Kultura a umění Domov,Kultura

Panna Marie na telefonním sloupu

Legionáři - repro archiv KN

Soukromé výpisky z Deníku legionáře Jindřicha Bejla, divizního generála ve výslužbě, a z Anabáze hanáckého medika 1914–1920, Bedřicha Opletala. Přinášíme výběr z Kovandovy připravované knihy. Věnováno všem, kteří dnes – ať už z kterékoli strany – lehkomyslně pohazují slovem válka. Slovem ve skutečnosti hrůzně těžkým.

Tíseň a nadšení

V neděli 9. srpna 1914 v šest ráno byli jsme vtlačeni
do vozů se značením „40 Mann 6 Pferde“.
Vlak unášel nás známou krajinou přes Přerov,
Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě.
Náš transport nepostrádal dokonce jakéhosi
bojového nadšení. Tu a tam se ozývaly i písně o
hrdinských válečných činech, většinou je zpívali
opilí Germáni. Nadávalo se na Srby a zesměšňovali
Rusové. Vrcholem vynalézavosti byly krabičky
od „rusů“, od rybích konzerv přibité posměšně
na vagony.
Kraj za Hranicemi jsem už neznal. Přes polské
„prérie“ jeli jsme navečer, s přicházející nocí i
projev Němců slábnul.
Na foukací harmoniku hrál kdosi tak smutečně,
že lépe by udělal, kdyby ji spolkl.
První boje
Práce na obvazišti vysiluje tělesně i duševně
a pohled na různá bizarní zranění působí drtivě.
Stále mám na očích mladého praporčíka,
jehož prsa byla úplně zbavena kůže a svalstva,
žebra obnažena a měkké části na nich jako by
uměle odpreparovány.
Zřetelně vidím, jak plíce vykonávají dýchací
pohyby a sem tam vyskakují vzduchové bubliny.
Nastává večer, pak noc a s ní klid. Odcházím
s hlídkou na bojiště, abych se ubezpečil,
že tam nezůstal nějaký nešťastník.
Nádherná jasná měsíční noc, sem tam je slyšet
ržání koně, které přímo řeže vzduch, a vzdechy
těžce raněných a jejich vzteklé nadávky.

 

20. IX. 1914

Předevčírem, teprve v šest hodin, jsem přišel
na řadu já. Krev kolem rozkroku byla seschlá,
spečená a strhávání starého obvazu mi působilo
velkou bolest. Snášel jsem ji odhodlaně.
Když mi však doktor říkal, že jedno varle bude
muset pryč, křičel jsem v té bolesti, ať si řeže svoje,
a třeba obě! Jeho věc!
Odpoledne jsem byl přenesen do jiné chalupy,
kde leží deset raněných. Mezi nimi jeden,
který má zřejmě pořádně tvrdou palici.
Neboť kulka mu poté, co vlítla pod kůži na čele,
objela celou lebku a ustřelila polovinu obratle.
Drahá Jarmilo, jak rád bych si s tím nešťastníkem
osud vyměnil!


22. III. 1915

Ve dne jsme zlepšovali zákopy a upravovali kryty,
Rusové nám dali pokoj.
Jsou na 600 až 1 300 kroků vzdáleni.
Nestřílíme na sebe.
Kukátkem je vidět, jak ruští vojáci chodí
ve svých zákopech, vaří si, snášejí dříví.
A naši vojáci dělají totéž u nás.
A tak panuje „mír ve válce“.
Na co budeme na sebe střílet.
Bude toho dost, až přijde rozkaz.

 

2. IV. 1915

Dnes je Velký pátek, kdy jsem v Polici zpíval
Ježíše při pašijích.
Paní fořtová pekla mazance, uklízelo se, smejčilo,
že jsem vždy raději šel někam pryč.
V noci byl mráz a mne z toho mokra v zákopech
bolí kolena. Kdyby jenom to…
Že by revmatismus začínal?
Po celý den bylo slunečno, a my si vařili kávu a
chlebovou polévku. Ráno mně přeběhli na druhou
stranu dva vojáci od naslouchací hlídky.
Čekal jsem cosi podobného již dávno,
protože od druhých setnin rovněž přebíhají.


