Společnost a politika Zahraničí

Zeleným v německé vládě kritika kapitalismu nijak nepomůže

taz

Zatímco aktivisté a aktivistky sní o světové revoluci, němečtí zelení hledají nástroje, jak zateplovat budovy, aby to fungovalo. Je to tak dobře?

Jednoho lednového pátečního večera se v divadle Hebbel am Ufer (HAU) v Berlíně-Kreuzbergu sešlo sedm klimatických aktivistek z různých organizací, aby při jedné akci probraly aktuální situaci. Je u toho i jeden muž. „Kapitalismus, kolonialismus, extraktivismus,“ říká mluvčí hnutí Fridays for Future Carla Reemtsmaová. Nejvíc je tím prorostlý automobilový průmysl, „když to ale člověk řekne, ztratí přízeň nějakých pětadevadesáti procent společnosti.“

Zda tím kritizuje spíš samu sebe, anebo hloupé lidi, kteří to nechápou, už nerozvádí. V každém případě se onoho večera ukazuje, že protestní hnutí bývají zaprvé dost bezradná a zadruhé (právě proto?) o to odhodlanější přísahat na skutečně velký třídní boj, globální a intersekcionální (proti vícenásobné diskriminaci, pozn. red. KN). Miliardy „probuzených“ (woke) mají srazit globálně působící společnosti po celém světě do kolen. Tak se to říká.

Takže tu zase máme rok 1968 – nebo ještě pořád?

Zaznívají oprávněné stížnosti, že demokratické strany v Německu se ve volební kampani hlásily k politice udržení globálního oteplování na hodnotě 1,5 stupně, aniž by měly plán, jak na to. O politických nástrojích ke zmírnění oteplování Země se však toho večera v divadle HAU vůbec nemluvilo, o Evropském právním rámci pro klima také ne. Natož o podnikání, nápadech a vynálezech.

Od Dutschkeho k Habeckovi

Protestní hnutí mají samozřejmě určitou roli a funkci. Při takové večerní akci v divadle si však člověk přece jen klade otázku, zda by se kvůli překonání hrozící krize neměl vedle liberální demokracie a politické kultury změnit co nejrychleji právě i postoj protestujících, a to tak, aby byl bližší realitě.

Viděno z této perspektivy jsou zrovna zelení, kteří z protestních hnutí vzešli, možná už o krok dál; postoupili od Rudiho Dutschkeho k Robertu Habeckovi, od šumu světové revoluce ke konkrétnímu rozvoji obnovitelných zdrojů a k transformaci trhu s elektrickou energií.

Vicekancléř a spolkový ministr hospodářství je v prvních měsících působení nové spolkové vlády nepochybně jejím nejviditelnějším členem, přestože jeho stranu volilo jen vcelku marginálních 14,8 procenta voličů. Zatímco druhý vicekancléř Christian Lindner (FDP) střeží či vydává peníze a kancléř Olaf Scholz je ve veřejném vystupování zdrženlivý, Habeck s osvědčeným patosem vzývá ekosociálnětržní hospodářství a popisuje, jak by mělo vypadat.

Ekosociálnětržní hospodářství je stěžejním projektem německé spolkové vlády tvořené sociálními demokraty, zelenými a liberály. Je to projekt politicky nezvyklý, protože slepě nenásleduje většinové mínění, jak to předepisuje německá politická kultura a jak tomu bývalo nejen u Angely Merkelové. Je riskantní. Chce získat většinu až během provádění. Zkrátka a dobře: může to s velkým rachotem selhat, ale právě proto z toho může i něco být.

Habeck si jde pro jackpot

Ačkoli ho Habeck zprvu vlastně nechtěl, rychle se ukázalo, že by ministerstvo hospodářství a klimatické politiky mohlo být jackpotem – jak pro společnost, tak pro zelené; za předpokladu, že to Habeck dokáže společenskopoliticky vybalancovat či zařídit tak, aby Scholz a Lindner v relevantním rozsahu spolupracovali, nebo alespoň nepřekáželi.

Jak ale zvrátit asociální fosilní politiku (s daňový paušálem na služební auta apod.)? Kritika kapitalismu tu nepomůže, potřeba jsou nové nápady a kompetentní a inovativní legislativní nástroje. Takové, které opravdu přinesou změnu.

Klimatickým aktivistkám v divadle HAU je toto všechno samozřejmě málo – rozhodně to není ta změna systému, o které sní nebo přinejmenším mluví; je to v lepším případě zelený kapitalismus. Nějaké „překonání tržního hospodářství“ ale zcela jistě není na pořadu dne, nebereme-li v potaz autoritářské režimy, ale překonání fosilní průmyslové společnosti naopak ano.

