Dnešní Ukrajina očima Ukrajinců
Přepisy různých krátkých videí občanů Ukrajiny, 28. února 2022 – 3. března 2022
Charkov. Fronta před lékárnou docela připomíná „frontu na Lenina“ v Moskvě před mauzoleem. Čekání odhadem čtyři pět hodin. Autor videa popisuje události unaveným hlasem, jako by ho to už všechno nudilo. „Někde se maličko střílí, jinak je úplnej klid,“ říká, jako kdyby komentoval vzdálený ohňostroj.
-
Melitopol u Azovského moře, obsazený ruským vojskem. „Takovýhle fronty tady máme na chleba a na léky. Sám si jdu stoupnout před lékárnu, mám koupit nějaký prášky. Starosta snad prej domluvil bezpečnostní hlídkování na ulicích, no uvidíme, jak se jim to vyvede.“
-
Obec Ruběžnoje na východě Ukrajiny, obsazená Rusy. Muž kráčí po parku, hlásí, že jde na ryby, a říká: „V obchodech je málo zboží, ale už začali vyvážet odpadky.“
-
Charkov. „Veselej masopust přeju. Máme poslední den zimy. Dej pánbu, abychom na tohle všechno za rok vzpomínali jenom jako na strašidelnej sen. Támhle jde vodněkud kouř, ale co tam hoří, to nevím.“
-
Charkov, týž autor: „Zrovna mi volali kamarádi, že mě prej nějaký lidi na internetu označili za ‚proruskýho separatistu‘ a že je potřeba mě ‚neutralizovat‘. Abych neohrožoval rodinu, odcházím do ilegality a videa samozřejmě prozatím zveřejňovat nebudu. Nezlobte se na mě, ale jakej já jsem separatista? Nikdy jsem nebyl nalevo ani napravo. Všechny moje reportáže byly maximálně neutrální. Nechápu, čím jsem si takový označení vysloužil. Snad tím, že nevolám ‚Sláva Ukrajině‘, protože mi to heslo vzhledem k jeho původu pro Charkov nesedí? No nic, budeme žít, přeju všem klid a mír.“
-
Záporoží. (K městu se blíží Rusové.) Autor videa mluví z bytu v paneláku. „Je ráno. Po ulicích začali chodit lidi, jezděj mikrobusy a taxíky. Slyšíte vrány, jak krákají. Zaplaťpánbu je jinak ticho, nic se neděje, zatím je všechno v klidu.“
-
Instalatér na cestě k zákazníkovi zaparkoval „s trubkama“ v centru Záporoží, aby prý si chvilku odpočinul: „Jedu s trubkama, jako dycky. Když můžu, tak pomůžu. Je tu klid. Auta jezděj, městská doprava taky, po ulicích choděj lidi.“
-
Berďjansk, přímořské město mezi Melitopolem a Mariupolem. Před radnicí stojí několik ruských transportérů označených písmenem Z. Naproti zpívá hlouček aktivistů ukrajinskou státní hymnu.
-
Stanica Luhanskaja – vesnice na Donbasu, která ještě před několika dny byla na ukrajinské straně demarkační čáry. Do vsi přichází donbaská jednotka včetně muže, který v plné zbroji, s helmou na hlavě a samopalem na zádech, klepe na vrata a vítá se s šokovanými rodiči, kteří ho osm let neviděli a neměli celou dobu tušení, jestli vůbec žije. V nepředstavitelně chudé, tmavé kuchyni polorozpadlého domku, kde matka nahonem smaží brambory s okurkami, muž vysvětluje: „Půda je tu úrodná, jenom sázet. Teď to naše malý hospodářství zase zvelebíme. Vysadím rajčata a ožením se.“
-
Opět Charkov. Po ránu lidé v parku venčí psy a procházejí se. Hlas autora videa: „Třetího čtvrtýho dne si lidi na to bouchání zvyknou. Člověk si zvykne na všechno. [Přesně tak, jak si vzpomínám, mluvili před osmi lety obyvatelé ostřelovaného Donbasu; BS.] Je to slyšet kolem města snad ze všech stran. Zas to někde třísklo. Válka holt bohužel pokračuje.“
-
Další video z Charkova: maso, ovoce a zelenina volně v prodeji, v tržnici je plno. „S válkou roste chuť,“ konstatuje autor videa.
