Téma Zahraničí

Alexandr Solženicyn: Ukrajina a Rusko

Obrázek: redakce

Úryvek z kanonické knihy Souostroví Gulag, dokončené (symbolicky) v roce 1968 (+ odkazy starších textů autorů KN na téma Ukrajiny a Ruska)

A co Ukrajinci? Už dávno neříkáme „ukrajinští nacionalisté“, říkáme jenom benderovci, a to slovo se u nás stalo do té míry nadávkou, že nikoho ani nenapadne zamyslet se nad podstatou. (Říkáme také „bandité“, podle pravidla u nás běžného, že všichni na světě, co zabíjejí na naší straně jsou „partyzáni“, a ti, co zabíjejí nás, jsou bandité, počínaje tambovskými rolníky v roce 1921.)

A podstata je v tom, že jsme sice kdysi, za Kyjevské Rusi, tvořili jednotný národ, ale ten byl roztržen a po staletí se naše zvyky vyvíjely jinak a všelijak. Tak zvané „sjednocení“ bylo velmi těžkým, i když snad upřímným pokusem vrátit se k dřívějšímu bratrství. Ale od té doby uplynula tři staletí, a s těmi jsme špatně naložili. V Rusku neexistovali politici, kteří by se byli zamysleli, jak opravdu sblížit Ukrajince a Rusy, jak zahojit jizvu mezi nimi. (A kdyby takové jizvy nebylo, nevznikaly by na jaře 1917 ukrajinské výbory a pak Rada.) Před příchodem k moci řešili komunisti tuto otázku bez potíží. V Pravdě ze 7. června 1917 Lenin psal: „Považujeme Ukrajinu a jiné neruské oblasti za oblasti, které si ruský car a kapitalisti přivlastnili anexí.“ Napsal to v době, kdy už Ústřední ukrajinská rada existovala. A 2. listopadu 1917 byla chválena Deklarace práv národů Ruska – to přece nebylo jen pro legraci? Nebyl to přece podvod, když prohlásili, že národy Ruska mají právo na sebeurčení, včetně oddělení? O půl roku později sovětská vláda prosila wilhelmovské Německo, aby pomohlo sovětskému Rusku uzavřít mír a stanovit přesné hranice s Ukrajinou – a 14. června 1918 Lenin s hejtmanem Skoropadským takový mír podepsal. Tím ukázal, že se zcela smířil s oddělením Ukrajiny od Ruska, i když přitom Ukrajina bude monarchií.

Ale divná věc! Sotva Dohoda porazila Němce (což přece nemohlo ovlivnit zásady našeho vztahu k Ukrajině!), padl i hejtman, my jsme měli o něco více sil, než Petljura (to je ještě jedna nadávka – „petljurovci“). Přitom to byli obyvatelé ukrajinských měst a vesnic, kteří si chtěli zařídit život bez nás - a tak jsme hned překročili hranice, které jsme sami uznali, a vnutili jsme pokrevným bratřím svou nadvládu. Je pravda, že jsme pak ještě 15 – 20 let usilovně a dokonce naléhavě laškovali s ukrajinským jazykem a přesvědčovali jsme bratry, že jsou naprosto nezávislí a můžou se kdykoli oddělit. Ale jakmile to chtěli koncem války učinit, prohlásili jsme je za „benderovce“, začali jsme je chytat, mučit, popravovat a posílat do táborů. (Ale „benderovci“ stejně jako „petljurovci“ jsou pořád jen Ukrajinci, kteří nechtějí cizí vládu. Když pochopili, že Hitler jim slibovanou svobodu nepřináší, bojovali po celou válku i proti Hitlerovi, ale o tom my mlčíme, je to pro nás stejně nevýhodné jako Varšavské povstání Poláků z roku 1944.)

Proč nás tak dráždí ukrajinský nacionalismus, přání naši bratrů mluvit vychovávat děti a psát vývěsky v mateřštině? Dokonce i Michail Bulgakov (v Bílé gardě) podlehl falešnému citu. Když už jsme nesplynuli beze zbytku, když už se v něčem lišíme (stačí, že to tak cítí oni, menší), je to veliká škoda! Ale když už tomu tak je? Když už jsme ztratili čas, a nejvíc jsme ho ztratili ve 30. a 40. letech (situace se vyhrotila nejvíc po carovi, a ne za cara) – proč nás tak dráždí jejich touha oddělit se? Je nám líto oděských pláží? Čerkaského ovoce?

Těžko se mi o tom píše: ukrajinské a ruské mi splývá v krvi, v srdci i myšlení. Ale dlouhé zkušenosti přátelských styků s Ukrajinci v táborech mi ukázaly, jak je to pro ně bolavé. Naše generace se nevyhne nutnosti zaplatit za chyby starších.

Dupnout a zvolat: „To je moje!“ je ta nejjednodušší cesta. Nekonečně těžší je říci: „Kdo tu chce žít, ať tady žije.“ Kupodivu se předpovědi Pokrokového učení, že nacionalismus zaniká, nesplnily. Ve věku atomu a kybernetiky z jakéhosi důvodu rozkvetl. A ať se nám to líbí nebo nelíbí, přišel čas proplácení všech směnek o sebeurčení, o nezávislosti. Musíme je platit sami a nečekat, až nás budou pálit na hranici, topit v řekách a utínat nám hlavy. Že jsme národ veliký, musíme dokázat velikostí činů, nikoli územní rozlohou a množstvím podrobených národů. A hloubkou, s níž obděláme půdu, jež nám zbude po odečtení zemí, jež s námi nebudou chtít žít.

S Ukrajinou to bude nesmírně bolestné. Ale musíme vědět, jaké je tu nyní celkové napětí. Když se to neurovnalo za staletí, musíme být moudřejší my. Jsme povinni přenechat řešení jim samotným – federalistům nebo separatistům, kdo koho přesvědčí. Neustoupit je šílené a kruté. A čím měkčí, tolerantnější a přístupnější budeme nyní, tím větší je naděje, že jednota bude obnovena v buducnosti. Ať to zkusí, ať tak nějakou dobu žijí. Rychle si uvědomí, že oddělení neřeší všechny problémy. Protože v různých oblastech Ukrajiny existuje rozdílný poměr těch, kdo se považují za Rusy, a těch, kdo se považují za Ukrajince, i těch, kdo se nepovažují za nikoho, vznikne mnoho komplikací. Možná bude nutné v každé oblasti uskutečnit plebiscit a pak projevit ohledy a poskytnout výhody těm, kteří se budou chtít přestěhovat. Ukrajina ve svých dnešních, sovětských, formálních hranicích není celá skutečně Ukrajinou. Některé oblasti na levém břehu Dněpru nepochybně tíhnou k Rusku.

Alexandr Solženicyn: Souostroví Gulag. Napsáno 1958 – 68. Praha: OK Centrum, 1990. Přeložili Ludmila Dušková, Jan Zábrana, Libuše Kozáková a Jana Neumannová.

Starší texty autorů KN na téma ukrajinských dějin a rusko-ukrajinských vztahů:

Tomáš Koloc o dějinách východních Slovanů zde.

Jiří Plocek k rusko-ukrajinské pouti míru z roku 2016 zde a zde.

Petr Bolf ke schizmatu ruské a ukrajinské pravoslavné církve v roce 2019 zde a zde.

Tomáš Koloc o reakci obyčejných Ukrajinců na válku v roce 2022 zde 

Výpravy Jaroslava Kovandy do Ruska: první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá