Není cesty zpět
Rusko se musí vzpamatovat a obrodit. Jeho agrese je neospravedlnitelná. A současně je tu šance pro Ukrajinu vydat se vlastní cestou a probudit své občany. Civilizace budoucnosti musí stát na lidech a lidskosti, nikoli na ekonomických či mocenských zájmech.
Prezident Vladimír Putin překročil hranici, před níž bylo snad s jistým hodně velkorysým pochopením možno vnímat jeho politiku jako pokus udržet stabilitu a pořádek ve státě, za nějž se nepochybně bytostně cítí odpovědný, a který je svou povahou, mentalitou obyvatelstva a tradicemi tak jiný, než prostředí, v němž žijeme my. Ať už je důvod jeho válečných kroků jakýkoli, jeho postup není ospravedlnitelný. Obrana se děje obranou, nikoli útokem.
Válka je strašná věc a kdo ji vědomě vyvolá, odsuzuje se na černou listinu lidských dějin. Padni, komu padni, Západ nebo Východ. Král, car nebo prezident.
Malý pohled zpět: V roce 1994 jsem se při svém pobytu v Americe seznámil s mladými ukrajinskými manželi. Měli malou dcerušku. On byl vysokoškolský učitel anglického jazyka a literatury, do USA se dostali na stipendium. Přestože byli v tom prostředí tak jiní, v jednání i pohledu na životní hodnoty „neameričtí“, měli hrůzu z návratu. Byli rozhodnuti zůstat v Americe ilegálně, i pod hrozbou vyhoštění, kdyby se jim nepodařilo prodloužit víza. Ptal jsem se proč. „Jako vysokoškolský učitel neuživím svou rodinu, všude vládne ohromná korupce, nemůžeš se spolehnout vůbec na nic,“ řekl mi on.
Tisíce mlčenlivých dělníků, pracovníků různých profesí, kteří se snaží už po léta zachytit u nás (a nejen u nás, ale v mnoha dalších zemích), ve mně jenom prohloubily rostoucí nedůvěru vůči mocenským strukturám, které vládly v nejchudším a nejméně funkčním statě východní Evropy. Dění posledních let a setrvalý hluboký vliv tak či onak orientovaných oligarchických vládců tento pocit neumenšily. Na druhé straně, kontakt s obyčejnými lidmi ve mně probouzel vzrůstající hluboký pocit účasti. Obdiv k tomu, co musejí zvládat – podporovat své rodiny, utíkat z domu, když ti jej někdo podpálí, a vydávat se z posledních úspor vstříc neznámu.
Ukrajina, to nejsou jen mediálně viditelné výhonky politiků, novinářů či umělců. Ukrajina, to jsou především masy obyčejných lidí, žijících pod těžkým břemenem osudu – v minulosti i nyní. Pamatuju si na noční autobus, křižující v polovině 90. let východní Slovensko západním směrem, nabitý ukrajinskými dělníky, mezi nimiž jsem se tísnil i já. Pospávali nebo svačili krajíc suchého chleba s rajčetem a paprikou z papírových sáčků. „Dej si taky,“ nabídl mi soused a rozdělil svou porci na půl. Vybavuju si obrovské pochody pravoslavných věřících putujících zemí, jejichž záběry na videích dýchaly duchovní silou, v našich podmínkách nebývalou. Tyto pomalu tekoucí řeky obyčejných lidí, kteří nechtějí nic jiného než mír a respekt, jsou esencí ducha té země. Mlčící, mírné, charismatické. To je jejich povaha, ať už se tyto jevy snaží navenek kdokoli interpretovat jakkoli.
Na Ukrajině je zapotřebí podpořit člověka. Jeho sebeúctu a sebevědomí. My k tomu můžeme přispět svou pomocí a příkladem. Obdivuju všechny, kteří okamžitě zareagovali, vyrazili, nabídli ubytování, poslali peníze charitativním organizacím či svým přátelům. Každá taková pomoc totiž není jen pomocí válčící straně, ale i příkladem lidských hodnot naší civilizace a příslibem do budoucna.
Ta válka ještě neskončila, ale už teď je zjevné, že se začíná psát nová kapitola dějin Ukrajiny, nová cesta jejich občanů, kteří začnou poměřovat svět jinýma očima a doufejme, volit i aspoň trošku jiné politické představitele. Nebude to jednoduché, nebude to rychlé, ale je to nezadržitelné – zvláště po událostech dnešních dní. A obdobný posun k vědomému občanství a humanitě bude jistě pokračovat i dále na východ. Nepřehlédnutelné demonstrace a projevy odporu ruských občanů vůči válce jsou toho dokladem. Éra novodobého monarchy, který ztratil poslední zbytky sebereflexe, končí.
Řinčení zbraněmi a ostrými slovy jsou sice zrcadlem žhavé současnosti, a mohly by vyvolávat skepsi ohledně dalšího vývoje, ale pevně věřím, že jsou dočasné: Zde není cesty zpět.