7. 5. 1915

U sousedního baráku mají zajatci na telefonním sloupu
připevněný obrázek panny Marie
ověnčený akátovým kvítím,
rozžehnutou svíčku vespod.
V kruhu kolem na kolenou klečí
a zpívají mariánskou píseň.
Slováci s Poláky tady v Samarkandu drží
májovou pobožnost.
Ve vedlejším baráku jsou naši,
Češi, a ti zase zpívají národní a jiné písně,
jako „Má roztomilá Baruško půjdem spolu na lůžko“.
Jak jsou ti lidé různí!
A před 12 léty se tu modlili Japonci k svému bohu,
když zde byli v zajetí zas oni.

 

27. IX. 1915

Po devítidenní normální teplotě jsem zhřešil:
Snědl jsem několik kousků dortu; jak mi chutnaly!
Ale teplota se vrátila a tyfus
byl zde znovu. Horečky mne držely 12 dní.
Dnes jsem pátý den bez teploty.
Čas je zde velmi dlouhý, a ty vozy co mrtvé,
každý den pět i více, pod našimi okny odvážejí,
velmi rozčilují.
Ani pop, který vozy doprovází, nemusí zpívat
a již podle hrkotu kol pozná člověk, že odvážejí ty,
kteří nevydrželi.
Máme zde velice hodnou a hezkou sestru ošetřovatelku,
a ta si někdy přijde sednout ke mně na pelest postele,
a dělá jí to moc dobře, když si může nenápadně sáhnout
pod deku; mně to dělá také dobře
a učím se přitom rusky.


22. XII. 1915

Drží mne již zase dva dny malárie, beru chinin
a hučí mi od toho v hlavě a nemám chuť k jídlu.
Když mně nepomohl ani chinin, tak si na mne sedl
Edínek Suchánků, ale lomcování zimnicí
jej přece ještě shodilo
ze mne dolů.

 

24. IV. 1916

Pop byl mladý a hezký člověk s bradou světlou jako len,
klaněl se neustále na všechny strany a zpíval samé
„Gospodi, pomiluj mja“.
Pak rozdal pánům ruským důstojníkům
a také generálovi po chlebíčku.
Na to vyšel s křížem a se slovy „Kristus voskrese!“
podal líbat kříž nejdříve generálovi a pak všem ostatním.
Nato se začali líbat ruští důstojníci mezi sebou
i s generálem. Myslím, že by mu některý z nich
místo polibku dal raději pár přes hubu.
Včera večer se mohlo stát znovu hrozné neštěstí.
Jeden zajatec ze slabosti spadl do latríny
a mohl se v tom utopit,
kdyby nebyl dostal rychlou pomoc.
Latrína je příliš hluboká
a čtyři zajatci to již odnesli životem!


30. VII. 1918

A jak jsem se nyní dozvěděl, padl v tom boji
také Józa Térů, učitel a krajan od nás ze Žďáru.
Byl těžce zraněn do břicha střelou dum-dum,
a když ho bratři z roty odnášeli,
nemohl snést bolesti a prosil,
aby ho zastřelili.
Bratři nechtěli, ale když jim hrozilo zaskočení
a on stále prosil,
odhodlali se k tomu, dali ránu, ale špatně,
a Józa řekl: „Jsem ještě živý, dej mi, prosím, ještě jednu!“


20. I. 1919

Byl silný mráz jako včera
a za Tichanovem se začalo stmívat
a Janečkovi bělal nos.
„Ježišmarjá, Janečku, tobě mrzne nos!“
On to necítil. Seskočili jsme z koní
a sněhem jsme mu ho zase přivedli k sobě,
ale musel na saně.
A jel jsem s plukovním trubačem Maškem zase sám;
do rozkroku jsme si však museli dát ručníky,
aby nám neumrzlo přirození.