Oděsa. Žena, která se před pár dny těšila na osvobození, ale výbuchy jsou čím dál blíž:
„Zastavte válku!!!“
Její známý ze severu Ruska:
„Já jsem pro válku – pro zničení fašistů!“
Žena: „U vás v Murmansku? Běž do hajzlu.“
-
Starší poklidná paní kráčí po Charkově, druhém největším ukrajinském městě. S mobilním videozáznamem to moc neumí, filmuje spíš kaluže na asfaltu u chodníků než pohled do ulic, ujišťuje všechny, že tady u nich je všechno v klidu, i když připouští, že známí jí poslali záběry svých domů v jiné čtvrti, které byly silně poškozeny střelbou, to prý nemůže popřít. Paní dál vypráví, že v obchodech jsou dozajista všude fronty, ale že musí jít nakoupit jídlo pro kočky, má doma dvě, před šesti lety je přinesl manžel od popelnic, vypiplali je, k tomu se teď stará o třetí kočku od sousedky a nemůže přece „zrovna ty kočky“ nechat o hladu. „Máme krásný město, nábřeží, pěkné parky,“ dodává paní spokojeně a konečně panoramuje pohled na liduprázdný most s balustrádou, „no doufám, že to všechno nepřijde ke zničení.“
Charkov. Fronta před supermarketem. Autorka videa: „No to je tak tři sta lidí, ta fronta. Tak holt si počkáme.“ – Ve vstupu do obchodu se píše, že je otevřeno do 13:30 hod. Náhle někdo zevnitř vymění cedulky. Na té nové stojí: Zavírá se ve 12:00. Je za pět minut dvanáct. Autorka videa se začne rozčilovat spolu s ostatními ve frontě, pak se opanuje a říká: „No vidíte, teď už tady řvu i já.“ Chvilku reportážně popisuje situaci, načež se ve všeobecné vřavě rozkřičí znovu: „Lidi nemají co jíst, dejte jim za jejich peníze chleba!“ Dveře se otvírají, muž ostrahy vypouští lidi s nákupem, kteří se tváří napůl šťastně a napůl vyděšeně: mají to, co bylo ostatním upřeno, a nevědí, jestli jim to někdo ze zoufalství nezačne vytrhávat z rukou. – Ti, co stojí ve frontě, se jich ani nedotknou, ale volají na ostrahu, ať je tam proboha pustí, vždyť jenom koupí to nejnutnější pro děti a půjdou. Zevnitř jim vysvětluje manažer obchodu: „Mějte rozum, lidi, podívejte se tu frontu, dyť my sami pak nedojedeme domů, ve čtyři je policejní hodina!“ A zavírá dveře. Lidé už skoro ani nenadávají. Autorka videa konstatuje: „Když nás nezabily bomby, tak holt chcípnem hlady.“
-
Konotop. „Dali nám ultimátum,“ volá v ukrajinštině starosta obklíčeného ruskojazyčného města ke shromážděným lidem před radnicí, „že nás nebudou ostřelovat, když se vzdáme. Já navrhuju bojovat!“ Hlasy stoupenců v prvních řadách „Samozřejmě, bojovat!“ jsou velmi rychle přehlušeny protestním voláním obyčejných občanů. Na nejbližšího oponenta volá starosta „Drž hubu“ a ve snaze opanovat situaci ještě dvakrát opakuje „Navrhuju – bojovat!“ Protestní volání proti starostovu návrhu v davu však sílí. Video je náhle přerušeno.
-
Dnipro. Čtvrté největší ukrajinské město (dříve Dněpropetrovsk, předtím Jekatěrinoslav). Až dosud bylo město daleko od fronty, nyní se náhle ocitá na jejím předním okraji. Zní siréna leteckého poplachu. Lidé bez řečí běží po ulici, někteří jedním směrem, jiní opačným. „Nevím, to nás chtějí bombardovat? No, uvidíme,“ pronáší udýchaný autor videa.
