O gumové hadici a nepohodlné tetě
Zamyšlení k 45. výročí anticharty
Při 45. výročí „anticharty“, tj. vynucené podpisové akce umělců z 28. ledna 1977, se objevil názor, že dnešní situace na Západě nemá k tehdejší atmosféře daleko. Odpůrci tohoto názoru ovšem ihned ohlásili, že se to srovnávat nedá – přinejmenším proto, že dnes nikdo nikoho nebije gumovou hadicí přes chodidla.
Ta otázka srovnatelnosti či nesrovnatelnosti normalizace s „cancel culture“ je zajímavá. Řekl bych, že rozdíl tu určitě je. Za normalizace byl „u nás na Východě“ jediným zaměstnavatelem stát, takže vyhazov nezřídka znamenal konec činnosti toho kterého umělce ve všech patřičných institucích (v divadlech, nakladatelstvích, koncertních agenturách atp.), zatímco dnes se „u nás na Západě“ dá tzv. uplatnění v oboru pořád najít u nějaké ideově vstřícnější firmy.
Ale je tu ještě jeden rozdíl, s opačným důrazem: zatímco za normalizace se perzekvovaný umělec těšil přinejmenším sympatiím svého okolí, dnešní situace především v anglosaských zemích se v tomto směru blíží spíš davové hysterii našich let padesátých, protože „kulturní veřejnost“ se s ostrakizací nepohodlných názorů demonstrativně ztotožňuje, nemluvě o tom, že ve vylučovacím záběru se ocitají nejen odpůrci, ale i čím dál překvapenější stoupenci (!) progresivistického dobra. Výběr jevů zasluhujících bezvýhradnou protekci je totiž čím dál extremističtější – a přitom je paradoxně vnucován coby mainstream (což je typické pro „režimy jedné ideje“ a ne pro demokracii), takže i ten výběr alternativních pracovních příležitostí se v důsledku povážlivě snižuje.
„Slánský syndrom“, tj. stíhání nejen nepřátel, ale i dosavadních soudruhů, vykazuje třeba případ anglické spisovatelky Rowlingové, která už léta vystupuje jako kovaná a dlouho tudíž oslavovaná feministka, ale právě kvůli své feministické důslednosti (žena, považte, je podle ní žena a ne muž!) byla nedávno ze slušné společnosti radikálních progresivistů vyvržena kvůli své „transfobii“, a to s řadou absurdních důsledků – například nebyla za trest pozvaná na projekci ke dvacátému výročí premiéry prvního filmu o jejím (!) literárním hrdinovi atp.
Případ Rowlingové je poučný, ale některé jeho „vedlejší produkty“ jsou ještě poučnější. Teď zrovna čtu, jak nějaký Grint, herec z jejího příběhu, prohlásil, že vnímá Rowlingovou „jako tetu, s kterou nesouhlasí“. O co tu jde? Jde o to, že ten herec zjevně nechce působit jako urválek, takže jeho vyjádření působí spíš vyhýbavě. Bez aspoň mírné úlitby zuřícímu trendu by ale nejspíš mohl mít… potíže v práci.
Varovná je zde přirozeně ta okolnost, že jeho vyjádření je tedy podle všeho projev, vynucený jen a pouze tlakem onoho „mainstreamu naruby“.
A právě tady (ne samozřejmě ve všem, ale v té vynucené kolaboraci nepochybně) nakonec vyvstává zřetelná podobnost s naší předpřevratovou zkušeností, i kdybychom si utrhli ruku při přísahání, že tam žádná není, když tu přece zatím nikdo nikoho nebije gumovou hadicí přes chodidla…