Téma Zahraničí,Politika

Nejen válku!

Foto a koláž Tomáš Koloc.

Perex Jiřího Gutha: To, co nyní budete číst, není nějaká komplexní analýza, ale je to hlas, který po mém soudu musí (!) mít možnost být slyšen. Jinými slovy, zkusme to brát jako komplement (doplněk) propagandy, která se na nás teď valí. Jen postupně se dozvídáme o západní podpoře Ukrajiny. Zatím hlavně o dodávkách zbraní, ale co informace a technologie a třeba nasazení specialistů (nemám na mysli veterány-dobrovolníky) nejspíš z USA a Velké Británie apod.? Nevím, jestli se kdy dozvíme pravdu tak, abych jí mohl uvěřit, i kdyby se ukázalo, že jsem se mýlil a doopravdy to je jen hrdinství ukrajinských obránců, co zadržuje postup ohromné ruské armády. Pokud ano, jsem připravený se omluvit …

Jan Schneider pracuje s některými informacemi, které nezískal z otevřených zdrojů. Ty mu nemusíme věřit, ale určitě můžeme si připomenout a nejspíš velice litovat, že Ukrajina odmítla neutralitu. I ČR jako členský stát NATO mohla pomoci tomu předejít, domnívám se. Že zachováním (garantované) neutrality Ukrajiny bylo mohlo předejít současné válce, je samozřejmě jen spekulace, ale připusťme, že ne úplně bezdůvodná.

Věřte mi, že vůbec neospravedlňuji Putinovu agresi a nezlehčuji její zločinnost. Jen si vyhrazuji a čtenářům přeji právo promýšlet, jednak jestli nebylo možné nějak účinně a důstojně jí předejít, jednak jak se z ní můžeme jaksi poučit.

Prosím čtenáře, kterým se otvírá kudla v kapse, když někdo označí Václava Havla za válečného štváče, aby ten text dočetli a mj. připustili, že válka v Iráku byla vylhaná – a krutá.

Myslím (a záleží jen na vás, jestli se považujete za součást tohoto „my“), že jsme málo protestovali proti napadení Srbska, Libye, Iráku a Sýrie. Obdivuji všechny, kteří proti těmto válkám i proti té současné protestují důsledně.

Odsuzuji nejen válku, ale především to, co k ní vedlo. Tedy nejen válku na Ukrajině, ale především všechno, co jí dlouhodobě, nezodpovědně a – obávám se, že i cíleně – předcházelo. Včetně naší role v tomto tragickém vývoji.

Zradili jsme totiž nejen sami sebe, ale i své zásady a ideály, na něž bychom mohli být hrdi. Zradili jsme důstojné cíle autorů tzv. Vojenského memoranda z roku 1968, kteří kritizovali, že nemáme vojenskou doktrínu reprezentující naše národní zájmy ve vojenství, a chtěli ji formulovat odborně, nikoliv ideologicky. Zdůrazňovali národní odpovědnost státního suveréna, což bylo (a je) v rozporu s doktrínou omezené suverenity (tehdy Brežněvovou, ale i jakoukoliv další). Memorandum totiž deklarovalo, že naše republika se ve vojenském paktu, jehož je členem (tehdy to byla Varšavská smlouva) chce řídit vlastními představami, a „ve své podstatě a základní orientaci bude evropskou bezpečnostní politikou“. Oponenti v tom viděli nebezpečnou snahu postupně se odpoutat od vazeb k Varšavské smlouvě a směřovat k neutralitě, což bylo jedním z hlavních, byť nevyřčených důvodů invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. A Vojenská politická akademie se pak také stala jedním z prvních cílů okupačních vojsk, protože toto Memorandum vzniklo na její půdě. A to vše se odehrálo za tichého přihlížení druhé strany, které se též takovéto nezávislé přemýšlení nelíbilo.

