Protivyobrazení devadesátek
Kunderovo Nevědění se vzpírá kunderologickým klišé
V Kunderově Nevědění se podle kritičky Evy Klíčové (Utrpení vznešeného elfa v pivním infernu, Deník N z 31.12.2021-2.1.2022) „zřejmě nejprůhledněji zjevuje kunderovská metoda, která spočívá v jakési literární revizi života“. Francouzský akademik Jean d´Ormesson (1925-2017) spatřoval ovšem právě v „revizi života“ specifikum literární tvorby vůbec. Odtud d´Ormessonův výrok, že kdyby měl dceru, nedoporučil by jí provdat se za spisovatele, neboť prý platí, že „čím těžší spisovatelův život, tím zajímavější může být potom kniha“. A naopak: čím lehčí spisovatelův život, tím jalovější hrozí být kniha …
Recenzentkou ocitovaná časopisecká lamentace Věry Kunderové (tvůrcovy manželky) nad emigrací jako „nejhorší blbostí, kterou může člověk v životě udělat“ tedy sotva představuje „paralelu“ k románu s relevancí pro jeho výklad; vyplývá z ní podle d´Ormessonova dikta pouze to, že Nevědění může být zajímavé. Zda potenciál naplní, závisí na více faktorech: autorském umu, fantazii, jazyku, stylu atd. Též na otevřenosti a nepředpojatosti čtenáře.
Jakpak se to má s metodou výkladu díla jako zpětného zrevidování oné „literární revize života“ spisovatelovým životopisem? Bledě. Ta skrývá nejedno úskalí: riziko přehlédnutí (až zaslepenosti), nebo naopak vnášení témat, dále pak zkratových soudů či „nálezů“ a iluzí co do rekonstrukce „skutečnosti“. Především však riziko odfiltrování toho dílu nejvlastnějšího: autorského umu, fantazie, práce s jazykem, stylu atd. Jak praví Alexander Kluge, když vyzývá k obraně umění před novotným rigorismem, z autora jako z citlivce nevychází nikdy „ein Abbild“ (česky: „věrná reprodukce“), ale pokaždé „ein Gegenbild“ („protivyobrazení“).
Recenze Evy Klíčové je nejpřesvědčivější tam, kde se důsledně drží textu díla a rozvíjí jeho intenci: v pasáži věnované distanci emigrantky Ireny (potažmo kunderovského vypravěče) od pivařství. „Kundera se tu stává velkolepým hanobitelem pivní kultury,“ konstatuje až fascinovaně recenzentka. (Nesměle podotkněme: V upřednostnění vína před pivem je Kundera nejen naturalizovaným Francouzem, nýbrž i nefalšovaným Moravanem.) Jako nejslabší jeví se naopak místa reprodukující kunderologická klišé resp. (řečeno s Vladimírem Justem) floskule, nejednou textu Nevědění navzdory. Slovo do pranice představuje pak recenzentkou z románu vyčtená juxtapozice vznešeného světa na straně jedné a říše ošklivosti na straně druhé (až po konkretizaci oné říše ošklivosti do „Prahy, potažmo Čech“).