20. V. 1919

Po krátké přestřelce vnikli naši do vesnice
a jízda se pustila za prchajícími „krásnými“,
z nichž asi 50 zajala.
Lidé ve vsi se nás strašně bojí a byli všichni zalezlí.
Byla již úplná tma, když po vystavení stráží
a rozmístění vojsk po chalupách
jsme si šli sami lehnout na lavice podél stěn.
V chalupě, v níž nocujeme, měla dnes jejich dcera svatbu.
Ale ženich ze strachu před námi utekl a schoval se.
Když viděli, že jim nijak nechceme ublížit,
zvali nás na pečené pirožky, čaj a různé pochoutky,
ale s díky jsme se omluvili.
Pozdě v noci se vrátil i ženich, když mu asi řekli,
že nikomu neubližujeme,
a tak se nevěsta přece dočkala toho hlavního.

 

5. VI. 1919

Stojíme dále v Nikolajevsku.
Dnes prý mne chce 2. kulometná rota zastřelit!
Odsoudila mne k smrti!
Zůstal jsem doma ve vagonu a čekám.
Ať přijdou; stejně tomu nevěřím.
A kdyby přece, tak mi na takovém životě zde nezáleží.
Je to asi následkem dnešního ranního raportu,
ke kterému byli mnou určeni
četař a šikovatel 3. kulometné.
Byly to hrozné fanaticky znetvořené obličeje,
když stáli před velitelem pluku
a jejich rota před vagonem
pohotová je osvobodit, kdyby měli být zavřeni!
A ty jejich odpovědi!
Nikoho na světě neuznávají,
jen vládu doma a tatíčka Masaryka!

 

Prvý střet s Bulhary

Ráno 7. září se probouzíme
a za krásného slunečného jitra
nastupujeme další pochod. Když přední část našeho voje
dospěla k okraji lesíka,
dostala se do dělostřeleckého ohně.
Bulharská artilerie začala v našich řadách řádit.
Naši přesto postupují velmi rychle a my je doháníme
teprve k poledni. Je mnoho raněných.
Lehce raněné Bulhary chtějí moji sanitáři odstřelovat,
ale to jsem jim přirozeně co nejpřísněji zakázal.

 

Dny hrůzy

Krátce po páté dostávám také já rozkaz k ústupu
do Endže Makhale. Odesílám poslední raněné
schopné chůze. Pro těžce raněné
připravujeme vozíky a improvizovaná nosítka,
na nichž své kamarády odnášejí ti nejlehčeji ranění.
Beznadějné případy museli jsme ponechat osudu.
Jeden měl uraženy obě dolní končetiny.
Když viděl, že poslední dvoukolka odjíždí,
doplazil se k ní po břiše, aby se nějak zachytil.
V očích plno hrůzy, držel se křečovitě její zádi
a chvíli byl vlečen za vozem, než se vysílen pustil.
Málokdy jsem viděl tak strašné zoufalství.

Pod sopkou revoluce

V Simferopolu na Krymu uspořádali tamní matrosové
„bartolomějskou noc“.
Pobili asi tři sta důstojníků a „buržujů“,
mrtvolám přivázali kameny k nohám
a naházeli je do moře.
Žena jednoho důstojníka chtěla svého muže aspoň
křesťansky pohřbít, a najala proto potápěče, aby mrtvolu
z moře vytáhl. Ten se spustil ke dnu, ale po malé chvíli
dal poplašný signál. Vytáhli ho tedy nahoru
a on pomateně vypravoval,
že dole je nějaké shromáždění,
kde všichni stojí, gestikulují rukama
a je tam nejspíš veselo.
Žena si našla potápěče se silnějšími nervy,
který pak vyprávěl,
že mrtví, připoutaní tam k těžkým kamenům,
skutečně stojí a gestikulují rukama, protože jejich trupy
nadnáší spodní proud.
A jiná žena důstojníka vypravovala:
„Jsem teď spokojena. Byt mi sebral komitét
a já s pěti dětmi žiji v kuchyni.
Naše bývalá služka Pelagije, která nyní spí v ložnici,
bývá poslední dobou trochu nervózní,
a často mě pošle do krámu pro to či ono.
Ale o proviant se starat nemusím, ti lidé mají všeho dost
a mně i dětem dají najíst. Večer hraje harmonika.
Občas, abych nekazila soulad, musím s nimi tančit.
Topivo nám vystačí do května. Topíme nábytkem.“

