Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Deník Marie Štindlové, 25. února – 10. března 2022

25. 2. 2022 28. 2. 2022 1. 3. 2022 3. 3. 2022 5. 3. 2022 9. 3. 2022 8. 3. 2022 10. 3. 2022

Závěrečný díl deníku, který v mozaice pohledů 27 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný obraz jednoho roku.

Marie Štindlová (1990) vystudovala Fakultu výtvarných umění v Brně. Ve své práci uvažuje o možnostech textu ve výtvarném umění, uplatněném často v kombinaci s architekturou. Vytváří atmosférické instalace, které by se jako celek daly označit básněmi. Působila jako asistentka kurátora ve Fotograf Gallery, v současnosti vede spolu s Vasilem Artamonovem malířský ateliér na Fakultě výtvarných umění. Jako členka skupiny Comunite fresca (spolu s Danou Balážovou a Markétou Filipovou) je finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého (2019).

Pátek

25.2.

Včera začala válka. Včera jsem se vzbudila v pět ráno v slzách. Co se ve světě děje jsem zjistila až v zelinářství, kde prodavačka se zákaznicí poslouchaly projev prezidenta a koukaly do stropu.

Dnes sedím v okně ateliéru, nechávám se pohltit feedem zpráv a s krvavýma dásněma po návštěvě dentální hygieničky, opět vzlykám. Jak se líp připravit na válku než mít v pořádku zuby? Telefonuju babičce do Prahy. Od včera skoro nespala, sledovala zprávy a pekla vanilkové rohlíčky. „Tohle je historie, musím ji sledovat,“ říká a zní klidně. Během hovoru ji musím upozornit, že v pozadí ryčí zvonek od jejího bytu. Moji sourozenci se snaží dostat na oběd. Do ateliéru přichází Dana a Markéta. Ani se netváříme, že bychom něco dělaly. Ležíme na koberci, povídame si a hřejeme tváře na slunci. Nadnášíme se navzájem. Později z vedlejšího studia přicházi Bára s popelavýma tvařema, nese čokoládu. Společně vyrážíme k, teď už bývalému, ruskému konzulátu na shromáždění k podpoře Ukrajiny. Před budovou je chodníček, pak silnice a zas chodníček. Lidé jsou nacpaní na chodnících a já se v duchu vztekám nad naší opatrností. To se neodvážíme ani zablokovat silnici ve vilové čtvrti? Přesto mi podpůrné troubení řídičů vhání slzy do očí. Když začne skandování “Rusko je zlo”, bereme s Danou roha a hledáme Markétu nakonci davu. Čeká tam se psem.

Setkání je mírné, po hodině končí. Je večer. Jdu domů pěšky přes Žlutý kopec. Motám se uzkými uličkami mezi vilami. Za jedním plotem v barelu hoří oheň. Myslím na to, že být single je v pohodě ve světě našeho kapitalisticko individualistickýho pohodlíčka, ale bejt sám ve válce v pohodě není. Samota nabývá jiných významů.

Doma si po dni nervózního štosování sladkostí vařím zeleninový vývar a pečlivě si čistím zuby.

Sobota

26.2.

Ráno si při čištění mezizubních prostor vyhodím levou čelist. Jsem otupělá. Jím moc nebo málo. Obvyklou sestavou asán a dechových svičení se snažím dostat do normálu. Do normálu.

Realita je rozštěpená. Rychle projíždím zprávy, zároveň se snažím vnímat sama sebe a nepropadat zmaru. Připomínám si, že i já jsem součástí celku, musím se tak starat o svou funkčnost. To je tak jediné, nad čím mám teď vážně kontrolu. Zaliju květiny a s Markétou se vydáváme do saunového světa vedle přehrady. Při procházce tam si uvědomím, že mám zlomené srdce.

