Mystérium obnovy
Co nám to dnes připomíná.
Mystérium koloběhu
Zasvěcovací obřady zajišťují přechod z jednoho světa (třeba společenské kategorie) do světa jiného. Jeden stav bytí tedy při nich zaniká, aby se uplatnil další. Takové obřady vlastně člověka jako součást společenství doprovázely po celé jeho bytí, a to od jara do jara (rovnodennosti, slunovraty) a od narození až do smrti: doprovázely těhotenství, porod, pojmenování dítěte, jeho vstup mezi dospělé, svatbu, oběť před stavbou obydlí či svatyně, hlubší zasvěcení (případně intronizaci kněze či panovníka – čili přechod od běžné lidské existence k posvátnému postavení mága či vládce), a každopádně pohřeb.
Všechno podstatné, tj. stvořitelské a mocné, co je na světě, se podle archaického myšlení uskutečnilo už na počátku – v mýtickém čase, v období snu. Eliade u archaického myšlení upozorňuje na „posedlost počátkem“, dávným vznikem veškerenstva, kdy všechny jevy, bytosti a věci povstaly z nebytí a začaly být.
Udržení koloběhu světa a života v původní čistotě a posvátné moci zajišťuje periodické opakování vzniku světa a společnosti. V reálném životě je takové opakování zprostředkováno rituálním prožitím schopnosti božstev stvořit svět. Potřeba pravidelně obnovovat vesmírný řád a vztáhnout k němu lidskou zkušenost je příznačná pro nejstarší vrstvy lidského myšlení. Ba co víc: dávní lidé věřili, že pokud by se posvátné, božské, magické a čisté žádnými pravidelnými rituály neobnovovalo, pak by jistě zaniklo – a s ním i svět.
Ústřední náboženské mystérium archaických kultur se tedy soustřeďuje kolem periodické obnovy světa: narození, smrti a znovuzrození. Logické vzory pro rituály představovaly přírodní cykly, tedy zmizení a nové zjevení Měsíce, konec a nový začátek dne a noci nebo roku a ročních období, ale i těhotenství a porod nebo práce a odpočinek.
Vzhledem ke střídání ročních období života zvěře se tato kosmogonie kruhového času rozvinula už u loveckých kultur.
V kulturách zemědělských ji ještě posílila nutnost dodržování časové posloupnosti od setby ke sklizni.
Pro jednotlivce i národy znamená život neustálé rozpadání a obnovování, změny stavu a podoby, umírání a znovuzrozování: po zimě přijde jaro, po noci den. – Ani smrt jako taková proto není chápána jen jako konec, ale především jako předznamenání nového začátku. – U Sarů v jižním Čadu se na čerstvý hrob umístí postel. – Že se víra ve znovuzrození uplatňovala už v paleolitu, prokazují po celém světě jednak hroby s těly v embryonální poloze, a jednak nálezy hrobů s červenou hlinkou sypanou na tělo a sloužící jako rituální náhrada za krev, tedy za symbol života. – Totéž prokazují hroby orientované k východu: úděl duše se tak spojuje s dráhou slunce. Turnerova zambijská informátorka svědčí: „Kde vychází slunce, všechno začíná. Když někdo zemře, jeho tvář obrátí afričtí Ndembuové k východu, což znamená, že se znovu narodí.
Ženské a mužské zasvěcení
Eliade si všímá, že „Iniciace pro chlapce představuje úvod do světa, který už není ‚bezprostřední‘, do světa ducha a kultury. Pro dívky naopak iniciace obsahuje řadu odhalení, která se dotýkají tajného smyslu zjevně ‚přirozeného‘ jevu: viditelných známek jejich pohlavní zralosti“.
Rozdíl mezi mužským a ženským zasvěcením je skutečně dán biologicky: ženě-přadleně po první menstruaci otevírá oči jasné odhalení, že je přírodní stvořitelkou života. Zato muž-lovec se skrze rituální odhalení božské bytosti a posvátného mýtu dozvídá kulturní zprávu o skrytém, duchovním stvoření světa.