 

Vzpoura legionářů v Charbinu

Naše rota beze všeho nastoupila. Přišel posádkový velitel
a zvolal: „Nazdar, bratři!“
Odpověď takřka neslyšet. Velitel znovu zdůvodnil
svůj rozkaz. Mluvčí rebelů vojín Čtyřoký prohlásil,
že stěhování z vagonů je pro rotu nepřijatelné.
Během rozpravy přistupuje k Čtyřokému vojín Skalický
a radí, aby debatu s posádkovým velitelem ukončil.
„Nebav se s volem,“ mu řekl.
Posádkový velitel pak vyzval ty,
kteří nemíní splnit rozkaz, aby vydali zbraň.
„Ale jo, jen si ty břízy vem!“ vykřikovali rebelové
a házeli pušky na hromadu.
Nakonec byli vzpurní vojáci posláni do Vladivostoku
a odtud vypluli ihned do vlasti.
Zatímco osm poslušných se stěhovalo do kasáren.
V mé rotě se dalo něco podobného čekat:
Byla totiž většina vojáků ke mně poslána
po odpykání všelikých trestů ve věznicích.

 

24. XII. 1919

Dnes je u nás Štědrý den.
K večeru vyjíždíme z Krasnojarska.
Kapitán Zicha ustrojil se svojí paní stromeček
a pozvali mne před večeří k nim na čaj a kus řeči…
Nálada je sváteční a divné city vyvolávají ta světélka
malých svíček, i ta vůně jehličí…
Chtěl jsem si též udělat stromeček,
ale nechce se mi. Až zítra…
Papírové řetězy mám připraveny, i ořechy a asi pět jablek
a také svíčičky… Ale stesk mne mučí, sedím sám
a dívám se do lampy…


25. XII. 1919

Kolčakova vláda byla včera svržena.
Tak je to správné! Ať Rusové mezi sebou ty boje skončí,
pro Kolčakův směr je hříchem hnout prstem.
K večeru odjíždíme, nálada není nějak růžová.
V noci přejel vlak jednomu našemu strážnému
od výzvědného ešalonu nohu.
Chlapci jsou velmi neopatrní. Richard dělá, co může,
aby ho zachránil před vykrvácením,
snad se mu to podaří…

14. I. 1920

Dnes byl ve Sljuďance pohřeb
zvířecky zde oddíly Semenova zabitých železničářů
a obyvatel… přes 30…
Má politické přesvědčení vůbec nějakou cenu,
když může kvůli němu docházet k takovým zvrhlostem?

24. II. 1920

Dopoledne potkáváme transporty kappelovců
na saních a koních.
Člověku je jich od srdce líto, vždyť jsme po jejich boku
bojovali již na Urale za stejný cíl.
My cizí zde na Sibiři se vezeme v ešalonech, a oni jdou
ty ohromné dálky pěším pochodem!
Prádlem, zdá se, jsou opatřeni dosti dobře, i oděvem,
a pokud jde o jídlo, musí jim je dát chtěj nechtěj
místní obyvatelstvo. Proč vlastně táhnou na východ?…
Sami nevědí, nesouhlasí s bolševismem, jak jej poznali,
hledají klid…
Mnozí z nich by udělali lépe, kdyby se vrátili na Ural,
z kterého jdou ty tisíce kilometrů pěšky.
Vezou si skromný majeteček,
některý ženu s dětmi na saních. Hoši házeli jim z vagonů
konzervy, chléb, cigarety, tabák, balíčky zápalek
a kappelovci jim děkovali…
A kolem všechno kryje sníh oslňující svojí bělostí
v paprscích slunce,
které v tomto mrazu vrhá fialové stíny…

