Andrej Platonov v exkluzivním překladu: Chvíle, kdy praskla síla vědy
Bruno Solařík přeložil nové, od cenzurních zásahů očištěné akademické vydání slavné knihy Andreje Platonova Jáma. Jako periodikum, jehož je BS stálým přispěvatelem, přinášíme exkluzivně první ukázku z tohoto zbrusu nového českého vydání.
Soudruh Paškin svědomitě opatřil bydliště kopáčů rozhlasovým tlampačem, aby si z něj v době odpočinku mohl každý osvojit smysl masového života z trouby.
„Soudruzi, musíme mobilizovat kopřivu na frontu socialistické výstavby! Kopřiva není nic jiného než žádané zboží pro zahraničí…“
„Soudruzi, musíme,“ hlásila trouba každou minutu nějaký požadavek, „sřezat ocasy a hřívy koním! Každých osmdesát tisíc koní nám dá třicet traktorů!…“
Safronov vítězoslavně poslouchal a litoval jen toho, že nemůže do trouby odpovídat, aby tam slyšeli, jak je aktivně naladěn, připraven na stříhání koní a šťasten. Ovšem Žačev, a Voščev spolu s ním, cítili za ty dlouhé rozhlasové řeči kdovíproč stud. Neměli nic proti mluvčímu a jeho přesvědčování, jen stále víc pociťovali osobní hanbu.
Žačev občas nemohl vydržet sklíčenou beznaděj duše, způsobovanou rádiem, a volal do lomozu uvědomělosti, řinoucího se z tlampače:
„Zastavte ten zvuk! Nechte mě, ať mu vodpovím!“
Safronov v takových chvílích hned přikráčel svým ladným krokem:
„Řek bych, soudruhu Žačeve, že teď už je toho vašeho provolávání akorát dost a že je nejvyšší čas plně se podřídit produkci vedení.“
„Nech, Safronove, člověka na pokoji,“ říkal Voščev, „už tak nás život netěší.“
Ale socialista Safronov se bál zapomínat na povinnost radosti a odpověděl všem a provždy důrazným hlasem moci:
„Kdo má v gatích stranickou průkazku, ten se musí bez přestání snažit, aby měl v těle nadšení. Vyzývám vás, soudruhu Voščeve, k účasti v soutěži o šťastnější náladu!“
Rozhlasová trouba se bez ustání činila jako metelice, načež znovu prohlásila, že každý pracující musí napomoci shromáždění sněhu na družstevních polích – a tady rádio ztichlo. Nejspíš v tu chvíli praskla síla vědy, která až dosud hnala všem tolik nezbytná slova lhostejně přírodou.
Přeložil Bruno Solařík.
Andrej Platonov(ič Klimentov) se narodil roku 1899 ve Voroněži v rodině námezdního dělníka v rodině s 11 dětmi. Po měšťance pracoval jako nádeník, pojišťovák, slévač. Vystudoval železniční elektrotechniku (později se věnoval hydrologii) a jako novinář začínal v železničních novinách, později, jako voják, v novinách vojenských. Ačkoli absolvoval stranickou školu, do VKS(b) nebyl nikdy přijat. Literárně proslul nejprve jako básník, jeho díla ve fantasticko-utopickém stylu Kotlovan a Čevengur nebyly za jeho života vydány. Stalin o něm napsal: „Talentovaný spisovatel, ale svině.“ Po napsání povídky Takyr byl zatčen jeho patnáctiletý syn, který byl díky přímluvě Platonovových přátel sice po dvou letech propuštěn, ale vrátil se s tuberkulózou, jíž tři roky nato podlehl. V roce 1951, v 52 letech, jí podlehl i Platonov, který předtím pracoval jako válečný korespondent a autor adaptací pohádek pro dětské časopisy. Dnes je svým stylem a významem přirovnáván k F. M. Dostojevskému a F. Kafkovi.