Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Boj s větrnými mlýny anebo životopis průšviháře 5.

Nákresy uzlů: Boris Šlechta

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

A tak jsem kreslil i hrál (a režíroval), po všechny roky školní. Mé kreslířské nadání mi vysloužilo i členství ve vodním skautu (v Brandýse nad Labem, kde jsem chodil do páté školy obecné). Byl jsem snad jediný vodák, který neuměl plavat (i když podmínkou přijetí bylo přeplavání Labe!) Měl jsem opět výjimku: Vyzdobil jsem totiž naši klubovnu mnoha svými malbami (a na oplátku získal mnoho dovedností a zkušeností z vodácké praxe).

Ach, naše klubovna!

Komu z nás nezajásalo srdce, když se objevila její střecha, mezi bujnou pobřežní vegetací? Byla malá ale útulná, celá pokrytá kůrou korkovníku (od té doby vím, že se z této kůry vyrábějí špunty do lahví), byla ztělesněním našich romantických snů, které v nás zažehnulo dílo Jaroslava Foglara (v ohmataných a zchátralých výtiscích Mladého Hlasatele), ale i indiánky a kovbojky, které se tehdy vyrojily, a také i hledání dalekých a neprobádaných světů, (kde se to hemžilo i námořními plavbami).

Dole u řeky bylo přístaviště tří našich pramic (pamatuji si už jen dvě jejich jména: „naší“ Vydry a Žraloka, to třetí mi už zmizelo z paměti). Stejné jméno pak nesly i naše „posádky“. Pramice, dřevěná a jednoduchá loď se třemi lavicemi a zadním kormidelním veslem, (bylo to takové dlouhé prkno dozadu se rozšiřující), ale jak významný post! Na každé straně lavice seděli kluci s pádly, (se stejnými, jakými se pohánělo kanoe). Vzadu sedával kormidelník, a vpředu „háček“. Ale i to byla „významná“ funkce. Háček, jakýsi druh plavčíka, měl na starosti úvazy lodě, musel vyskočit při nárazu na zem udržet pramici u břehu a případně také i uvázat. Stejné to bylo při odplutí. Odvázat předek a nohou postrčit pramici do proudu a naskočit.

Zhostil jsem se tohoto úkolu se ctí a byl jsem na to patřičně hrdý. Těšil jsem se, že jednou budu mít i „námořnickou“ čepici s mašlí (ale, žel, nikdy jsem se jí nedočkal). Zato jsem se dočkal i místa kormidelníka a sjel jsem v té funkci i „šlajsnu“. A to přece alespoň něco musel člověk umět a znát. A já znal zakrátko různá pravidla plavební, rozvržení takeláže (dlouho jsem si pamatoval umístění plachet, stěžňů i názvy plachetnic podle jejich umístění: brigantina, briga, plnoplachetník, bark, škuner, barkentina aj.) V těch názvech zase ožívaly knížky i filmy o námořnících, a já se vždy hrdě hlásil k tomu, že jsem byl jedním z vodáků. Pádlovat a veslovat jsem nezapomněl ani v dospělosti a chlubil jsem se touto dovedností i před svými potomky a leccos z toho vodáctví jim zanechal.

A tak jsem uvnitř klubovny mohl její posvátné zdi okrašlovat malbami pirátů a bukanýrů a také Kačera Donalda a Pepka námořníka (toho jsem namaloval dokonce do zavěšeného záchranného kruhu). Ty postavičky z tehdejších prvních časopiseckých seriálů (komiksů) jsem si tak vryl do paměti, že je dodnes umím bez zaváhání zobrazit.

A přibylo také mnoho rukodělných dovedností. Vázali jsme námořnické uzly (zkracovací smyčku, křížový uzel, ambulantní uzel a dračí uzel s půvabnou průpovídkou o zakleté princezně a mnoho dalších) a čekali jsme, že jednou budeme i plachtit. Z Hamburku nám „šífáci“ přivezli vyřazený dřevěný záchranný člun. Měl mít jeden stěžeň a vratiplachtu. Byla to taková jednoduchá šalupa. Museli jsme ucpat všechny netěsnosti temováním pomocí provazů a dehtu. Denně jsme vtloukali vlákna konopí do škvír pomocí dřevěného kolíku. Domů jsem přicházel utahaný a špinavý od téru (k velké nelibosti babičky), ale šťastný z tak zajímavé práce. Než se však náš plachetní sen dostal na vodu, začaly prázdniny a já přešel na jinou školu i do jiného města.