2. III. 1920

V poledne vyjíždíme z rozjezdu
a za hodinku jsme v Karymské.
Je to nádraží rozlehlé, ale přeplněné vlaky.
Vedle nás stojí ruský sanitární vlak s nemocnými tyfem.
Je to obraz lidské ubohosti, bídy mravní a nicoty…
Od vlaku odjíždějí právě dva povozky naložené mrtvými,
na kost zmrzlými ruskými vojáky, z části polonahými…
Mrtvoly jsou svázány provazy jako polena dříví,
aby je cestou nepoztráceli.
Izvozčik u přední povozky je kluk asi 15 let,
modlí se „Otče náš“ a zpívá jej ruským způsobem…
A za oběma povozkami jdou dva vousatí muži v šubách
s lopatami přes rameno a vyprávějí si všední věci…
Nikdo víc… ani nějaký kamarád…
Hráli jsme na prostranství vedle nádraží právě fotbal,
když jsme ten obrázek zahlédli.

Povstání na lodi

3. května vyplouváme z Hongkongu a v osm hodin večer
jsme poprvé přihlíželi pohřbu na moři.
Zemřel nějaký choromyslný voják. Obřad se konal,
aniž by se loď zastavila, a působil velmi tklivě.
Asi dvě dámy při něm omdlely.
Ve čtvrtek 6. května
vzniklo mezi našimi dobrovolníky povstání.
Kapitán lodi vyhradil totiž paluby A a B
našim důstojníkům a jejich ženám,
ale vojáci, kteří chtěli do důsledků uskutečňovat
zásady demokracie, tam přes zákaz často chodili.
Velitel transportu podplukovník Kroutil nařídil strážím,
že i na lodi musí stát s puškou a hlídat místa,
kudy se dalo na paluby pronikat.
Vojáci svolali meeting, ale ten se musel
na rozkaz kapitána lodi rozejít.
Nespokojenci tedy aspoň cestou do podpalubí
uspořádali přede dveřmi podplukovníka Kroutila
pustý kravál.
Že prý až přijedeme do Terstu, hodí ho do moře.

13. VI. 1920

Po půlnoci jsme stanuli na naší české pohraniční stanici.
Vylézali jsme z vagonů ven a líbali tu naši českou zem,
do které jsme se konečně zase vrátili.
Do očí se derou slzy… slzy radosti? Nevím. Je to silnější
než radost. Chtělo by se křičet, výskat, smát.
Ráno jsme dojeli do Českých Budějovic, kde máme
vyvagonovat a být demobilizováni.
Na nádraží v Č. Budějovicích po zastavení našeho vlaku
byl jsem trochu zaražen. Jak je to podivné a jiné,
než si to člověk představoval!
Vítá nás na kandelábrech uvadlé listí a květy
od dřívějších transportů, vítá nás vojenská hudba
v rakouských šedých uniformách,
vítá nás velitel posádky, starý podplukovník
s monoklem v rakouské uniformě…
Což jsme to Rakousko nerozbili? Jen příbuzní,
kteří přišli naproti svým synům, bratrům, manželům…
Našemu dr. Krásovi přijela z Prahy naproti maminka.
Jak k němu běžela, když jej zahlédla,
jak jej chytila do náručí a k sobě přitiskla!…

 

Pozn. red.: Celý Kovandův výběr z legionářských zápisků bude publikován knižně do konce března roku 2022.