Zradili jsme též dávnou důstojnou ideu Václava Havla o nutném rozpuštění obou vojenských bloků, kterou vyznával v době, kdy si získával celosvětovou reputaci. Opisujeme tragickou trajektorii vývoje jeho názorů až do doby, kdy svou prestiž zmařil příklonem k rozpuštění jen jednoho z vojenských bloků a k expanzi druhého, a dokonce se zařadil mezi válečné štváče podpisem takzvaného „Dopisu osmi“ (evropských státníků), kteří oproti váhajícím zemím (opět: Francie a Německo!) podporovali agresi USA proti Iráku, která se již zanedlouho ukázala být naprosto neoprávněnou, hanebně vylhanou a v důsledcích zločinnou.

Zradili jsme základní povinnost člena NATO, když jsme nedbali na dodržování jediného závazku, vyplývajícího z Washingtonské smlouvy, základního dokumentu NATO, totiž řešit všechny spory mírovou cestou a vyvarovat se byť i jen hrozby násilím. Strpěli jsme bombardování Srbska a rozbití Libye pod „humanitární“ záminkou, agresi proti Iráku pod záminkou „boje proti terorismu“ a napadení Sýrie pod záminkami oběma.

Podíleli jsme se tak na destrukci mezinárodních vztahů, založených na dodržování pravidel, a nepožadovali jsme – v duchu Charty 77, jejíhož odkazu jsme jinak měli plná mluvidla! –, aby státy dodržovaly své zákony a závazky. Až na čestné výjimky, které však neměly tu moc tento neblahý vývoj zastavit, jsme nejen nepozvedli hlas pro zachování míru, ale naopak jsme se postupně stali hlásnou troubou válečných štváčů, z nichž někteří se tímto barbarským anticivilizačním postojem ještě pyšní, aniž by se veřejné mínění zhrozilo a jako devianty je ostrakizovalo.

Podíleli jsme se na plíživém rozšiřování NATO o tisíc kilometrů na východ, přestože nejvyšší západní představitelé dali sovětským představitelům slib, že se tak nestane – a pak se jim vysmáli, že nemají nic na papíře. Ti však věděli, že kdo nedodrží své slovo, ani podpis od něj neplatí – a začali být ostražití. Stalo se tak přitom v době, kdy studená válka mohla skončit, protože sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem nabídnutá „remíza“ ve zbrojních závodech byla americkým prezidentem Ronaldem Reaganem noblesně přijata (podle svědectví Reaganova blízkého spolupracovníka Jacka Matlocka dokonce tak, že zakazoval mluvit o „vítězství ve studené válce“). Tento nadějný záblesk ozvěny mírového biblického poselství, které tvoří základ euroatlantické civilizace, jak mnozí rádi (byť velmi plytce až pokrytecky) opakují, byl zmařen nástupem nové americké administrativy prezidenta George Bushe staršího.

NATO tedy expandovalo na východ, byť to pokládali za obrovskou chybu velmi respektovaní západní politologové (žádné holubičky, ale dost ostří hoši – za všechny autor koncepce „zadržování komunismu“ George Kennan, nebo poradce dvou amerických prezidentů Zbygniew Brzezinski). Zato váleční štváči měli pré. Přemluvili dokonce ukrajinské představitele, aby se začali ucházet o členství v NATO, přestože Ukrajina při svém vzniku (1991) deklarovala zásadu neutrality, od roku 2006 ji měla dokonce zakotvenu v ústavě, což v roce 2010 ukrajinští zákonodárci ještě doplnili zákonem (2411-VI), v článku 11 výslovně zakazujícím Ukrajině vstup do jakéhokoliv vojenského bloku. Této neutrální a bezjaderné Ukrajině byla garantována územní celistvost. Avšak Ukrajina sama od neutrality po puči v roce 2014 odstoupila, přestože do té doby zadrhávaně, leč přesto fungoval jakýsi modus vivendi ve vztazích s Ruskem a Ukrajina se dokonce těšila z velmi zvýhodněných cen plynu. Jak však napsal již v roce 2008 proslulý geoanalytik George Friedman, USA jsou historicky „válečnickou zemí“. Jsou v neustálém válečném stavu. Války jsou pro americkou zkušenost ústřední a jejich frekvence stále narůstá. Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice. Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje. Přitom cílem aktivit Spojených států není stabilizovat, ale destabilizovat. Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji je účelem konfliktů v Eurasii prostě blokovat moc nebo destabilizovat region, nikoliv nastolit pořádek.

