Kultura a umění Kultura

Napsáním slova vyvolat existenci věcí

Michal Žák, repro centrumnews.cz

Šťastná souhra vědění a vidění v nové sbírce Michala Žáka, Klíč k jablku.

Jsou knihy, ve kterých můžeme pomyslně spojit názvy jednotlivých dílů a vychází z toho zajímavá samostatná báseň nebo zajímavý podnět k hlubší úvaze. Takto se to jeví i v básnické sbírce Michala Žáka, kdy nás oddíl Dědictví přivádí k cyklu Mé město. A Vyznání až k Pegasovi obroku a Mýty Sny jako by se ocitly V mezeře. Poezie má svou logiku.

Při pozorném čtení je zřejmé, že takové členění básnické sbírky je šťastné. Brání návalu slov, jistým způsobem čtenáře nechá odpočinout na podestě.
Při četbě je název básně i básnického cyklu jakýsi vstupní kód, ale v opačném významu: odvažte se vstoupit do bludného kruhu. Dávejte pozor na každé slovo, není tu jen tak pohozeno. Báseň je tajuplné sdílení. Ostatně to zaznamenává i sám autor: „Na kraji, lesa / tabule s návodem / kudy bloudit // Stejně je tomu / s názvem básně.“

A což teprve role celého názvu sbírky: Klíč k jablku. Rezonuje mnoha směry. Je to klíč k vášni, která nedbá hranic? Je to klíč k poznání, opět bez hranic? Je to archetypální člověčí potřeba domova – kvetoucí zahrady i podvědomá obava z fatální ztráty?

Dalším výrazným prvkem této sbírky je promyšlená návaznost na literaturu světovou, a to nikoli jako ornament nebo zdvořilá poklona, ale jako adekvátní vnitřní rozhovor. Tak se tu setkává především Bertolt Brecht s Lawrencem Ferlinghettim, což je setkání jistě překvapivé. Ale básník Michal Žák si vybral myšlenky, které spolu rezonují. Podobné niterní souznění platí i pro duchovní partnery Michala Žáka: autory české nebo slovenské. Tak dokáže hovořit například s Pavlem Švandou i přes hranice smrti nebo chápe Emila Holuba, co mu tak chybělo v Africe. Zvolí-li lapidární citát básníka Michala Tallo: Chci chtít bez chtění, není to náhodná zvukomalba, ale nový, soudobý mravní imperativ. Tato sbírka nesahá po laciném efektu.

Vnitřní návaznost se světem umění, mýtu, tradic, historie vychází jednoznačně z velké šíře autorova vzdělání, z jeho schopnosti vidět souvislosti, ať už připomíná Daidala, Mínotaura, mýtus o posvátném býkovi, a také pohled z jiného úhlu, kdy chlapec klade na prosluněný dvůr figurky rytířů s meči Damoklovými. Ovšem básník jde dál, až k podstatě mýtu, k podstatě závratné, nedozírné události, k základům evropské kultury, a víry… Jsme jednou v Ithace, jindy ve městě, na nádraží, kde mlčky sedí skupina migrantů. Démosthenes, Božská komedie, svatý Grál, To je vlastně erbovním znakem této básnické sbírky: je to jeden svět, jeden gravitační bod, to, co se stalo kdysi, trvá svým způsobem pořád, autor vidí dál, daleko za horizont, jeho vidění je zvláštní způsob dořečení-nedopovězení, ale nehraje se čtenářem falešnou šamanskou hru. „Pilát přibíjí na kříž tabulku / a zatlačuje oči světa.“ Antonín Paduánský káže rybám. A toto „vše pozoruje Paul Klee / a jeho ruka kreslí a kreslí.“ Šťastný soulad vědění a vidění.

Samozřejmě autor vstupuje v mnoha básních na tenký led: od básníka neočekáváme logické myšlení a znalosti, chceme většinou smršť neočekávaného, ba až nepravděpodobného, bezednou pohádku, která nás dráždí…

Ale zdá se, že i tohle Michal Žák ukočíroval. Třebaže není klasický pohádkář ani romanticky rozervaný blouznivec či mystik, ale spíše básnivý hlubinný historik i psycholog, a rovněž přesto, že jeho poezie je výrazně intelektuální, sbírka Klíč k jablku obsahuje spolehlivě všechno, co většinou od poezie čekáme: vzpomínky, domov, lásku, ale také jitření duše, pocit bezmoci, smutku nad mnoha věcmi, které se dějí.

Také není možné přehlédnout, že tuto sbírku napsal básník, který se k vlastním veršům chová poněkud nevážně. „Své verše trhám na malinké kousky / jež odnese vítr a nepodlehnou ohni.“ Ale zároveň si je vědom, že poezie není hra na báseň. Pokud by se tak stalo, nastane „hrana básně“. Ale zůstaňme ještě u slovních hříček, která nám autor s chutí nabízí: „Báseň jako pomazlení / Je bez ní život? Není / Životu jebe z ní.“

Jak voní slova: „Válivka koulivá koulenka buchbácí“, svět pohádkové fantazie, kdy je člověku předán dar pojmenování, tedy oslovení.

Při čtení veršů: „Nikdy nepřekonáš oceán / když budeš se bát / že ztratíš břeh z dohledu“ se vybaví verš Fráni Šrámka: „Ne, nenatrháš z nebe hvězd, / a přece věz, že natrháš.“

Třebaže už bylo řečeno, že je to poezie výsostně intelektuální, dokáže být zároveň sympaticky lidová, tak trochu hospodská, se smyslem pro humor, neboť člověk bez humoru je jako fosilie. A tak můžeme básníka následovat třeba do hospody U Fajfky nebo si spolu s láhví od rumu stýskat, že už je prázdná, a dokonce není ani zálohovaná… Podobně s nadsázkou přiznává, že se před baterií lahví s drahým alkoholem cítí jako před Božskou komedií – ten přesah, na který nemá dost v kapse… Blahoslavený humor, který je živým pokropením vážné kontemplace. Tak se krásně a po svém i zbožně cítí nesvůj, pokud má hledat pilulku spadlou na zem, jako by stál „se zablácenýma botama / před katedrálou.“

Takto přesně právě z „nižšího“ člověčího pohledu Michal Žák vystihuje existenciální problémy, kdy sám nedospěje k žádným závěrům a ani z vesmíru nepřichází odpověď. To je svědectví autorské pokory, nehraje si na spasitele ani věštce.

Jaká mnohostrunnost, kdy se mísí pohled do temnoty s pohledem vzhůru, kdy je duše zvážena a váží pouhých 21 gramů – a přesto duje a kdoví, je asi skutečně nesmrtelná – třebaže možná jinak, než si představujeme.

Nemyslím, že autorovým záměrem byly zrovna takové úvahy. Žádné zbytečné filozofování. Pokud nás něco při čtení veršů svědivě svádí vnímat poezii, lidskou duši a všechny tyto podivuhodné oblasti prismatem úpěnlivého teskna, asi bychom Michala Žáka nepotěšili. Přesto, že se v básních mluví také o smrti, bez patosu, střídmě, není to poezie rezignace ani konce. Ačkoli si básník nehraje na Romea, je v jeho poezii všudypřítomná láska, láska zralá vyžadující úsilí, kdy často nestačíme s dechem. Ale, řečeno s autorem, „Snad se sejdeme na konci světa / kde zas najdeme její začátek.“ Platí i toto: „A hra může začít znova.“

Žák Michal: Klíč k jablku, Šuplík, Brno, 2021, 104 s.