Ve wellnes centru je, zdá se, všechno v pořádku. Sauny saunují a whirpooly bublají. Potíme ze sebe všechno. V odpočívárně čteme časopisy o vaření a valentýnský speciál Cosmopolitanu. Týpeček, co vede saunový rituál si jako téma vybral své oblíbené hudební duo, které se zabývá předěláváním populárních hitů na tzv. epiku. Během pocení a víření tepla ručníky jsme vyslechli skladby Linkin Park, Deep Purple a pohřební pochod v podivuhodné úpravě odkazující k nejdramamtičtějším momentům filmových soundtracků. Zvláštní moment kolektivního prožitku. Možná skrz toho mladíka promlouvá nějaká prastará síla, napájená hrdinskými mýty. Drouny a šílení symfoňáku se míchá s obrazy nadpozemských frajerů Zelenského s Kličkem. A týpek máchá ručníkem tak, jako kdyby to bylo naposled. Praštěná z přepálené intenzity hudby a vedra se naposled máčím v ledovém jezírku a opouštíme lokál. V šatně ještě stihneme dvě kamarádky, které se na návštěvu vybavily mikroteňákem plným rohlíků a tribitek. Od charakteristiky oreo sušenky (ani ne moc malá, ani ne moc velká, ani ne moc sladká, ani ne moc suchá) plynule přejdou do rozpravy o duši a reikranaci, kterou bodrá skautka zakončí vyznáním své kamarádce ve smyslu, že i ony dvě bývaly dříve jednou duší („kámo, vlastně jsme soulmate“). Pak mi pochválí župan a odkvačí. Doma se zmůžu vyřešit akutní pracovní emaily, které mě straší už od úterý. Od zahájení invaze je halil zavoj tupé mlhy odsouvající víceméně cokoliv do zóny banalit. Život běží dál a i moje nevyřešené banality stěžují práci někomu jinému. Takže do práce, má milá! Jako včera, jsem i dnes stahaná jak pes, i když aktivit bylo málo. Od osmi jsem praštěná. Uléhám brzy.

Neděle

27.2.

Z postele mě tahá zvuk něčeho na nebi, co není pták ani vrtulník. Čištění zubů už zvládám bez následků. Na jógu se nesoustředím, přemýšlím, jestli mám nabídnout spolubydlení uprchlicím. Skoro zapomenu na dechová cvičení. Jako každou neděli držím půst. V poledne vyrážím na Dominikánské náměstí na demonstraci. Po cestě mě téměř chytne revizorka. Nenapadne mě, že by v takový den mohly vůbec jezdit. Záludně ji obelstím.

Svítí slunce, náměstí a přilehlé ulice jsou plné lidí. Mluví zástupci města, neziskovek, ukrajinské menšiny, ruské i běloruské. Společně cítíme naději. Po skončení potkáme přátele a odebereme se na čaj, kde holky vyprávějí zážitky z rodinných konstalací předešlého dne. Na ulici pomáháme přenášet humanitarní pomoc do auta. V autobuse se přihlásím do soupisu lidí, co můžou poskytnout ubytování (s lehkou obavou o své pohodlí). Jedu se Zuzanou a Alešem trénovat Shitsu. Oba dva jsou, stejně jako já, přepadlí. Vzhledem k tomu, že strávili den sami sledováním zpráv a ne na společné setkání na slunci, mají podstatně větší skepsi až beznaděj. Chvíli rozmlouváme a pak Aleše ošetřím naučenou sestavou pohybů stimulující energetický systém člověka. Mám dojem, že je zanechávám v lepším rozmaru. Možná jsem jen povznesená z půstu, kdo ví.

Pondělí

28.2.

Budím se s dobrou náladou před sedmou hodinou. Mám skoro pocit, že bych se měla obhajovat nebo minimálně být schopná ten stav vysvětlit.

Jóga dnes o poznání soustředěnější. Zuby tiptop.

