Píseň jsem šířil nejraději
Připomínka 100. výročí narození (21.2.1922) významného brněnského rozhlasového redaktora, folkloristy, hudebníka a hudebního skladatele.
Narozen v Kyjově – odkojen ve Strážnici: sudičky mi dobře vybraly, ale já hleděl jinak než do „Duše lidu“ – jak by řekl dr. Vladimír Úlehla. Teprve v Brně, v posledních ročnících gymnázia jsem se odrodil. Jda z koncertu v sále Stadionu, vidím: ostruněnou krabici ležící na čtyřech židlích podtuplovaných ještě čtyřmi pivními půllitry - a za tímto beznohým monstrem cimbálu velekněz Jaromír Běhunek. Byl jsem ve Slováckém krúžku a bylo rozhodnuto: stanu se cimbalistou a věrozvěstem slovácké lidové písně. A tak začaly moje cesty za folklorem a za písní vůbec.
Rozkošatění lidových kapel v regionech teprve zrálo. A tak rozhlas, aby rozšířil působení lidové písně na posluchače, ustavil v únoru 1952 v Brně profesionální těleso Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN), jehož základatelem byl Jaroslav Jurášek. Ačkoliv jsem byl orientován k lidové písni, přijat jsem byl v rozhlase – a na dlouhou dobu – do redakce zábavné hudby. Docela mi to vyhovovalo. Mám rád široké obzory – nejsem fundamentalista. Lehce jsem si srovnal výraz osobitých reprezentantů tradice s novátorstvím tehdy nastupující bítové generace. To je pohled redaktora.
Doma a mezi svými nejbližšími jsem byl v experimentujícím BROLNu a v kontrastu ke spontánnímu muzicírování hrubovrbeckého Majstra Joženy Kubíka nebo k „bohouským“ cikánským muzikantům z Hrochoti. Ke kořenům lidové písně jsem pronikal prostřednictvím Janáčkova Ústavu pro lidovou píseň a výzkumnými cestami na Hlučínsko, Valašskokloboucko, Kopanice, Podluží... S generačními druhy – kyjovským Jurou Petrů, strážnickým Slávkem Volavým, uherskohradišťským Jaroslavem Staňkem, břeclavským Jožkou Kobzíkem – účastnil jsem se renesance tradičního muzkantství, jímž doba kolem 60. let hořela.
Po peripetiích roku 68 jsem byl přeřazen do redakce folkloru a to je poslední etapa mého rozhlasového působení. I tehdy jsem viděl píseň v pohybu a s otevřeným hledím do světa. Mimo pořadů Na pěknú notečku – Vonička – Písně žijí dál – Cesty za folklorem... byl tu i cyklus Barevný zpívající svět, první proudové a v těch dobách ojedinělé vysílání World music... a k tomu živé vysílání ze Strážnice, Horňáckých slavností, Slováckého roku v Kyjově, letní koncerty...
Vším jsem byl rád – šiřitelem písní nejraději!
Převzato časopisu Folklor 3/2002.