Matriarchální představa, podle níž všechna tajemství vlastnily zpočátku ženy, než jim je odebrali muži, může souviset právě s tímto rozporem mezi prvotností přírody a odvozeností kultury. Matka opravdu v mýtech symbolizuje přírodu v jejím prvotním stavu, terra mater (tedy i prima materia alchymistů).
Ženské a mužské prvky při iniciačních obřadech příslušníků jednoho či druhého pohlaví mívají u zambijských Ndembuů protikladný význam, který však platí v obou protichůdných směrech stejně. Například při obřadu chlapecké obřízky jsou ženy a vše, co s nimi souvisí, považovány za neblahé a nečisté, což je obráceno naruby při zasvěcovacím obřadu dívek.
To ale zároveň znamená, že červená barva versus barva bílá může být jednou symbolem opozice mužského proti ženskému, a podruhé je tomu přesně naopak: červená patří ženě a bílá muži. (Nemluvě o tom, že při jiných obřadních příležitostech náleží uvedená barevná opozice páru maso / mouka, který významově vůbec žádné pohlavní příznaky nemá…) Antropologům, uvyklým na jednotnou klasifikaci symbolů, to začasté dělá čáru přes rozpočet. Nejde však než o projev elementárního faktu, že mytologické myšlení pracuje s různými klasifikačními rovinami, které se navzájem protínají, slučují, vylučují nebo prolínají, a to vždy v závislosti na konkrétních poměrech a vztazích.
Je přitom příznačné, že muži jsou v archaických kulturních úrovních fascinováni „tajemstvím žen“ a obráceně. Proto si někdy navzájem „kradou“ symboly a rituály, příslušející opačnému pohlaví, případně se muži oblékají jako ženy a naopak. Panuje zde jakási konfliktní harmonie: někdy se atributy opačného pohlaví zakazují, a jindy se naopak dává průchod paradoxní touze obě zkušenosti propojit či zaměnit – a překročením zákazů dospět k celistvosti.
Mystérium lovce
Spřízněnost mezi paleolitickým společenstvím lidí a světem zvířat vedla k povědomí o jejich mystické sounáležitosti. Zvířata jsou podle přírodních lovců bytosti blízké lidem, s tím, že mají ovšem nadpřirozené schopnosti. Pán zvířat ochraňuje zvěř i lovce a bdí také nad tím, aby lovec zabíjel jen tolik zvěře, kolik potřebuje. Zabití zvířete je už proto pro lovce rituálem.
V dionýských orgiích bakchantky trhaly zvířata a hltaly jejich škubající se maso. Sdílely tím vzrušení nespoutaného života zvířat a v rituálním tranzu rušily překážky mezi člověkem, zvířetem a bohem. – U kanadských Kwakiutlů může být součástí přechodové extáze i snědení lidského masa. Děje se tak přesto či právě proto, že Kwakiutlové nejsou kanibaly: adept tím prokazuje, že ve chvíli, kdy je mimo sebe, není lidskou bytostí – že se ztotožnil s duchy.
Šaman prohlédá skrz zvíře i skrz člověka: přes kůži a maso vidí kostru. O kontinuitě této víry svědčí pravěké „rentgenové kresby“ zvěře s vyznačenými kostrami. – Podle víry archaických lovců pokryje pán zvířat kosti zabitého zvířete masem a nechá z nich vyrůst nové tělo. – Zvíře se tedy znovu rodí ze svých kostí. Ke kultu medvědů v polárních krajích patřil (přinejmenším až do 19. století) paleolitický zvyk uchování lebky a dlouhých kostí zabitého medvěda, aby ho pán zvířat mohl příští rok vzkřísit. – Na Sibiři je součástí iniciace mystický trans, jemuž vévodí představa oškrábání masa (které je následně „vařeno“) z kostí novice. Kost je totiž podle archaické obraznosti posledním, nejzazším a nezničitelným kořenem života, je dělohou, z níž se bez ustání vynořuje maso. V iniciaci tudíž probíhá zrození nového masa a čerstvé krve. – I v pasáži ze Starého zákona je koneckonců obsažena vzpomínka na loveckou víru o znovuzrození života z kostí. Samotná pasáž (zde v kralickém překladu) vyznívá jako dávnověký horor:
„…vyvedl mne Hospodin v duchu a postavil mne uprostřed údolí, kteréž bylo plné kostí … Vtom řekl mi: Prorokuj o těch kostech a rci jim: Kosti suché, slyšte slovo Hospodinovo … I stal se zvuk, když jsem já prorokoval, a aj, hřmot, když se přibližovaly kosti jedna k druhé. I viděl jsem, a aj, žíly a maso na nich se ukázalo, i koží potaženy byly po vrchu … I všel do nich duch, a ožili a postavili se na nohách svých, zástup velmi veliký“ (Ezechiel 37, 1–10).