-
Cherson, město na cestě k Oděse. Pohled z okna věžáku. Dole spěšně procházejí přes ulici ruští vojáci s bílými páskami na levé ruce a pravé noze. Autorka videa říká komusi v místnosti: „Naši. Podívej se, kolik jich je! A ty bílý pásky jak jim slušej.“
-
Oděsa, třetí největší ukrajinské město. „Kostelní zvony a do toho siréna leteckýho poplachu. No to je teda souzvuk, to vám povím.“
-
Oděsa. Autor videa: „Ve dvorech je klid, lidi venčej psy. Dopoledne byla slyšet siréna, tak se všichni rozutekli domů nebo do krytů, já jsem taky běžel domů. Ale v Oděse mají všichni optimistickou náladu, takže siréna nesiréna, všichni se nakonec vrátili do ulic. Taky si jdu zrovna támhle pro mlíko – no a zas hezky domů. Snad to všechno proběhne normálně, zatím byl v Oděse zaplaťpánbu klid.“
-
Předměstí Oděsy. Záběry na vesnické domky a zahrady, nad kterými začínají velmi nízko nad zemí přelétat bitevní vrtulníky [což vždy předznamenává příchod pozemního nebo výsadkového vojska]. Autor videa je pozoruje, nemůže rozeznat výsostné znaky na strojích. Nakonec říká: „Už to vidím. Rudý hvězdy. Jo, jsou to ti druzí.“
-
Charkov, pohled z okna bytu na ulici, odkud jsou zdálky slyšet výbuchy: „Tady v Charkově jsme podporovali Donbas, pomáhali jsme a soucítili s obětma osmiletýho ostřelování. Ale to fakt musíme takhle brát odvetu za lidský životy – zas takhle z druhé strany vystavovat civilní obyvatelstvo palbě? Nemůžeme se nějak domluvit? Dyť tohle se nedá ospravedlnit ničím.“
-
V Charkově vychází paní s vlčákem z domu, aby ho vyvenčila, a v tu chvíli se odněkud rozlehnou výstřely. Paní, už na ten rámus zvyklá, vlčáka uklidňuje a říká pobouřeně: „Podívejte, jak se chudák lekl.“
-
1. 3. Charkov. Domácí video. Mladá žena v bytě, s dítětem vstupujícím občas do záběru, popisuje, jak byla noc krásně klidná, zdálo se, že už je všemu konec, ráno šla nakoupit, ale když se vrátila domů, rozlehl se strašný výbuch, následovaný tlakovou vlnou, lidi venku na chodníku všichni lehli na zem, nikomu se nic nestalo, ale ve městě zbombardovali budovu krajského úřadu, vzdálenou jednu stanici metra odtud. „Běžte do sklepů,“ radí žena lidem a dodává: „My jsme teda nešli, zatím sedíme doma.“
2. 3. Charkov. Táž žena filmuje ložnici bytu, ukazuje rozbité okno, ve zdech domů naproti ve dvoře je jich rozbito víc. Žena pláče, říká, že právě kojila dítě, když to bouchlo. [Tentokrát šlo o úder proti budově městského úřadu.] Budova, říká žena, se nachází jen za protějším domem, otočeným zády do jejich dvora. „Díky Bohu, že se nám nic nestalo. Proč musí obyčejní lidi trpět? Tady přece vždycky chtěli všichni jenom žít v míru. Díkybohu jsme to přežili. Proč to musí odnášet obyčejní lidi?“ Ve dveřích stojí vystrašené dítě. „Nebreč, všechno je dobrý, nebreč, už je dobře,“ opakuje mu matka. Táž žena následně schází po schodišti zasypaném sklem z rozbitých oken: „Dyť jsem to říkala, že to přijde i k nám do baráku, když bydlíme hned vedle městskýho úřadu!“ Vychází na ulici. „Všechno je poničený, to je strašný, je to hrůza, co se děje. Já to věděla, věděla jsem, že to tak dopadne, já jsem to tušila. Támhle je, ta radnice, bomba do ní snad vletěla nebo vyletěla nebo co, dyť já tomu nerozumím, co to proboha děláte, dyť tady žijou lidi, já z spadla i s děckem maličkým z postele, no jsme díkybohu naživu, ale co tam se stalo, nevím. Takhle to nemůže pokračovat, to se vůbec nemělo stát, proboha. Dyť máme rok 2022. No my jsme všichni živí, klouček je živej, kouká si tady do tabletu, nad náma ještě bydlí babička, byla jsem tam, je taky živá, i její kočka je živá…“ Hluboký výdech. „Já doufám, že už to skončilo! Ale co když ne?! Kdy už to skončí?!!!“
