Kultura a umění Kultura

Devadesátá léta, jak si je pravdoláskaři za rámeček už nedají

Prosektor s čerstvě vylovenou lebkou jedné z obětí orlických vrahů.

„Lidi se střílej na potkání, svazujou se do kozelce a nechávaj se uškrtit vlastní vahou a pak se dávaj prasatům, rozřezávaj se do sudů a pálej louhem. Každej den se probouzím s pocitem, že prohráváme.“

(poručík Tomáš Kozák v seriálu Devadesátky)

Českou televizí (která pro dobrou polovinu národa už delší čas představuje totéž, co v 70. letech: hlásnou troubu režimu) jako kometa proletěl seriál Devadesátky. Přestože mu předcházela řada dalších děl, které už od počátku nového tisíciletí tu a tam vedle myriád chvalozpěvů na „příchod svobody“ reflektují úpadek morálky i zákonnosti posametového režimu (Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Gangster Ka, Hranaři, Metanol, Pustina, Rána z milosti, Vysoká hra), a přestože se zabývá stejnou tematikou jako 8 let starý seriál Případy 1. oddělení, soudě podle recenzí i reakcí na sociálních sítích vybuchl jako bomba. S případy 1. oddělení ho spojuje policista-scenárista Josef Mareš a hlavní postavy vyšetřovatelů Kozáka (což je Marešova autobiografická postava, kterou v Případech 1. oddělení hraje Ondřej Vetchý a v Devadesátkách Kryštof Bartoš), Plíška (P: Bolek Polívka, D: Martin Finger), Korejse (P: Miroslav Hanuš, D: Josef Korejs), Jeřábka (P: Igor Bareš, D: Tomáš Kobr) a dalších. Jiný výběr herců je daný jednak jiným realizačním týmem, ale i tím, že Příběhy 1. oddělení se odehrávají již v novém miléniu, zatímco Devadesátky, jak sám název napovídá, pojednávají o začátku 90. let 20. století, kdy hrdinové byli mladší. „Vročení“ tehdejší doby divákovi připomene vždy „znělka“ jednotlivých dílů Devadesátek, která je podložena koláží v tehdejší době zcela nových, jí předtím neznámých aktuálních jevů a osobností, které v té době vtrhly do naší společnosti s průrazností prvků, které se s osmotickou rychlostí přelévají do nového prostoru, co  byl před nimi po dlouhá léta hermeticky uzavřen. S časovým odstupem si ti, co stříhali znělky Devadesátek, dovolili dělat satirickou legraci i z osobností, z nichž si tehdy, v 90. letech – a to ještě umírněně – utahovala jen Česká soda: ve společnosti hvězdiček jako je Tereza Pergnerová, David Rath nebo Ivan Jonák zde Václav Havel hlásá, že „vše nezákonné bude po zásluze potrestáno“, což Václav Klaus (proti přesné statistice, již v každém dle přináší seriál) doplňuje „já nemám žádný signál o viditelném zvýšení zločinnosti“, načež následují úryvky z reportáží o bílém otroctví nezletilých a vraždách taxikářů, doplněném společenským žvatláním Haliny Pawlovské V žitě a senilním žvatláním Jana Pavla II. z papamobilu, což vše je ukončeno výsostně kontextuálně-symbolickou větou zpěváka Radima Střihavky: „Kvůli tomu, že hraju Ježíše Krista, nezměním svůj názor na víru…“ To vše předchází šesti příběhům, které se zabývají nejkřiklavějšími skutečnými osobnostmi a gangy českých 90. let: diskotékovým gangsterem Ivanem Jonákem, Františkem Mrázkem a Antonínem Bělou, gangem orlických vrahů – to vše doplněno případem dvou fiktivních přestřelek mezi čínským, arménským a albánským gangem v Praze, které mají symbolizovat příchod mezinárodní zločinnosti do ČSFR (oposléze ČR). Autorovi této recenze (což ani nemůže být jinak…) přijde nezajímavější postava kapitána Václava Plíška, ostříleného padesátiletého policisty, která se neskrývá s tím, že mu sametový převrat není vůbec vhod – a to nikoli proto, že by šlo o nějakého zarytého bolševika, ale proto, že mu nevyhovuje doba, v níž se (na rozdíl od idylických časů 80. let a jejich malých Pitavalů z velkého města) mnozí „noví podnikatelé“ domnívají, že nájemně zabíjet lidi je stejně férové jako prodávat housky a Praha se stává operačním průsečíkem mafií z východu i západu. Přestože mafie z bývalého SSSR Plíškovi (jako každému Čechovi po normalizaci) smrdí už jazykem, jímž se dorozumívá, což jejímu bossovi neopomene sdělit (na rozdíl jeho kolegy Tůmy – Ondřeje Sokola – který s bossem arménské mafie uzavře dohodu o vzájemné pomoci, což by policajt starého střihu Plíšek nikdy neudělal), stejně esenbácky jedná i s „havlovskou rychlokvaškou“ (jsa naučený na desetiletí zažitý systém povyšování, který nikdy nebyl přeskakován), velitelem útvaru rychlého nasazení Zelňákem (Pavel Batěk) i s českým arogantním mafiánem Jonákem (Michal Novotný). Posun v diskurzu je v tom, že zatímco před několika málo lety by taková postava byla (respektive musela by být) vyloženě záporná, Plíšek je v seriálu vylíčen jako jeden z mála policistů bez špatných osobních vlastností, ba by se dalo říct, že je napsán tak, aby si ho divák zamiloval nejvíc ze všech a aby s ním souhlasil (!) Zatímco jeho mladí polistopadoví kolegové, zejména Kozák, kteří jsou v nové době zvyklí nechat si schvalovat vše od prokurátora, tak občas rádi využívají jeho selského rozumu a starosvětského policajtského sebevědomí - on se od nich nakonec naučí, že dohodnout se s mafiánem může být pro dobro věci, ale (jak poučí své madší kolegy) „jen v situaci, kdy nad ním máte kontrolu“.