Téma pozdější „kauzy“ vnesené do dřívějšího díla
„Ubohé země otřásané velkými historickými daty! Když skončí bitva, všichni se vrhají v trestných výpravách do minulosti a pronásledují viníky. Ale kdo byli viníci? Komunisté, kteří v roce 1948 vyhráli? Nebo jejich neschopní protivníci, kteří prohráli? Všichni pronásledovali viníky a všichni byli pronásledováni.“ (Nevědění, s. 62-63; překlad doslova odpovídá originálu) „Zmateně se pokoušel vysvětlit (jim i sobě) své mladické smýšlení, ale slova mu šla špatně z úst, protože strnulý úsměv švagrové, zamířený na něj, vyjadřoval neměnný nesouhlas se vším, co říká. Pochopil, že s tím nic nezmůže, že je to jakýsi zákon: ti, jejichž život se vyjevuje jako ztroskotání, se vydávají na lov těch, kdo jsou vinni.“ (Nevědění, s. 47; v originále stojí „… comme une loi“, doslova „… jako nějaký zákon“, „něco jako zákon“, „takřka zákon“; jinak překlad doslova odpovídá originálu) „Sám autor se … stručně vyjádří i k této (v době napsání románu budoucí – neliší-li se český text od francouzského originálu) kauze: a to, když se ´všichni vrhají v trestných výpravách do minulosti´, aby
´obvinili mladičkého Josefa z kde čeho´… Paradoxy a moc ideologických obratů se projeví právě v jen zmíněné kratičké pasáži, která naráží na autorovo obvinění z udavačství …“ (recenze Evy Klíčové, zvýrazňujeme)
Copak si – při vší povinné úctě – recenzentka nemohla zajistit srovnání alespoň vybraných míst překladu s originálem? Pak by nutně padl oslí můstek k autorově kauze …
A copak nemohla citovat přesněji? Zatímco první jí vybraný citát z díla je plus minus přesný, druhá ocitovaná věta zní i s kontextem takto: „Kdysi, když zuřiví stoupenci revoluce obvinili mladičkého Josefa z bůhvíčeho (v těch letech byli všichni obviňováni, v tu či onu chvíli, z bůhvíčeho), N., vlivný komunista na univerzitě, se ho zastal, aniž se staral o jeho názory a o jeho rodinu.“ (Nevědění, s. 62, překlad doslova odpovídá originálu) Aha, kdosi se nám o pár řádků a pár desetiletí přehlédl …
A jak by se asi mohl autor v roce 1999 vyjádřit k teprve budoucí kauze?! Jak připomíná Kluge, podle Platóna je kumštýř („básník“ jakožto „vypravěč mýtů“) tak jako tak šejdířem. Platonský postulát autorova hochštaplerství naplňuje Eva Klíčová akrobatickou ekvilibristikou s jeho pozdější kauzou.
Paradoxní užití technologie (mobilu)
Zda se český text neliší od originálu, jsem nicméně zapochyboval i já, leč jinde: „S mobilem v ruce se mu pokouší volat odevšad … se zavře na záchodě. Vsedě na okraji mísy vytáhne z kabelky telefon …“ (Nevědění, s. 68) A přece i tahle pasáž doslova odpovídá francouzskému originálu sepsanému roku 1999. Nelze nesmeknout!
Většina děje románu (včetně sblížení Ireny a Josefa jako ovdovělých emigrantů při návštěvě staré vlasti) se, mám za to, odehrává v druhé půli „devadesátek“, kdy už existovalo souborné vydání básnických sbírek Jana Skácela (Básně I z roku 1996 a Básně II z roku 1997, srov. údaj na s. 104 Nevědění: „Všechna jeho poezie byla nedávno vydána v jednom svazku a Milada ho přítelkyni přinesla jako dárek.“ V originále použit přítomný čas – „l´apporte“ / „přináší ho“. V podobných případech se do češtiny běžně převádí časem minulým.). Hlavní vlnu „demokratizace mobilu“ ve Francii situuje francouzská Wikipedie – v souvislosti s rozšířením předplacených karet – do roku 1997 (zavedení úplně první mobilní sítě ve Francii do července 1992). Emigrantka Irena má „technologický náskok“ před většinou tuzemců, též před emigrantem Josefem.
Je nanejvýš pozoruhodné, že Kundera dokázal už roku 1999 vyhmátnout a s patřičnou šťavnatostí beletristicky podat „mobilní“ telefonování ze záchodu! Ač jsem o generaci mladší než Kundera, dotyčný paradoxní jev jsem zaregistroval až před pár lety na pisoárech. A to jen pro související dilemata technická, potažmo hygienická, nikoli též emoční/hodnotová jako Kundera …
Zdůrazněme: Pokud jde o osvojování si nových technologií, žena (Irena) strčí do kapsy muže (Josefa)! Nestál tento genderový průlom v recenzi za zmínku? Já vím, hrubě by neladil s tezí o machistickém nakládání s ženskými postavami v Kunderových dílech … Podle francouzské Wikipedie cílilo demokratizační opatření operátorů v podobě zavedení předplacených karet v roce 1997 na „mladou populaci, která snadno mění životní zvyky“. Nepatřilo se v recenzi složit hold aspoň mladistvě flexibilní čtyřicátnici? Jenže to by zas neladilo s tezí, jak se prý postupující věk na kunderovských ženských postavách fatálně podepisuje …
Irena jako pendlerka
„Jsou rané devadesátky …,“ zasazuje celý děj románu recenzentka. Je to přesné? A je co do časového rámce konzistentní sám autor? Projděme časové údaje z románu.