U altajských Teleutů se žena stala šamankou proto, že v představách spatřila duchy předků, kteří jí rozřezali tělo na kusy a vařili ho v hrnci. – V Tichomoří je novic pomyslně rozpárán, rozčtvrcen a stráven posvátným zvířetem nebo božstvem. – V představách Jakutů je novicovi v podsvětí rozčtvrceno tělo na kousky. Vedle těla je jakoby postavena jeho hlava, protože novic musí své rozčtvrcení na vlastní oči sledovat. – V indotibetském rituálu gtchöd se novic nechá od bohyně rozsekat šavlí, a nabízí tak vlastní maso démonům, kteří ho sežerou. – Součástí iniciace je ostatně u původních Asiatů, Australanů i Američanů „opékání“ novice v ohni nebo blízko ohně.
Mystérium rolníka
Pěstováním obilnin se neolitický člověk stal z hledače potravy přímo jejím výrobcem. Lovecký stereotyp sice nikdy nevymizel, ale životní změny po přechodu k zemědělství byly zásadní. Například k provádění úkonů vedoucích od setby ke sklizni byla nyní nezbytná daleko zevrubnější časomíra. Odpovědnost za zajištění obživy byla přenesena plněji na ženy. Tyto a další změny vedly k postupné proměně chování i víry.
Zatímco u lovců, mysticky spjatých se zvířaty, představuje posvátnost života živočišná kost, pak u rolníků, mysticky spjatých s vegetací, je to rostlinné sémě. (V obou případech samozřejmě spolu s krví či mízou.) Mystérium zrození, smrti a znovuzrození bylo u dávných zemědělců rozeznáno v rytmu vegetace. Osivo musí zemřít (být posečeno), aby se mohlo znovu zrodit (vyrůst). Mytologie odráží tento rytmus v příbězích bohů, kteří rovněž umírají a znovu se rodí. – Podle dálněvýchodní tradice získali lidé zemědělské rostliny od božstva. Jedli je, ale posléze zjistili, že jsou to vlastně výkaly či výpotky božstva. V hněvu božstvo zabili, ale uposlechli jeho rady: rozsekali jeho tělo a kousky pohřbili, načež z nich vyrostly rostliny, bourci morušoví atd. – Rovněž na Nové Guineji se věří, že hlízy a ovocné stromy, do té doby neznámé, se zrodily (vyrostly) z těla bohyně Hainuwele, kterou lidé zabili. Božstvo je tak neustále přítomno v životě lidí i v jejich smrti. – Požíváním rostlin vzešlých z božského těla přijímají lidé posvátnou podstatu božství.
Mystérium doby železné
Od objevu tavby železa stanula vedle nebeské posvátnosti meteoritů i posvátnost telurická, tj. vztažená k zemským útrobám. Kovy vznikají v lůně země jako v děloze matky. Těžené rudy jsou minerální „zárodky“. Rostou však pomalu, v nesrovnatelně odlišném (geologickém) časovém rytmu, než děti říše rostlinné a živočišné, a dozrávají v temnotách země.
Z jejího lůna jsou pak lidmi vytrhávány předčasně, dřív, než stihly „uzrát“ samovolně. Člověk tedy vniká do míst, kam není povolán, a jako mistr ohně řemeslně nahrazuje matku Zemi, aby v peci – v umělé děloze – zázračně uspíšil nesmírně pomalý minerální růst a zrod rudy. Mění tím přírodu: staví se na místo času.
