Kultura a umění Zahraničí,Kultura

Vtipe vzdej se, jsi obklíčen!

taz

Trendem roku je nesmát se. Kulturní boj proti satiře jako nejdivočejší dceři osvícenství je však útokem na samotný univerzalismus.

Kdo se nezasměje, vyhraje. Takový je princip LOL – Last One Laughing, nejúspěšnější německé show, jaká kdy byla k vidění na Amazonu.

Profesionální baviči jako Carolin Kebekusová, Torsten Sträter, Kurt Krömer, Bastian Pastewka nebo Anke Engelkeová jsou v situaci typu „velkého bratra“ vystaveni svému vlastnímu řemeslu. Gong signalizuje, že to teď bude vtipné – a specialistka vyrukuje se svými nástroji. Zvuky prdění, grimasy, parodie, gagy. Kdo se nechá svést k přirozené lidské reakci, jde z kola ven.

Nejpopulárnější komediální formát naší doby tedy pojednává o tom, že se nesmíme smát. Tedy vlastně, smát se můžeme, ale jen doma v soukromí. Tomu, kdo se tomuto experimentu vystaví na obrazovce, je to zapovězeno. Odtud čerpá tento pořad svou přitažlivost. „Když se nikdo nesměje, je to peklo,“ říká jeden z účastníků, Rick Kavanian. Jeho kolegyně Barbara Schönebergerová doufá, „že diváci uvidí, jaké vnitřní utrpení a trápení to představuje“.

Kdo o čem smí vtipkovat, o tom se právě znovu vyjednává

Humor je skutečně – a to nejen v Německu – už nějakou dobu ostře sledován aktivistkami a aktivisty, kteří velmi pozorně bdí nad tím, kdo si z čeho dělá legraci – a v případě potřeby to ihned hlásí na „sociálních“ sítích, kde se soukromá frustrace rychle promění v běsnění a ještě rychleji v bouři rozhořčení. Vtipe stůj, jsi obklíčen!

Kdo si z čeho smí dělat legraci a kdo se čemu smí smát, o tom se právě znovu vyjednává. Svým způsobem se to dokonce vyjednává samo.

Bastian Pastewka, znalec a dlouholetý pozorovatel scény, se domnívá, že se celý žánr nachází v bodě „historického zvratu“. Sám Pastewka kdysi vymyslel postavy jako „růžového Inda“ nebo ztělesnil šaška, který byl „queer“ dávno předtím, než vůbec pojem „queer“ vznikl. Obojí by, podotýká, dnes už nebylo možné. Možná už ani nutné. Na jedné straně.

Lopotná obnova německého humoru

Na druhé straně je na milost vzatý komik Dave Chapelle pod palbou, protože srovnal násilí vůči černochům s násilím vůči trans osobám; nestor John Cleese z Monty Pythonů je nucen věnovat celý seriál Cancel Me otázce, kdo se čím cítí dotčen a co se ještě vůbec smí zesměšňovat; rakouská kabaretistka Lisa Eckhartová je veřejně označována za fašistku, protože si dovolila ostré výroky; dokonce ani satirický časopis Titanic už podle názoru bývalých šéfredaktorů není „tak vtipný jako dřív“; a jestlipak by se dnes Michael „Bully“ Herbig, tvůrce show „LOL – Last One Laughing“, mohl do svého gigantického filmového hitu Manituovabota teple obléci – není v tom homofobie a „cultural appropriation“? A to je to teprve dvacet let.

V zahraničí tvrdošíjně přetrvává fáma, že „Němci“ nemají smysl pro humor. Jako na všech fámách je i na této zrnko pravdy. Musíme se na to dívat prizmatem trudnomyslných poválečných let. Židovský vtip buď emigroval, nebo byl zavražděn. Nikoli bezdůvodně veršoval tehdy takový Heinz Erhardt (slavný německý komik, hudebník, herec a básník – pozn. překl.) na dětinské úrovni – nízké tak, jako se snažilo držet po prohrané světové válce při zemi jeho publikum. Ani sousedé Německa asi tehdy nebyli natěšení na jinotajné gagy ze země, která ještě krátce předtím pustošila celý světadíl. Don’t mention the war!

Obnova byla lopotná. Šla ruku v ruce s Frankfurtskou školou (Adorno, Horkheimer), osmašedesátníky a Novou frankfurtskou školou (Eilert, Bernstein, Gernhardt, Knorr, Poth, Traxler, Henscheid, Waechter), odkud vede přímá cesta k Nové pošetilosti (Neue Albernheit). Teprve v sedmdesátých letech si originální legrace přišla na své. Vyústila v politickou satiru, která odhodila všechnu tíži státotvornosti. Vypukla mela!

Satira jako brýle, díky kterým lze teprve rozpoznat realitu

Bastian Pastewka kdysi poukázal na to, jak širá a pustá to byla poušť, než přišly v osmdesátých letech komedie s Didim, Ottou (Waalkesem) a Loriotem. Jediná satira z německé produkce, která stojí za řeč, přišla do kin v roce 1959, aby vzápětí zase zmizela: komediální drama Rúžeprostátníhonávladního (Rosen für den Staatsanwalt), které pojednává o poměrech ve změnami nedotčeně fašizoidní justici za vlády kancléře Adenauera. Too soon!