„Do Prahy jsem mohla přijet až za několik měsíců /po listopadu 1989/, až potom, a jistý čas jsem tu tehdy zůstala. Když jsem se vrátila do Paříže …“, vysvětluje dodatečně Irena v Praze Josefovi. (Nevědění, s. 110) Ten Irenu – „pendlující“ mezi Paříží a Prahou v různých intervalech – potkal v Paříži na letišti na své první polistopadové cestě do staré vlasti, se kterou si „dal načas“: restituce jeho rodného domu byla právoplatně provedena, lhůta k soudnímu rozporování (dům připadl Josefovu bratrovi) marně uplynula …
„Tehdy došlo, během několika dnů, k Irenině prvnímu návratu do Prahy.“ (Nevědění, s. 26) Údaj „během několika dnů“ se týká délky trvání úplně prvního Irenina porevolučního tripu do rodného města.
Po setkání s dávnými přítelkyněmi v pražské restauraci myslí Irena před usnutím na pařížskou přítelkyni Sylvii: „Irena by ji ráda pozvala do bistra a vyprávěla jí o svých posledních cestách do Čech ... Dvacet let mého života stráveného v cizině se během posvátného obřadu promění v dým.“ (Nevědění, s. 34-35) V pendlování mezi Paříží a Prahou ubíhají Ireně nepozorovaně měsíce a roky. Časové rozpětí života stráveného v Paříži (kde má byt) vnímá Irena nadále jako „dvacet let“. I vnímání času bývá někdy subjektivní …
„Také byl rád, že ji potkal; byla přátelská, koketní a příjemná, kolem čtyřicítky …“ (Nevědění, s. 37) Josef v úvaze nevědomky skládá Ireně poklonu. Ta se nevdávala v patnácti, ale jako sotva dvacetiletá (Nevědění, s. 106); v druhé půli devadesátek vypadala zkrátka mladší … (Jistá má známá nyní čtyřicátnice vypadá celá desetiletí tak, jako by před týdnem odmaturovala.)
„Co se stalo s češtinou během těch dvou ubohých desetiletí?“ zamýšlí se v druhé půli „devadesátek“ Josef, který emigroval po výročí VŘSR („Velké říjnové socialistické revoluce“) v roce 1969. Změna intonace či úpadek jazyka vůbec jsou připsány výhradně normalizačnímu bezčasí. Ano, tam mohly být rozhodujícími impulzy nastartovány …
Román Nevědění je (vypravěčsky i obsahem rozhovorů postav), uzavřeme, zaostřen na devadesátky. Rané i pozdější. I se subjektivními zkresleními ve vnímání času Irenou a Josefem. A s ohlédnutími na období dřívější a výhledy do budoucna (nikoli ovšem na autorovu „kauzu“). V pozadí je navíc homérovská „matrice“ fixního dvacetiletí: dvacetileté absence Odysseovy, o níž soustavně meditují Irena, Josef i vypravěč.
Celulitida nikoli odpuzující, nýbrž okouzlující!
Recenzentčin výčet šesti příkladů toho, čím prý ženské tělo u Kundery „citlivého muže často znechucuje“, začíná „celulitidou, velikostí, stářím“. Předsudku o celulitidě převzatému z módních časopisů se ale Kunderovo Nevědění samo vzpírá: Švéd Gustaf (původně milenec Ireny) si lebedí v novém spojení s Ireninou robustní matkou: „… ta celulitida ho uchvacuje, jako kdyby vyjadřovala vitalitu kůže …“ (Nevědění, s. 122) Následuje rytmizovaná óda na celulitidu (přeložená s respektem k rytmu), v jejímž závěru Gustaf tělo Ireniny matky znovu zálibně polaská. Oba nyní „tvoří pár, příjemně banální, přirozený, patřičný, pár starých pokojných osob“. (Nevědění, s. 123) Gustaf již nemusí čelit expanzi ženských těl vypouštěním obranných „granátů dobroty“.
Překvapivá to rehabilitace trojice „celulitida, velikost, stáří“! Jistě i polemika se sklonem západních alfa samců opatřovat si na vrcholu moci místo partnerek dosavadních (vrstevnic) tzv. „trofejní ženy“… (Gustaf činí krok směrem opačným.) Zároveň literární hold Philipu Rothovi, Bohumilu Hrabalovi a jejich „obryním“ …
Román Nevědění je vůči ženám – nejrozšířenějšímu kunderologickému klišé navzdory – hodně vstřícný. Kolik místa je věnováno fyzické i citové anabázi Ireny, nešťastnému osudu a trápení Milady, přátelství Ireny a Milady, komplikovanému vztahu Ireny s matkou … Závěrečné oddílky stále neodbytněji (byť v univerzálním přeznačení) nastolují koncept vzešlý z nového feminismu: sesterství.