Proto tavbu doprovází tolik ochranných opatření, rituálů a tabu.
Středověká alchymie uchovala učení pozdně starověkého hermetismu. Ten byl dědicem dávných rituálů doby železné. Téma trýznění, smrti (nigredo, putrefactio, prima materia) a vzkříšení, tedy iniciační proměny bytosti (zvířete nebo člověka), je zde přeneseno na hmotu, na smrt a vzkříšení nerostných látek, vedoucí k jejich obrození. Jedná se o spiritualizaci kovů (v analogii k mysterióznímu vývoji kováře či alchymisty), prováděnou s cílem proměnit tělo (hmotu) v ducha.
Do obludy
Budoucí australský medicinman usíná na hřbitově poblíž jam hloubených do země, proniká do jeskyně, bývá přenesen pod zem nebo na dno jezera. – V afrických ritech musela novicka vsunout ruku do díry, v níž žijí hadi, a vytáhnout ji s hadem ovinutým kolem paže. (Pokračování ritu ve vyspělejších kulturách prokazují proslulá vyobrazení krétských kněžek s hady v rukou.) – V Austrálii přichází novic k vodní nádrži a se zakrytýma očima je vržen „do hadího chřtánu“, který ho pohltí. To vše znamená sestoupit do „pekla“ či do obřího těla obludy a zaživa prodělat zkoušky, vyhrazené mrtvým.
Už výtvarné záznamy loveckých rituálů – malby lovných zvířat – jsou nalézány v útrobách země – v jeskyních.
V nitru země probíhá i kouzlo klíčení nového života z hniloby – klíčení, jež je smyslem rituálů rolnických.
A v zemi se odehrává též tajemný růst nerostů, určující posvátnost telurickou.
Pohlcení příšerou – tedy vlastně havětí zemských útrob nebo přímo oněmi útrobami – bývá symbolizováno zahalením novice či novicky například do kůže černé antilopy, v Indii uzavřením do zlatého hrnce nebo zlaté rakve ve tvaru krávy, ve starém Egyptě do alabastrové truhly a všeobecně pak jeho umístěním do uzavřené chýše či místnosti, která představuje tělo obludy (krokodýla, hada, mořské příšery apod.). – Jak bylo výše naznačeno poukazem na novice ve zvířecí kůži, cestujícího v pařátech ptáka Noha, postup do nitra se promítá do pohádek. Uzavření do zasvěcovací chýše přitom probíhalo v iniciacích mužů i žen: v pohádce o Perníkové chaloupce vystupují a jednají Jeníček a Mařenka spolu, nikoli každý zvlášť…
Dolů rovná se nahoru
Říše mrtvých bývá vzdálena od světa živých. U severních Ostjaků na západní Sibiři je umístěna za ústím řeky Ob do Severního ledového oceánu. Podle Ostjaků irtyšských se onen svět nachází v nebi, kam se leze po třistametrových žebřících nebo po řetězu. Z nebe někdy po týchž žebřících a řetězech sestupují na zem bohové, posvátní medvědi a mrtví. V sibiřských mýtech jsou duše lidí zavěšeny ve větvích stromu.
Na pohanské Rusi se po spálení těla na velké hranici ukládaly zbylé kosti s popelem do urničky a umisťovaly se na sloup u cesty – blíž k nebi.
Při iniciacích lze tedy i v rámci jednoho zasvěcení sledovat zdánlivě protikladná témata: na jedné straně pohlcení příšerou či jiný způsob sestupu do podsvětí – a na druhé straně vyšplhání po vysokém stromě, sloupu, žebříku, laně, případně dosažení nebe létáním apod. Obě zkušenosti bez rozdílu, jak sestup „do pekla“, tak výstup „na nebe“, totiž prokazují, že kdo jimi prošel, působí následně doma na zemi – v prostoru mezi nebem a podsvětím – jako „ryzí duch“. – „Nebe nahoře, nebe dole, hvězdy nahoře, hvězdy dole,“ stojí ostatně na Memfidské (Smaragdové) desce z časů řecké kolonizace Egypta.
(text je druhou kapitolou autorovy připravované knihy Pouť k zápraží aneb Smrt naopak)