3. 3. Charkov. Táž žena. Během vysílání se musí s dítětem uchýlit do předsíně dál od obvodových zdí, protože se kdesi ozývají silné výbuchy. „Píšou mi, no dyť se tolik neděje, brzo budete mít novej, svobodnej život… Ale ty výbuchy, to se děje teď a tady, v civilizovaným světě. No prosímvás, já ani nemluvím o lidech, kterým se kvůli tomu všemu stala opravdová tragédie, která podle mě zůstane v dějinách lidstva nadlouho. Ale už jenom ty výbuchy kousek odtud: stříleli teda do městskýho úřadu, tady za rohem. Vymlátilo to okna skoro u všech, někde neteče voda, někde nesvítí světlo. Ty zasažený baráky jsou většinou ze stalinské éry, ale byly krásný, no a Dům práce, to byla vůbec nádherná předrevoluční stavba. Všechno je to poničený. Támhle je nedaleko Uspěnskej chrám, unikátní ikony – jak to tam vypadá, nikdo neví. Hned vedle toho rozfláknutýho úřadu je naše nádherný umělecký muzeum, jedna z nejlepších sbírek krajinomaleb, pak samej porcelán, no bojím se, že už je tomu všemu konec. Tam musela být tlaková vlna, kdoví, třeba se něco uchovalo, ale nevíme nic. Co tam se stalo, to prostě není známo, to se člověk nikde nedozví, protože na tom samozřejmě v téhle situaci takříkajíc nesejde. Němci za války ty obrazy a díla rozkrádali, ale nechali ty baráky aspoň stát – a NAŠI teď do toho střílej. Co to proboha děláte, k čemu je prosímvás tohle všechno, k čemu je tahle válka? No je to děs. Děcko kouká na animáky, starší holka si píše esemesky. Tak tady žijeme, sedíme v předsíni na zemi. Jestli to sem praští nebo ne, nevíme, no doufejme, že ne. Do krytu už bysme to stejně nestihli.Někteří z Doněcku píšou na adresu Ukrajiny: No tak teď aspoň vidíte, jak se žilo nám, teď vidíte, co to bylo, jak nás ostřelovali, teď to holt chápete, my jsme seděli osm let ve sklepech, a vy to máte zatím jenom za sedm osm dní. No řeknu vám to takhle. Nevím, jak to bylo jinde na Ukrajině, nikam jsme nejezdili, ale my jsme to tady v Charkově vnímali celých těch osm let jako naši bolest, tu válku. Skoro denně jsme o tom mezi sebou mluvili, ptali jsme se, kdy už to skončí, že to takhle nejde, že tam u vás umírají lidi, umírají děti. Bylo nám z toho strašně, pokaždé to pro nás byla tragédie, co jsme se dozvěděli o další hrůze. Nikdo na vás nezapomínal. Ale pochopte: co my jsme mohli dělat, vobyčejný lidi, jak jsme tu válku mohli zastavit? Vám nikdo nepřál to zlo, nikdo vám nepřál válku. Když teď někteří od vás píšou ‚Teď cítíte naši bolest‘, musím opakovat, že já jsem ji cítila vždycky, nepotřebovala jsem k tomu zažít to, co se teď děje tady. Když jsem ukazovala záběry poničených historických budov v centru Charkova, kdosi mi napsal: No vy jste přece nosili portréty Bandery, to se vám líbilo, ničili jste pomníky velké vlastenecké války, zalejvali jste věčný ohně betonem a tak dál. – Vzpamatujte se, proboha, dyť tady je Charkov! Tady nikdo z místních lidí s Banderovým portrétem nechodil, my, co tady odjakživa žijem, přece nejsme fašisti, propána. Charkov je ruskojazyčný město, tady napočítáte 99,9 procent obyvatel, kteří jsou vnuci těch, kdo bojoval ve velké vlastenecké válce za vlast, mnozí už se z ní nevrátili. Mí oba pradědové v ní bojovali, jeden tam padl. Tady mezi starousedlíkama žádní fašisti nejsou. – No nic, leteckej poplach ještě pokračuje. Moc děkuju všem, kdo mi tu napsal slova porozumění, člověk si hned říká, že to snad přece jenom už jednou skončí. Sedíme pořád v té předsíni, do krytu jsme stejně nešli, protože tam je to hrozný, navíc pro děcka. Je tam hrozná zima, každej se tam hned nachladí.“