Nejpozději s příchodem soukromých televizí nastal divoký humoristický růst, jaký humor potřebuje. Humbuk se hodí vždycky, v kině, na papíře i v bedně. Cynismus přišel a odešel, ironie přišla a jednoho dne pak taky rychle nastal její konec.

Nově – a také zde je na tom „západní svět“ do značné míry stejně – je satira vnímána jako vhodné brýle, přes které lze teprve rozpoznat realitu. Pořady, jako ty Johna Stewarta nebo Johna Olivera, ukazovaly cestou k hořké pointě stále častěji, „jak se věci mají“. V určitém okamžiku, jak naznačují studie, začaly být považovány za serióznější zpravodajství než ono údajně seriózní zpravodajství. Až se pak jednoho dne pointy staly už jen vehiklem umožňujícím dostat nepravosti co možná nejzábavněji mezi lid.

Znejistění ve svatyni smíchu

V Německu tuto úlohu plní heute show, v koncentrovanější podobě pak i Jan Böhmermann se svým ZDF Magazin Royale, který on sám považuje zcela vědomě za ideální pokračování politického ZDF Magazinu s Gerhardem Löwenthalem. Výsledkem je televizní občanská nauka s mimořádně motivovaným a velmi dobře naladěným učitelem. „Legrace“ je v tomto pořadu už jen prostředkem k dosažení účelu – nebo koketním tvrzením.

Historický zvrat se projevuje znejistěním mnoha pracovnic a pracovníků ve svatyni smíchu, po jejichž starých metodách najednou přestává být poptávka. Rychle se pak stávají zásadními, a tím pádem vážnými, tedy: už ne vtipnými. Pozorovat to můžeme u takového Dietera Hallervordena, Dietera Nuhra nebo dokonce Davea Chapelleho. Chtít mít pravdu je něco jiného než chtít být vtipný. Obojí dohromady nejde.

Zdá se, že opravdu vyrůstá nová generace, resp. že už vyrostla nová generace (jde to rychleji, než si stačíme všimnout!), tzv. mileniálové, kteří v době premiéry Manituovy boty ještě ani nebyli na světě a kladou nové morální nároky na… – na všechno. Na minulost, na přítomnost, na vyjadřování a také na vtip. Důležitá je „pozice mluvčího“, důležitý je adresát vtipu – a to, zda je srozuměn s pointou. V nejhorším případě se ho totiž vtip dotkne.

Kulturní boj na úrovni symbolů

Protože si ve stále progresivnější společnosti stále naléhavěji zjednávají pozornost „stále obskurnější menšiny“ (Sahra Wagenknechtová), lze se trapasu náhle dopustit všude. Naopak z hlediska publika, které je citlivější na všechny myslitelné formy diskriminace, jsou poměry už delší dobu neúnosné.

Takovému Helmutovi Schleichovi, který si v jednom televizním skeči pro stanici Bayerische Rundfunk namaloval obličej načerno, se nekrátí čas jen tak sám od sebe. Je mu aktivně odebírán. Když je postava jako Apu ze seriálu Simpsonovi najednou Američany a Američankami indického původu považována za diskriminační, mohl by to být civilizační pokrok. Vtipy o blondýnách už zkrátka nejsou vtipné a vtipy o Polácích už jsou pěkně staromódní.

Kulturní boj na úrovni symbolů je veden velmi pohodlně z domova od počítače. Pomník je třeba strhnout a kánon vymazat. Za nový – lepší – svět. První návrh tohoto lepšího světa je nutně jednorozměrný. Pro kontext, naschvál nebo skrytý význam není v této koncepci místo.

Problematizování vtipu všemi moderními prostředky nátlaku

Nikdo přitom zatím nebyl nucen mít pochopení například pro takový seriál South Park, ani ho považovat za vtipný nebo si ho byť i jen pustit. Postižení se cítí stále častěji nuceni podvázat vtip přímo u zdroje – a jeho původce když už ne „zrušit“, tak alespoň všemi prostředky moderního nátlaku problematizovat.

Útok na satiru jako nejdivočejší dceru osvícenství je však útokem na samotný univerzalismus.

Od klubu v New Yorku až po karnevalové posezení v Mohuči je vypovídán starý konsensus mezi umělci a publikem, že se budou setkávat ve výjimečném prostoru neautenticity. Vše je na síti a tedy všude, a tak se i nejpošetilejší sprostý vtip stává zbožím na globálním trhu vzdoru.

Kdo se nezasměje, prohraje

Nyní je nabíledni, že nové generaci může připadat humor té staré jako něco žluklého a nepatřičného. Zvláště, když hledí do budoucnosti, kde toho pravděpodobně opravdu moc k smíchu nebude. O to důležitější by byl nouzový únik k chichotání. Jednoduše proto, abychom nezešíleli.

Smích byl vždy – dokonce i ve výrazně temnějších časech – způsobem, jak ventilovat sklíčenost z poměrů. Není úplně jasné, jak by právě uzavření těchto ventilů mělo poměry rozjasnit. Duchovno, říká se, je jen hloupost v pohybu. Nehybnost by ale znamenala smrt.

Kdo se nezasměje, ten prohraje.


Text, který původně vyšel v tištěném magazínu taz FUTURZWEI č. 19, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.