Kultura a umění Kultura

Letos jako by pozvali i Marca Chagalla…

Foto Tomáš Koloc.

Povídka o jedné zabijačce.

Z prasete už v trojnožce visí jenom „okvětní stehna“, hlava a droby se vaří v kotlích. V důstojných, černých, ten dvorek rámují.

Nebe je přetřeno modrým latexem, z černých kotlů, pod nimiž doutná oheň, stoupá k obloze kouř.

Pavel hraje na housle, Vladimír ždímá heligónku.

Kolem zbytků prasete visícího na trojnožce se tančí. Alena tančí s Romanem, pro mě si přišla Dana. Dobrá duše souboru Magdalena. Tak, zničehonic. Tančíme… I našimi stíny pohupujeme. Básník Milan při tanci kouří a kouř vdechuje do úst Nataše. Nataša je Slovinka. Nakladatelka a básnířka z Mariboru – letos vydala už osmou antologii erotické poezie.

Pavel rejdí smyčcem po strunách, heligónka něžně mňančí.

Mezi námi se proplétá dlouhý Jura Raštica s první pomocí. S drátěným košíkem a demižonkem. V košíku má lékárničku, v níž místo léků hřadují štamprle. Kdo mu přijde do cesty, tomu z demižonku nalívá, s tím si „sjednocuje dech“. Ani já s Danou chvíli netančíme.

Mně jenom půlku. Okoštuju. Su tu autem.

Šak jedeš až odpoledne, ne?

Pavel do mne drcá smyčcem: Dívej, jak sa usmívá. Miluje zabíjání… Minulé týdeň u mě zabíjal tři ovce. Sústředěně, s okem napitým radosťú, volal na ně: ovénky, váš Herodes je tu, nic sa nebojte! Přitom je vyučený klempíř, ale zabíjání je jeho hoby.

Řezník na stole překládá krupón. Velký jak osuška. Krupón je hřbetní kůže z prasete: za rajchu a po válce sa mosel odevzdávat. Za neodevzdání byla pořádná pokuta
Lucka roznáší na plechu kousky smažených jater.

Pavel by játra jíst neměl: Mám dnu. Najvíc mě to draplo loni v Chorvatsku na pláži. Když tamní doktorka uviděla můj palec u nohy, řekla enom: moc masa, moc vína. Najhorší je na dnu kakao.

Jeden řezník z Luhačovic mně kdysi říkal, že když jednú zabíjal v Uble, byla mu na nohy v gumákách taká zima, že aby si je zahříl, nechal si je nekolikrát přejet žebřiňákem… a taky říkal, že na zabijačce má dycky všecko tak trochu vonět hovénkem, vypráví, lhostejno komu, řezník.

Vladimír odpojil heligónku: Já chodím na velkú ráno a dycky aji když dondu odpoledne z práce. Dvakrát denně.

Hana – Pavlova dcera – přichází až nyní, podle slunka je kolem jedenácté, včera měli na jejich církevní škole ples.

Našu třídní učitelku jsem po půlnoci našla ležat na záchodě. Sukňu na půl žerdi. Všecko v dohledu holé. Tak zválanú jsem ju odvédla do sborovny a uvařila jsem jí kafe. Tam ju zas chytla depka. Z teho, jak je napitá. Naštěstí přišel češtinář a poslal mě, abych si vzala kytaru, a šla s děckama z našéj třídy zpívat. Zpívali jsme až do rána, tato, říká potichu zachmuřenému Pavlovi.

Průhled do „zabíjárny“. Tam chce každý pomáhat. Jura si s kýmsi v koutě sjednocuje dech. Řezník skloněný nad brutvanem tvaruje nohavice. Tři nohavice sekané. Jde to pomalu, protože v každé je jak dlouhé sloveso v holé větě zapasovaná panenka – nejvzácnější maso z prasete, z něhož visí na dvoře už jenom spina – list z řetězové pily na pohled – domino obratlů.

Tanec pokračuje. To přešlapávání z nohy na nohu a víc.

Na dvůr přichází, doklouzává otec Martin.

Je skoro každý týden napitý. Jak jde rok, pohřeb střídá svatba, svatbu křtiny – a všude se pije. Těžko se odolává.