Na dvou místech je překlad ještě empatičtější k Ireně než originál. Předemigrační epizodu Josefa a Ireny označuje vypravěč neutrálním slovem „příhoda“; až pro nové, tentokrát sexuálně konzumované setkání Josefa a Ireny je – i z pozice Ireny – vyhrazen termín „avantýra“ (stejně jako pro zahájení jejího předchozího vztahu s Gustafem, srov. Nevědění, s. 90). Terminologické rozlišení provádí pravděpodobně až český překlad, zatímco originál (dle vydání z roku 2006) označuje jako „aventure“ též onu nekonzumovanou předemigrační epizodu, jež sice byla „avantýrou“ pro Josefa, leč nikoli pro Irenu. „ … vzpomínala na každý detail jejich dávné příhody …“; „ … elle se rapellait chaque détail de leur aventure passée …“. (Nevědění, s. 84) Na s. 67 čteme: „Neustále si připomínala jejich dávné krátké dobrodružství v Praze.“ Také zde stojí v originále termín „aventure“. („Dobrodružství“ nemusí v češtině nutně znamenat dobrodružství milostné.) Umocnění empatie jde ruku v ruce se zvýšením věcnosti (dle Klugeho jedna ze známek mistrovství).
Jak vidno výše, Gustaf je postava plastická, dramatická. Recenzentce, která ulpěla na slovech „celulitida“ a „rozpínavost ženských těl“, slouží ale jenom jako vzorek machistického stereotypu. Chimamanda Ngozi Adichieová (nařčená loni svým „nebinárním“ kolegou Akwaekem Emezim z tzv. transfobie, tj. patologického vztahu k lidem změnivším pohlaví) vykřičela vícekrát, naposledy prostřednictvím listu The Washington Post, zoufalství z toho, že se vytrácí komplexní literární kritika s nuancí v posuzování děl. Kritik dnes prostě oznámí, že ta a ta postava tam a tam použila nevhodný/nekorektní výraz …
Zrcadlo zvnějšku a evokace reálií
Od kunderologických klišé přejděme k recenzentčině ironické juxtapozici říše vznešenosti („elegantních kostýmků“) na straně jedné a ošklivosti na straně druhé.
Podnícen Kunderovým Nevěděním vybavuji si několik zasutých/vytěsněných zážitků. Spatřuji jednak sám sebe (a „nás“) cizíma očima, ve světle pojednou ne zcela lichotivém, jednak dobové reálie a „atmosféru“ (kterou v díle podle Evy Klíčové „nenajdeme“).
V letech 1979 a 1980 mi francouzští přátelé darovali několik košil. Když je roku 1983 má tchyně poprvé vyprané věšela, kvitovala jejich elegantní fazónu slovy: „Ty nejsou vodsaď…“ Ač já byl přesvědčen, že v nich stále „dělám parádu“, dotyční přátelé se při návštěvě Prahy zhruba v téže době podivovali, že je ještě nosím …
Roku 1991 mi reemigrant z USA při přijímacím pohovoru potěšeně sdělil: „I am really glad that you have a tie.“ („Jsem opravdu rád, že máte vázanku.“) „Okravatovanost“ uchazeče o místo nebyla tenkrát samozřejmostí (snad i díky ní jsem poptávanou pracovní pozici získal; za elegantností kravat Václava Klause jsem přesto zcela jistě zaostával).
To vše se rapidně změnilo. Za pár let už frčela barevná saka … (Irenin „šok z letního kostýmku“ patří výlučně do kontextu Ireniny první porevoluční návštěvy, kdy se na pár dní náhle oteplilo – patrně na jaře 1990. Podle Evy Klíčové je Irena „francouzsky přešlechtěná“, podle Kundery v Paříži celá léta vychovávala sama v bídě dvě dcery.)
