Literární ukázka Kultura

Andrej Platonov v exkluzivním překladu: Chvíle, kdy praskla síla vědy

Obálka knihy.

Bruno Solařík přeložil nové, od cenzurních zásahů očištěné akademické vydání slavné knihy Andreje Platonova Jáma. Jako periodikum, jehož je BS stálým přispěvatelem, přinášíme exkluzivně první ukázku z tohoto zbrusu nového českého vydání.

Soudruh Paškin svědomitě opatřil bydliště kopáčů rozhlasovým tlampačem, aby si z něj v době odpočinku mohl každý osvojit smysl masového života z trouby.

„Soudruzi, musíme mobilizovat kopřivu na frontu socialistické výstavby! Kopřiva není nic jiného než žádané zboží pro zahraničí…“

„Soudruzi, musíme,“ hlásila trouba každou minutu nějaký požadavek, „sřezat ocasy a hřívy koním! Každých osmdesát tisíc koní nám dá třicet traktorů!…“

Safronov vítězoslavně poslouchal a litoval jen toho, že nemůže do trouby odpovídat, aby tam slyšeli, jak je aktivně naladěn, připraven na stříhání koní a šťasten. Ovšem Žačev, a Voščev spolu s ním, cítili za ty dlouhé rozhlasové řeči kdovíproč stud. Neměli nic proti mluvčímu a jeho přesvědčování, jen stále víc pociťovali osobní hanbu.

Žačev občas nemohl vydržet sklíčenou beznaděj duše, způsobovanou rádiem, a volal do lomozu uvědomělosti, řinoucího se z tlampače:

„Zastavte ten zvuk! Nechte mě, ať mu vodpovím!“

Safronov v takových chvílích hned přikráčel svým ladným krokem:

„Řek bych, soudruhu Žačeve, že teď už je toho vašeho provolávání akorát dost a že je nejvyšší čas plně se podřídit produkci vedení.“

„Nech, Safronove, člověka na pokoji,“ říkal Voščev, „už tak nás život netěší.“

Ale socialista Safronov se bál zapomínat na povinnost radosti a odpověděl všem a provždy důrazným hlasem moci:

„Kdo má v gatích stranickou průkazku, ten se musí bez přestání snažit, aby měl v těle nadšení. Vyzývám vás, soudruhu Voščeve, k účasti v soutěži o šťastnější náladu!“
Rozhlasová trouba se bez ustání činila jako metelice, načež znovu prohlásila, že každý pracující musí napomoci shromáždění sněhu na družstevních polích – a tady rádio ztichlo. Nejspíš v tu chvíli praskla síla vědy, která až dosud hnala všem tolik nezbytná slova lhostejně přírodou.

Přeložil Bruno Solařík.

Andrej Platonov(ič Klimentov) se narodil roku 1899 ve Voroněži v rodině námezdního dělníka v rodině s 11 dětmi. Po měšťance pracoval jako nádeník, pojišťovák, slévač. Vystudoval železniční elektrotechniku (později se věnoval hydrologii) a jako novinář začínal v železničních novinách, později, jako voják, v novinách vojenských. Ačkoli absolvoval stranickou školu, do VKS(b) nebyl nikdy přijat. Literárně proslul nejprve jako básník, jeho díla ve fantasticko-utopickém stylu Kotlovan a Čevengur nebyly za jeho života vydány. Stalin o něm napsal: „Talentovaný spisovatel, ale svině.“ Po napsání povídky Takyr byl zatčen jeho patnáctiletý syn, který byl díky přímluvě Platonovových přátel sice po dvou letech propuštěn, ale vrátil se s tuberkulózou, jíž tři roky nato podlehl. V roce 1951, v 52 letech, jí podlehl i Platonov, který předtím pracoval jako válečný korespondent a autor adaptací pohádek pro dětské časopisy. Dnes je svým stylem a významem přirovnáván k F. M. Dostojevskému a F. Kafkovi.