Relevantním a současně rušivým prvkem je pro mnohé levicové liberály stejně jako turboliberály fakt, že Habeck nestaví politiku budoucnosti na orgiích odříkání a zákazů (což je beztak jen nesmyslné fantazma), ale chce podnikání a výkon rozvíjející se na základě nových politických nástrojů.

Obtížné slovo: výkon

Zelení nemají rádi důraz na výkonnost, protože se přitom obvykle nebere ohled na strukturní znevýhodnění (respektive privilegia těch druhých) ani na vedlejší náklady čili externality. Zároveň je to ale takto: pokud bereme vážně sami sebe ve vzývání onoho krátkého času, který nám zbývá, je teď nutné dát dohromady výkony všech, kteří je mohou podat, a poskytnout jim k tomu rámec – nejen politický, ale i emoční a kulturní.

Habeck, který se mluvou a oblibou snaží přiblížit Obamovi, proto adresoval ve svém nástupním projevu v duchu „Yes, we can“ nejen mladým zeleným zachránkyním světa, ale i hochům z FDP se značkovými aktovkami poselství, že je jich v této společnosti zapotřebí, že zde mohou něco dokázat a něco za to dostat. Tím něčím nejsou jen peníze, ale i uznání.

Strana zelených a Svobodná demokratická strana (FDP) mají absolutní většinu mezi voliči mladšími 30 let, zatímco důchodcovská Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) a Křesťanskodemokratická unie Německa (CDU) jsou i oficiálně považovány za strany minulosti. Pokud se tuto výměnu vůdčích stran podaří vymanit ze zajetí samolibého antagonismu nyní ještě převládající kultury a uzavřít zeleno-žluté spojenectví mladých, dostane se spolková republika do nového kulturně-politického stavu a může se ještě jednou vzchopit.

Může do toho ale samozřejmě přijít hodně věcí – angažované síly na tom každopádně budou pracovat. V neposlední řadě, jak je tak známe, i mezi samotnými zelenými.

Kdo to prohrál…?

Když je třeba kvůli zvýrazňování vlastní identity a značky akcentovat údajně negativní stránky hlavního proudu, kretschmannizace a habeckizace strany naráží na své hranice. Tím míníme emancipační vývoj vstříc celé společnosti, opuštění politických pozic na společenském okraji a důraz na ekologizaci národního hospodářství. Zelení vcelku zarputile ignorují důvody volebního výsledku, jímž byla koneckonců třeskutá prohra.

Merkelovští středoví voliči nejspíš volili Scholze i kvůli Annaleně Baerbockové. To je třeba si přiznat a neomezovat se na reflexivní obžalobu údajně misogynní společnosti.

Není náhodou, že designovaná předsedkyně strany Ricarda Langová (28) vděčí za svůj vzestup i obhajobě menšin, což potvrzuje jak její status miláčka tzv. stranické levice, tak i katastrofální výsledek, pokud jde o její preferenční hlasy ve volbách do Spolkového sněmu. Langová je zároveň terčem kritiky od realistického křídla zelených, tzv. „Realos“ – měli bychom ji proto nejprve nechat pracovat a pak teprve soudit.

Existují však samozřejmě i lidé, kteří si od ní slibují, že bude chránit a zachovávat ideální zelenou proti zeleným ministrům a státní tajemnicím, kteří jsou oddáni realitě a realitou poháněni.

Reálné ideály

Přijde dost okamžiků, kdy na sebe ideály a realita, minulost a současnost tvrdě narazí. Například když bude nutné znovu definovat německý příspěvek k evropské mocenské politice. Nebo kdyby bylo na stole rozhodování o prodloužení provozu posledních německých jaderných elektráren.

Člověk nikdy neví přesně, něco ale přece jen mluví pro to, že zelení po dvou desetiletích od své první účasti na vládě pochopili, že nemohou spasit svět, ale mají jen malé manévrovací prostory – které však teď musí využít.

Neznamená to, že má strana teď jen mlčky přihlížet, jak její ministři lajdají. Starý dobrý povyk „pryč z vlády“ pro spásu vlastní duše a její ochranu už ale definitivně není k mání. Zelení byli zvoleni, aby vládli a aby něco dokázali s takovou německou společností, jaká momentálně je.

Příliš dlouho už stáli stranou. Jejich voliči ostatně také.

Text, který původně vyšel 29. ledna 2022 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.

 

==
Doplňující pohled respektovaného komentátora Petra Fischera najdete zde.