Píšu na fakultní email zřízený pro podněty ohledně humanitární pomoci pár nápadů. A hned běžím za Danou na koupačku. Svítí sluníčko a fouká ledový vítr. Už při průchodu zahrádkářskou kolonií směrem k řece je mi jasné, že do vody nepolezu. Danuška je kurážnější, cítí, že to dnes potřebuje. Já sosám čajík na břehu a opírám se zády o vítr. Cítím, že brzo dostanu menses. Za plotem si chlapi povídají o politice: „Co tutem swift? V ponděló?“ My si povídáme o snu, co se mi dnes zdál: Snídám se svými rodiči nějaké dobroty (lívance nebo tak něco, šlehajda a čokoládový krém). Je jasné, že spolu zase začínají být, že spolu strávili noc. Ve snu se mi to zdá překvapivé. I oni se zdají být překvapení, není na tom nic samozřejmého. Jen se to děje a oni ví, že se musí poznat, protože si o sobě mysleli, že jsou úplně jiní. Snové postavy můžeme vnímat, jako zástupce různých fenoménů. Léčivý výklad by tak mohl být, že jde o opatrné smiřování feminích a maskuliních aspektů v mém těle a duši, možná i ve společnosti. To by bylo krásné, shodneme se s Danou. Přítomnost dobrůtek by značila, že by to mohlo být vyživující spojení. Celá scéna se odehrává v prosluněné kavárně Liberál, která jakoby se vznášla v prázdnu. Přemýšlím, jestli název podniku není klasická snová přesmyčka Liber, Liberalis nebo Liebe? No, ještě o tom budu přemýšlet.

V ateliéru se setkáváme s Marčou. Na chodbě je frmol dívek, co tu také pracují. Bára přijde na zflikovaný oběd z věcí, co byly po ruce (dýně, cizrna a pozapomenutý kozí sýr). Velkými okny našeho studia padá jarní slunce a já se nad jídlem snažím vysvětlit svůj vyklidněný stav. Tuším, že moje výhoda je zkušenost s diagnozou nevyléčitelné nemoci. Život se valí dál a může se i podařit, že se tragické prognózy prostě nenaplní. A nebo ne. Zkušenost s nemocí mi pomohla integrovat vědomí vlastní křehkosti a nestálosti. Ve výsledku jsem pevnější. Mám zlomené srdce, i zbytek mého těla se pojí se světem. Proto vím, že o sebe musím pečovat, abych byla silnou součástí komunity. Abych mohla být silná pro lidi tam, ty co přijdou, nebo třeba někoho úplně jiného. Nebo prostě jen pro život.

Takže já se dnes cítím dobře, uvidíme, jak to bude zítra. Vysvětlování mi i tak moc nejde.

Zpravodajské servery mícháme se zprávami z ezosvěta.

Do ateliéru jsem šla s tím, že budu malovat, ale den se mi zas prosypal mezi prsty. Rozhovory o situaci, o tom, jak se cítíme, čtením zpráv, jedením sušenek. Chvíli jsem kreslila návrhy na jednu malířskou zakázku, co s holkami máme. Pak jsem už jen psala tenhle deníček a byla vděčná za to, že mám po dlouhé době, právě teď, tak pustý diář.

Michael Dougles podpořil Ukrajinu kapesníkem na předávání cen a já jsem byla třikrát v Albertu.

Úterý

1.3.

V půl osmé se setkáváme s Danou a Lulou v Obřanech. Vyrážíme pěšky podél řeky do Bílovic. Slunce svítí, mrzne, máme rudé tváře. Kráčíme podél potoka a vytypováváme místa na plavání. V údolí je stín, ale sem tam se zákruta otevře a pár paprsků pronikne i na jeho dno. Rychlým tempem dokráčíme do Bílovic, kde si dáme kávu a náhodou narazíme na kamádku s děckem. Paní prodavačka ve vypíglované cukrárně se mi líbí. Své kolegyni s úsměvem říká: “podej mi ten hajzl,“ a myslí útěrku. Vracíme se zpět. V půli cesty se u skály stavíme nahřát se na slunci, dát si koláč a čaj. Vracíme se do Brna kolem desáté. Den je zahájen hezky. Dáváme si na tom záležet.