Nedávno říkal, že toť šli s novotatínkem do sklepa a k vínu tam přikusovali koláčky. Teprve když snědl pátý, řekli mu, že to zelené na nich nasypané je marjánka. Otec Martin. Statný pětačtyřicátník. V džínové bundě. Zdravíme se.

A Dana mně při tanci vypráví: Toťky jsem byla na semináři v jedné nejmenované obci. Seminář vedl podobný. Večer mi sdělil, ať přijdu ráno v osm do místnosti za kůrem, že budou korepetice písní, co jsme se naučili; přišla jsem a on na sobě enom tanga, ty tri niti v riti, a rozdělanou ženskou na stole. Chtěl se jenom předvést.
Martin má problémy s arcibiskupem. Chce ho suspendovat za to, že chodí do sauny. A do sauny se nechodí v teplákách, říkal mi jeho strýc, primář na urologickém oddělení nemocnice ve Zlíně, říkám zase já.

Když propukl na Ukrajině Majdan, navrhl jsem mu, ať zajde za tím arcibiskupem a přesvědčí ho, aby utvořili nějakou katolickou misi a společně s pravoslavnými popy někde pod donbaskou těžní věží nebo na kopci nad Kyjevem ať se tam společně pomodlí za mír… pokračuju. (Bože, jak je člověk pořád hloupý, jak je některý člověk – přesněji řečeno –, pořád hloupý!)

Mám pro tebe, Jaro, dobré zprávy, volá na mne otec Martin.

U oběda dáme řeč, volám na něho.

Oběd. Začíná bílou polévkou, u toho talíře s vařenými kroupami, můžeš si nabrat, kolik chceš. Pak roznášejí maso. Nataša zápasí s pečeným žebrem.

Je ticho. I svoje občanky bychom rozžvýkali…

V té staré škole dříve sídlil obecní úřad. Podlahy jsou prošlapané, dveře se špatně dovírají, na zdech prorůstají skvrny po obrazech. Asi státníků. Vlhké ekzémy se roztahují v koutech.

Dnes patří ta rozpadávající se budova zahrádkářům. V prvním patře má zkušebnu Magdalena – taneční a pěvecký folklorní spolek. Kromě tanečních a pěveckých představení pořádá svatby svých členů, košty vína a zabijačky. Jednou do roka soubor rozvětvený o manželky, děti a hosty to prase spořádá.

Otce Martina obsluhuje jeho osobní řidič, který ho na pohřby a svatby a křtiny (a zabijačky) vozí. Skvělé rulandské, že ano, říká Pavlovi, který sedí přes jedno. Má jiskru. A ke mně: Jaro, minulé týdeň jsem ťa zneužíl při večerní mši. Říkal jsem z kazatelny, že mám přítele ateistu, který má ale dobré nápady, s tú Ukrajinú. Moji farníci tě chcú blahořečit…

Ale teď pro tebe možná horší zpráva. S tím mojím arcibiskupem jsem eště radši nemluvil.

Navíc já úspěchu téj tvojí myšlénky nedávám moc šancu. Neboť nejúčinnější metoda Církve svaté je modlitba.

Letos jsem se na zabijačce nějak necítil. Loni jsem půl roku jezdil každý týden do krajského archivu v Klečůvce u Zlína. Psal jsem knihu o mém příteli a našem společném dětství za rajchu, studoval jsem životopisy zlínských gestapáků…

Ihned po návratu domů jsem tedy sáhl do svých zápisů a oxeroxovaných dokumentů a potvrdil si, co jsem tušil. Že první štací Scharführera a člena SS, sekretáře druhého oddělení zlínské služebny gestapa, po válce veřejně popraveného na fotbalovém hřišti ve Zlíně, Karla Raschky, byla právě tato vesnice. Ta rozpadávající se stará škola, ten bývalý obecní úřad?…

Po 15. březnu 1939. Pak byl převelen do Zlína.

Karl Raschka, rodák z Vrchlabí, jehož oblíbenou vyšetřovací metodou bylo praštit obviněného stojícího čelem ke zdi do týla – a rozbít mu tak o zeď nos; seznámit ho s jeho vlastní krví.

Nevím, kolikrát v té budově od války malovali. Nevím, jestli se jim podařilo tu krev tady už zamalovat.