Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Deník Tima, 28. ledna – 10. února 2022

Obrázek nebo fotografie#44360 Obrázek nebo fotografie#44361 Obrázek nebo fotografie#44362 Obrázek nebo fotografie#44363 Obrázek nebo fotografie#44364 Obrázek nebo fotografie#44365 Obrázek nebo fotografie#44366 Obrázek nebo fotografie#44367 Obrázek nebo fotografie#44368

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Timo je výtvarník, streetartista, básník. Coby bez nadsázky legenda pouličního umění skrývá svoji identitu, ačkoli v posledních letech už spíše za jakýmsi nerozhodným polozávojem, jak sám říká. Autor lyrických textů i společensky či politicky motivovaných apelů (NEBOJ, dýchej, máš na míň!, prezidentem může být kdokoliv, …), včetně těch nezapomenutelně dotvářejících billboardy podnikatelských subjektů (Home less – s námi na to máte, ALBERTINA 144 km, …) nebo politických stran (jako když heslo KSČM, S lidmi pro lidi, doplnil o tvář umučeného faráře Toufara). Ale také velmi jemný malíř a kreslíř, tu v civilnosti zcela syrové, tu v snivě naivizující formě. Když jsme před bezmála osmi lety uspořádali Timovu výstavu, vypadalo to před malým OFF/FORMATem jako při otevření nového supermarketu, a bezkonkurenční návštěvnost pokračovala i v dalších dnech. Výstava se jmenovala Indoor Adventure a v protitahu k očekáváním spjatým s jeho nejviditelnějším uměním představila zejména drobné kresby, závěsné obrazy. Ani tam se návštěvníci s Timem nesetkali, ani tehdy nezjistili, jestli je to skutečně ten asi padesátiletý chlap s AIDS, jak se někde proslýchalo. V následujícím deníku indoor adventure vlastně pokračuje, a ačkoli se stran věku nic konkrétního opět nedozvíme, otevřeně se tu přiznává aspoň covid.
„Timo ovšem není grafiťák, Timo je uličník. Ostatně étos jeho působení evokuje spíše Kryštůfka Robina než Robina Hooda. Jeho laskavý zájem míří ke smyslu věcí (…) Anonymita, jež ho chrání, vychází sice z her, do nichž vstupuje, ale zdá se, že je i blízká jeho povaze. Přesto se může stát, že se Timo stane značkou podobnou těm, s nimiž si pohrává. Svou aktivitou se vydává všanc veřejnosti, přičemž s kůží na trh/agoru nejde jako expert předávající vědění, a dokonce ani jako certifikovaný umělec, nýbrž jako angažovaný a ve svém nitru asi křehký bližní.“ (z textu Blahoslava Rozbořila v knize „b jako brno“, kterou bychom mohli nazvat básnickou sbírkou stejně jako výtvarným katalogem. Druhé město, 2019.)

Pozor: čtením těchto řádek budete trávit svůj život sledováním života někoho jiného

Pátek 28. ledna 2022
Maluju obraz „na zakázku“. Předem vymyšleno. Vyplňuju plochy. Žádné vzrušení neočekávaného. Tvůrčí práce ve fázi nudy, trochu pocit omalovánky a vyplněné křížovky… v poslední fázi, kdy nemusím myslet, jen mechanicky máchám rukou. Což je taky k něčemu dobré.
Večer návštěva kamaráda architekta, aby neunaveným okem popatřil dům a navrhl, ve kterých místech prokopat díry, a ve kterých nechat žít pavouky. Jednání končí částečně rozpuštěno v pivech a mými pochybami, jsem-li schopen pohnout hmotou, pohnout světem. Ve dvě v noci se budím a hledím do tmy. Nad hlavou mi levituje velký těžký otazník, jestli jsem tady správně a jestli nemám dělat něco jiného a jestli jsem už začal, nebo už končím. Poklop spánku mi nad hlavou zapadne někdy kolem půl čtvrté.

