které stály u mého zrodu? Či to byl nepsaný osud, který pár sudiček, protiřečících si hádavých hašteřivých bab, stanoví podle momentálního rozpoložení, anebo je to konstelace hvězd, kdy každá vteřinka vykouknutí na tenhle svět rozhoduje, zda jsou naše kroky příznivé, či nepříznivé? Osobně bych se (v mém případě) klonil k těm sudičkám. Docela dobře si je dovedu představit, jak stojí okolo mé postýlky v pardubické porodnici. Tam se spěchá, sestřičky pobíhají, shání se doktor, rodičky i rodiče, kojenci se nosí a vozí (na krmení, od krmení i od zrození), vřeští to tam a kvičí (kdepak, to není, jak to bývalo, když se rodilo doma, v tom klidu, kde bývala jen rozšafná porodní bába, a křik novorozeněte zmlkl, jakmile se mu dostalo struku). A tak si představme, že ty víly mají cosi moudrého pronést (vždyť je to na dlouho, na celý život), cosi smysluplného dát do vínku, ale tady je takový hluk a mumraj („ Dámy, je to tak stresující!“), že spěchají, aby to už měly za sebou, a tak ta jedna rychle praví: „Bude nadaný na…“, ale než to stačí vypovědět celé, ta vedle vyhrkne (a kdoví, co se jí zrovna motalo hlavou, možná že byla zrovna v divadle a uviděla tam Roztomilá dvojčátka či Děvče v rákosí nebo Hereckou lásku): „Herectví…“, ale než se jí to podaří specifikovat, ta první se rozzlobí (je uražená): „Nechte mne domluvit paní kolegyně, já vám taky nekafrám do toho, co říkáte…“, a hned doplní plná zášti: „…ale na nic mu to nebude, bude to jen takové malé nadáníčko…“, ale to zas náramně dopálí tu druhou, takže vykřikne: „Takže vy neskáčete, vy ne? Ostatně dneska jsem měla první mluvit já, byla jsem na řadě, to už jste zapomněla? Takže to bych se na to podívala, abych neměla já pravdu! Náhodou ho to bude táhnout už malička do loutkového divadla, a bude tam jako doma a…“ A ta první ječivým hlasem: „Ne, bude z něho malíř, rozumíte, malíř!“„Chachá, ale bude mu to nanic, nikdy nic pořádného nedokáže!“„A dokáže!“ „A nedokáže!“ Dovedu si představit, jak si pak vjely do vlasů a těm ostatním dalo velkou práci je uklidnit, a pak jim přirozeně nezbylo moc času na další předpovědi – a kdo ví, co by pak byly ještě schopné dodat…

Ale ať tomu bylo tak nebo onak, pravdou zůstává, že sotva jsem udržel tužku v ruce, už jsem kreslil a bylo to docela k poznání, neboť jsem se snažil z té spleti čar vytvořit to, co jsem viděl kolem sebe: zvířátka, ptáčky, dopravní prostředky, postavy a později i celou naši rodinu, neboť jsem rok od roku byl stále víc a více schopen pozorovat a vnímat. A právě z téhle mé schopnosti vyrůstalo i mé pitvoření, napodobování gest a i zvuků, má imitace okolí. A tak jsem nakonec ve svých třech letech (30. října 1940) stanul na „prknech, která znamenají svět“ (za zvýšené po-zornosti publika). Bylo to v Chrudimi v Kvapilově Princezně Pampelišce. Oblékli mne do podivného tureckého oděvu opásaného širokou látkou. Kvůli ní mne dědeček škádlil: „A to tě bolelo bříško, Borisku?“, a já rozhorleně odporoval: „Ale to je pšece šelpa!“ A nebyla to role napsaná (tím méně titulní), bylo to němé vystoupení vůdčího pážete princova komonstva.

Ale jaký to byl úspěch!

Ironií osudu ovšem zůstává, že onen „úspěch“ nezapříčinil můj herecký výkon, ani mimořádný zjev půvabného děťátka, které nese na polštářku královskou korunu, ale záležitost čistě „fysiologická“.„Paní inženýrová,“ oslovila jedna divačka moji maminku, „ten váš chlapeček, to je nádhera! Jak on tak podivuhodně přešlapuje do taktu…“

„Ježišmarjá,“ pronesla má matka zoufale, nikoliv nad mým výkonem, ale nad tím, že si uvědomila, kolik uhodilo. Probíhala celým jevištěm a foyerem s myšlenkou: „Snad nám to dítě neudělá ostudu a nepočůrá se na jevišti?“

Nepočůralo se. Statečně kladlo nožičku přes nožičku, za nadšeného obdivu publika a podivu režiséra, jaký to talent se projevil z ničeho nic: „…vždyť ho to nikdo přece neučil!“ (matka skutečnou příčinu taktně zamlčela).

A tak jsem začal vyrůstat v onom rozporu dvojí profese, která přinášela popularitu ale i zmatek. Získal jsem pověst mimořádně nadaného chlapce, který vše umí a jehož jisté výstřelky je nutné i tolerovat.

„Je to bohém, bohém,“ říkalo se o mně. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem získával jistá privilegia (za která jsem se styděl, neboť mne vyčleňovala z kolektivu a dávala punc osamělosti, tak jako tehdy v Obecné škole chlapecké v Táboře). Oblíbenou výchovnou metodou našich kantorů té doby bylo bití rákoskou přes prsty (udělované za různé i sebenepatrné přestupky: za špínu za nehty, pozdní příchod po přestávce, za neořezanou tužku). A tak jednou stála malá skupinka provinilců v očekávání oné hrůzné exekuce (já přirozeně mezi nimi, neboť jsem „průšvihy“ přímo přetahoval). Byl jsem někde ve středu odsouzenců, třásl jsem se a modlil ke všem svatým: „Alespoň aby to byla jen jedna rána a na jednu ruku!“ Vedle slyším blížící se: prásk prásk prásk prásk, a zasyknutí (my kluci jsme se neodvážili brečet nahlas jeden před druhým).

Ani jsem se neodvážil pohlédnout, svistot se blížil, už byl u mne. Nastavil jsem ruce.

„Ne, ty ne,“ pravila učitelka, „ty musíš mít ruce v pořádku na své kreslení.“

Jak mi bylo? Na jedné straně úleva a na druhé stud. Jistě jsem něco zvrhlého, co si zaslouží nenávist kamarádů za takováhle privilegia, i když nakonec se nikdo z nich nezlobil, neboť všichni obdivovali mé mimořádné schopnosti.

Byly tak mimořádné?

Dnes, když za každým rohem roste zvláštní zájmová škola pro nadané, kdy LŠU vychovaly za ta léta své existence stovky obratných kreslířů (a i jiných umělců), by na tom nic mimořádného nebylo. Ale tehdá jsem byl opravdu osamělým běžcem, kterému se spíš z počátku fandilo. To až my, když jsme dorostli, jsme pak vychovávali ty mladé kumštýře…