K Josefem zmiňovanému posunu intonace či úpadku jazyka spuštěnému za normalizace: Milouš Jakeš ve známém projevu na Červeném Hrádku užívá pologramotné spojení „mít se lepší“ (popř. „lepčí“), stejně tak mluvčí tlumočící vůli davů v televizním sestřihu z listopadu/prosince 1989 („abysme se měli lepší/lepčí“) …V prvé půli devadesátek volala pravidelně do mého pracoviště dívka, která při představení vyslovovala své křestní jméno (Jana) a příjmení najednou a s přízvukem pouze na první slabice sousloví (-ja-). Celek jsem nějaký čas vnímal dohromady jako jedno dlouhé příjmení („Janekch …ová“) …
„Nádherně pitomé“ (dle Kundery) triko s nápisem „Kafka was born in Prag“ vedlo v roce 1991 skupinu zaoceánských turistů, kterým jsem dělal průvodce, k otázce: „Kafka? Kdo to byl?“ Účastnice téhož zájezdu vznesla v autokaru projíždějícím Budapeští dotaz, zda v horách, kam jedeme (Vysokých Tatrách), „on va marcher“ (česky: „se bude chodit“). Jako jsem já do té doby netušil, že lze neznat Kafku, byl můj maďarský kolega tím (pověděno s Kunderou) „nádherně pitomým“ dotazem zaskočen natolik, že slyšel či interpretoval francouzské sloveso „marcher“ („chodit“) jako „manger“ („jíst“) a zareagoval na mikrofon protiotázkou: „Vy už máte hlad, paní?“ Upřesněme: Irena se v Nevědění distancuje ani ne tak od Prahy jako takové (k té má averzi jako k místu trvalého pobytu své dominantní matky), nýbrž především od „Prahy pohlednic“, „Prahy turistů a kurev“ (Nevědění, s. 90). No bodejť! Spíš než rozhovor Věry Kunderové tvoří vykladačsky relevantní paralelu k dotyčné pasáži bonmot Milana Knížáka o globální turistické branži: „Blbec koupí blbost.“ Prahu Irena posléze vnímá jako město, „které má mezi všemi nejraději a které je připravena ještě jednou bez lítosti ztratit, aby si zasloužila svůj vlastní život“. (Irena není vskutku postava „jednorozměrná“ ani „nedramatická“. A Praha pro ni „inferno“ nepředstavuje.)
Další upřesnění k reáliím: Francouzská záliba v eleganci nemá osten apriorně protičeský ani původ nutně snobský. Vůči britskému premiérovi Borisu Johnsonovi s jeho „dishevelled hair style / cut“ (česky: „účesem uměle rozcuchaným“) vyslovují prostší Francouzi prudce „politickou“ výhradu: „Měl by změnit holiče.“ Německý myslitel Peter Sloterdijk pravidelně slýchává od francouzských účastníků různých „lidových univerzit“ zase výtku prudce „filosofickou“: Měl by změnit holiče. Při prvním (notně striktním) koronavirovém lockdownu rozprášila francouzská policie taktéž vícero ilegálních holičství/kadeřnictví. Měli zúčastnění tohle zapotřebí? Odpovězme s velkým moravským bonvivánem a milovníkem vína Vladimírem Menšíkem: Asi měli, jinak by to nedělali …
Závěr
Podle Evy Klíčové postavy Ireny a Josefa „nedávají smysl, jsou psychologicky jednorozměrné, nedramatické …“ Jak pro koho. Kundera se totiž v Nevědění soustředil na sdělení toho nejpodstatnějšího. Nevědomost je proto třeba číst pozorně, řádku po řádce, opakovaně. Sám jsem kdysi pročetl francouzský originál. Až nad bravurním překladem Anny Kareninové mi došlo, že tehdy jsem v něm – ke své škodě – ledacos přehlédl…
Odkazy:
Kluge, A.: Die Kraft der Erzähler. (Síla vypravěčů.) Neue Zürcher Zeitung, 19.12.2022, s. 37
Charles, R.: Adichie talks about what cannot be written about. (Adichieová hovoří o tom, o čem nelze psát.) The Washington Post, 26.1.2022, s. C2 (Book World)
Kundera, M.: Nevědění. Z francouzského originálu L´ignorance (Oevre II. Gallimard 2016) přeložila a Poznámkou překladatelky opatřila Anna Kareninová. Doslov Sylvie Richterová. K vydání připravila Jitka Uhdeová. Atlantis Brno 2021. Vydání první. 152 s.
Kundera, M.: L´ignorance, Avec la postface de F.Ricard. Éditions Gallimard 2006, 238 s.