Sobota 29. ledna
Dopoledne jsem natřel modrý trám v obýváku na bílo. Veliký úspěch, radost z nového. V poledne skvělý oběd. Poděkování ženě. Odpoledne do hvězdárny na Kraví horu. Potkávám energického známého a trochu se stydím za svoji molitanovou energii… Divadelní představení pro děti. Myšáci mají radost. Bez výrazu sleduji skotačící herce. Poté návštěva u sestry a švagra. Prohlížíme si fotky z operace jeho achilovky. Žena pak jede na sraz štěbetajících žen do restaurace páně Papouška. Já odvážím děti těsně před expirací temným Brnem do postýlek. Potřeba ochránit je, hladit je, vonět k nim.

Neděle 30. ledna
Další vrstva bílé na trám. Do kostela jsme nešli. Odpoledne pozorování velkého větru za oknem. Jediným odvážným činem byl výpad k popelnicím s tříděným odpadem. Nakrmili jsme plasty, sklo a papír. Na večeři rum a tonic.

Pondělí 31. ledna
Pokračuju v odlévání choroše. Poslední dva roky s nimi trávím čas. Měly by být z keramiky a betonu. Zavěšeni na architektuře, ve svém barokním tvarovém vzedmutí až nabubřelosti. Napůl cesty mezi ozdobou a nechtěným cizopasníkem. Na hraně mezi kulturou a přírodou.

Úterý 1. února
S dětma doma. Žena jde po mateřské zpět do rachoty. Žongluju doma s nachlazenými mláďaty.
Přemýšlím, kde končí klid a začíná zahnívání.

Středa 2. února
Ráno do školky a zpět. Nevím, jak je to možné, ale v prostorách vládne úplně stejná vůně jako před 40 lety v úplně jiné školce. Čas trávím s výrobou choroše.
A přemýšlím, jak moc vědomý tvar by mělo mít sochařovo hovno. Jestli by neměla převažovat spíše iracionální až spontánní složka tvůrčího procesu… Odpoledne rozvoz dvou obrazů ve velkém větru. Chvílemi vypadám jako lodivod pomatené plachetnice. Cestu zpět využívám ke kladení písmen na zeď. Zpátky v terénu. Ale je to radost. „How are you?“ „GDPR“. Je možné, že to je zbytečná věc, to se ale zjistí časem. Bavilo mě to. Vymetené ulice. Hledí na mě lampy.

Čtvrtek 3. února
Choroš.

Pátek 4. února
Sám doma, bez dozoru. Povykuji, mluvím pro sebe, povídám si s rádiem. Hladím i sochám choroše.

Sobota 5. února
Jedeme autem s rodinou do Senorad. Odtam pěšky na Velkou skálu. Výhled. Nad údolím Oslavy přelétá káně. Děláme oheň. Voní borovice, je větrno. Tluče mi srdce, děcka poskakují… veliká radost nad stvořením. Tady je nám dobře. Ven z ubíjející kulturní zdevastované krajiny. Plíce plné naděje, provoněni kouřem běžíme po stepi zpátky. Chlad, divočina, život. Podvečer přejeme mamince k narozeninám.

Neděle 6. února
Po dlouhé době kostel. Už dávno nečekám od kázání v katolickém chrámu slova, která mě nakopnou a zvednou ze židle. Ale kolébající jistota liturgie je uklidňující. Zpěv známých refrénů okolo ohně. Odpoledne přijeli babičky a dědečkové. Po odchodu opětovný divný pocit z neporozumění, nekomunikace a nemožnosti dotknout se. Vrstvení škraloupů s vlastními rodiči, nemožnost odstranit sedimenty neporozumění. Máme se rádi, ale sledujem se za sklem. Jsme spojené nádoby s těmi, se kterými sdílíme čas. Ostatní mizí za obzorem? Concordia znamená svornost, doslova něco jako Sousrdcí. Tato skutečnost mě nepřestává fascinovat.