Zpočátku této recenze jsem psal o reflexivní bouři, který seriál vzbudil, kterou média mainstreamu a dokonce i ta mírně nalevo od něj měla potřebu korigovat v duchu myšlenky zachování numinózní reflexe let „příchodu svobody“: „Ale vždyť devadesátých letech přece nebylo všechno špatné…“ Co na to říká autor této recenze? Asi toto: To máte těžké, pánové – když po 30 letech systematického kanonického podkuřování současnému režimu jednou něco protrhne voskovou stěnu starého dogmatu o pozitivnosti polistopadového vývoje, co čekáte, že se vyhrne ven, než frustrace? Však i já si dobře pamatuji, jak si moji tetičku v 90. letech vzal pán, jehož syn, vysloužilec z válek na Balkáně a Kavkazu (které by bez příchodu "demokracie" do východní Evropy vůbec nebyly), se stal pražským taxikářem, a toho syna jednoho krásného dne našli v jeho taxíku s dírou v hlavě. Dál jsem neměl potenciál se po případu pídit: byl jsem tehdy na gymnáziu, a s otcem, který byl předtím ctěným zdravotnickým oficiálem perestrojkového režimu, jsme na ubytovně pro potřebné den po dni zápasili o to, abychom měli co jíst. To jsou věci, které u nejednoho, kdo to prožil, ovlivní vztah k naší "společnosti západních hodnot" nadosmrti. To až po letech, v rozhovorech s přítelem, režisérem Igorem Chaunem, jsem si uvědomil, kolik bylo v 90. letech taky příležitostí, kupříkladu v médiích – zejména pro lidi, kteří věděli u koho zaklepat. Tak vznikly například svobodné satirické projekty jako Česká soda, Alles gute a Gumáci, talkshow Milana Markoviče či show dvojice Šimek-Bubílková, které by se zase nemohly natočit dnes – v době, kdy krvavé Mrázky sice nahradili „státotvorní“ Babišové a Bakalové, ale zároveň se rozmohla rakovina „politické korektnosti“, a našimi „oficiálními vzory“ jsou bývalé demokracie a současné progresivní fašismy jako je Austrálie, RakouskoKanada či Francie.

Takže, tvůrci Devadesátek, shrnuji – za mě jednička. S hvězdičkou není proto, že jste nevychytali některé zbytečné chyby jako je hrubkový nápis „ODBOR ANALITIKY“ na policejním ředitelství, a také proto, že by dnes už možná šlo ty politiky, co stály za veksláckými kreaturami 90. let, dát nejen do znělky, ale přímo do seriálu. Dílům jako Kosmo a Hranaři se to povedlo – a to v obou zmíněných případech dokonce s jednou velikou hvězdičkou: o politických obrmafiánech z USA, kteří kryli první z těch gangsterů, v nich není žádné „morální plus“, které by vyznívalo v neprospěch těch z Ruska, kteří zas kryli ty druhé gangstery. Gangster je gangster - „a vo tom to je“. Respektive - mělo by být...

Devadesátky. Česká televize 2022, scénář: Josef Mareš, Matěj Podzimek, režie: Peter Bebjak, 425 minut.