Tuto Friedmanovu knihu však Ukrajinci zřejmě nečetli, proto se nyní podivují, že se ocitli v podobné situaci, jako Maďaři, kteří povstali v roce 1956 proti komunistickému režimu, a pak zjistili, že ty podpůrné výzvy ze Západu byla jen prázdná slova. Že nejde o zlepšení života v jejich zemi, ale naopak, iniciátoři chtějí destabilizací jejich země způsobit problémy celému regionu.

Váleční štváči z celého světa se za tím účelem spojili a navodili tuto tragickou situaci, kdy propukla válka. Na to, že jsme k tomu svým dílem přispěli, opravdu nemůžeme být hrdi. Jedinou logickou reakcí – kromě výslovného odsouzení války a důrazného odmítnutí všeho, co k ní vedlo – může být prosazování vlastní důstojné zahraniční a bezpečnostní politiky, ideově navazující na zmíněné Vojenské memorandum z roku 1968. Nebude-li ji však možné realizovat v rámci vojenského bloku, jehož jsme členy, pak z něj musíme vystoupit.

Naše zahraniční politika by měla navázat též na odkaz diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha, který – ač atheista – svým učením v praxi navázal na to nejdůležitější, co leží v základech naší civilizace, totiž biblické poselství pokoje. V Polreichově pojetí šlo konkrétně o systematickou snahu snižovat napětí, odstraňovat příčiny sporů, respektovat jak „druhé“, tak i ty „cizí“, a o úsilí ukončovat konflikty tak, aby v nich již nebyly obsaženy počátky konfliktů dalších. To všechno proto, aby mohla být zvyšována důvěra ve vztazích mezi státy a národy.

Vzpomínám si v této souvislosti na vášnivě vyslovené přání sovětského zpravodajského důstojníka Olega Gordijevského, který ve skutečnosti pracoval pro britskou zpravodajskou službu: „vezměte Rusko do hry!“ Na srdci mu ležela nutnost dobrých vztahů Ruska a Západu, aby vzájemně posíleny čelily budoucím výzvám.

Opak se stal pravdou. „Od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 podpořil americký lid přechod Ukrajiny k demokracii a tržnímu hospodářství pěti miliardami dolarů, v rozpočtovém roce 2013 překročila naše pomoc 100 miliónů dolarů,“ uvedla poradkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová 14. listopadu 2013 v přednášce pro Atlantic Council ve Washingtonu. Tentýž pramen uvádí i výrok bývalého amerického kongresmana Rona Paula, který toto sdělení Nulandové pokládá za důkaz amerického financování změny režimu na Ukrajině, což je podle tamtéž uvedeného vyjádření profesora státního práva Karla Albrechta Schachtschneidera v rozporu s mezinárodním právem.

Pointa? George Friedman napsal, že ruské akce v budoucnu se budou jevit jako agresivní, ale v podstatě budou obranné ...

Nevím, jestli měl na mysli i akce až tohoto rozsahu, které snad ani nelze obhajovat – i když v případě mnohem mohutnější agrese Spojených států do Iráku v roce 2003 téměř nikdo ze současných kritiků Ruska ani nepípl. Nicméně kritika je stejně jako svoboda a bezpečnost nedělitelná. Buď platí kritéria pro všechny, nebo jde jen o sprostou propagandu. A o ní jde i v případě, když někdo odsuzuje válku, ale arogantně přehlíží všechno, co k ní vedlo.