Pondělí 7. února
Dopoledne se mi rozsypalo pod rukama. Roztěkán internetem. Správně vybrat francouzské okno na terasu: stres. Dobře vybrat nový telefon. Schovávání se za starou tlačítkovou Nokii už nefunguje. Je v poslední fázi života, po většinu času na nabíjecích přístrojích. Zvládnu chytrý telefon? Odolám možnosti být furt online? Samé otázky. Nejspíš zalezu zpět do ulity jistot a zvolím archaická tlačítka… večer mi píše email paní Lindaurová ohledně festivalu v Litomyšli. Mé hnětení, laskání a autistické klování do tvaru choroše shledává jako neinovativní. Jsem za tato slova rád. Je to pravda. Ale stejně cítím nemožnost utnout tuto dlouhodobou slepou cestu. Nechám šlahoun vinout dál jiným směrem, než byla plánovaná prázdná nika v Litomyšli. A něco z toho vypadnout musí. Z výhřezu návrhů ukazuje prstíkem na nápis „krajina je rodu ženského“ a zejména na „seš moc šikovná“. Souhlasím a jsem rád za venkovní korekci vlastní rozsochaté nesoustředěnosti. Zároveň jsem znovu překvapen, jak moc jsem vůči vlastním věcem názorově nestálý a flexibilní v závislosti na okolním větru.

Úterý 8. února
Dobrý start dne. Bez internetu. Do uší mi vtéká Vltava. Až odpoledne volá žena, že maj v práci Covid. A synkovi zavírají školku.

Středa 9. února
Hlídám děti. Odpoledne jedeme na Covidtesty. Poprvé v životě se tak podíváme na letiště Tuřany. Potom do města, domluva na malování přívěsu. V Brně je teplo, s každým vdechem se mi vyplavuje spojení Brno – jaro. Nákup barev. Po příjezdu domů se mi rozjíždí bolest hlavy, přichází pozdrav od paní z letiště, že jsem pozitiv. Naštěstí po očkování. Hasím tedy požár postupně dvěma paraleny a dál už pak nic. Jen máme všichni zaracha a jsme v karanténě.

Čtvrtek 10. února
Trochu mi bolí hlava, jinak cajk. Pouštím se do práce. Status nemoci mě vnitřně uklidňuje, že nic nemusím a co stihnu, je vlastně navíc. Objektivně se nic nemění, ale dodává mi to vnitřní klid. Objímám choroš, řežu šablony. Rodina volá, jak nám je, což mě opravdu dojímá. Zdá se, že je to fakt zajímá. Odpoledne svítí slunce, jdeme s děckama ven vykutat do svahu hliněnou skrýš. Stříhat větve, dotýkat se kůry. Děláme oheň. Vedle teče potok.

Pátek 11. února
Na hranicích Ukrajiny se shlukují Putinovi frustráti. Je mně strašně líto Ukrajiny coby slabšího a přemýšlím, jak jednat s Ruskem. Chová se jako propadlík v poslední lavici, který vyžaduje respekt a přitom ví, že ostatní ví, že si ho nezaslouží. Rozhovor s nevychovaným frackem, který drží nabitou zbraň. Babo raď. Máme počkat na konec školního roku? Nevšímat si ho, až ho to přejde? V zátylku mi visí slovo Válka s velkým V. A všechno ostatní se vedle něj zmenšuje. Dokonce i starý environmentální žal. Nepředstavitelné. Jako válka. Až tak, že se člověk schoulí zpátky do všedního dnešního… Jinak po letech nepsaní deníku jsem lehce překvapen, jak pomalý život vedu, a že nepředkládám žádné drama. Trochu jsem to čekal, ale stejně – takto černé na bílém… smajlík a pozdravy všem, kdo se prokousali až sem.

Všechna zde publikovaná díla Timo vytvořil během posledních dvou let, fotografie poskytl autor ze svého archivu.