S Danou se opět zašíváme v ateliéru, našem bezpečném místě. Zas probíráme válku. Dana kreslí, já předčítám zprávy a zajímavosti. Posléze se přidá Marča. Probereme kauzy, uděláme pár kreseb a vydáváme se do Moravské galerie kvůli výstavě. Šéfkurátor nám vysvětluje koncepci výstavy, na které by od nás něco chtěl. Spousta úvah a meta meta momentů. Mám hlad a doufám, že holky si zapamatují ty části rozpravy, při kterých ztrácím pozornost. Malá Emilka se zatím dívá na Šmouly. Ujasníme si, o co jde, s tím, že se do konce týdne ozveme s nějakým nápadem. Z galerie se běžíme hned krmit a jako nápad se začíná jevit, že by bylo lepší, kdyby to udělal někdo jiný. Večer se vydávám na FaVU kvůli spolupráci s nedalekým onkologickým ústavem. Se studenty jim dodáváme obrazy do stacináře, kam pacienti docházejí na léčbu. Na kapačce stráví i několik hodin. Doufáme, že jim obrazy tento čas alespoň trochu ulehčí. Je zajímavé, pro kolik lidí je zadání “positivní obraz” velký oříšek. Snažím se získat klíče od místnosti s obrazy - marně jsou půjčené a dveře zamčené. Schůzku s prorektorem, který se na obrazy chtěl podívat, tedy ruším a jdu dom. Cestou volá Vasil. Schvátila ho nemoc. Na ateliérovou schůzku nedojede. Rušit nic nebudeme, každé sekání je teď cenné.

Středa

2.3.

Dnes první den menstruace, od rána strašná chuť na něco hořkýho. Nákup řízen čistě potřebami mého těla. Kupuju flašku červenýho (skoro nepiju), kapustu velikosti hlavy a kus tresky (vegetariánka). Teď opravdu není čas dělat si jakékoliv násilí. Po parkovišti od krámu kráčím domů pomalu a houpu se jak koráb.

Když je venku bordel, dělám doma pořádek. Kapu eukalyptovou esenci do kýble s vodou a otírám knížky jednu po druhé. Vytírám, větrám, urovnávám.

Po fotogenickém obídku vybíhám do školy za studenty. Klábosíme celé odpoledne. Debatou o umění a vlastních pracech prosakuje válka, samozřejmě. Všichni máme obavy o Bohdana. Příští rok by měl diplomovat a teď míchá v Kyjevě molotovy. Vzpomínám, jak je zbrklý. Snažím si představovat, jak se nad ním vznáší velká ochraná ruka. Společně se snažíme nepropadat do bažin beznaděje. Myslím, že se to daří.

Doma očekávám eukalyptový ráj, ale po otevření vchodových dveří se mi připomene, že jsem zapomněla vynést koš se zbytky ryby. No, co už.

Čtvrtek

3.3.

Ráno jsem roztržitá. Po józe zapomenu na dechová cvičení a vydám se rovnou do aťáku. Celou cestu mě honí mlsná. Dojdu obtěžkána croisanty. Voláme si s Vasilem a uchazečkou o studium ze Srbska. Je příjmná a doufáme, že se přidá do našeho ateliéru všeslovanské vzájemnosti. Pak ještě probíráme pár provozních věcí. Cítím se divně, když s hranou samozřejmostí řešíme Bohdanovu diplomku příští rok.

V průběhu hovoru přichází Marča s Danou, máme specialní důvod k oslavě. Proud sladkostí tedy pokračuje. Na stolku jsou vyrovnány tři limonády a banánový chlebíček.

Později vyrážím na sraz se sestrou Terezií. Žije teď v Amsterdamu a Brnem jen projíždí, tak jí chci stihnout. Nakonec říká, že v Čechách ještě zůstane. Cítí, že teď má být s rodinou. Jsme na obědě ještě s kamarádkami Bárami. Holky jsou ponořené do zpravodajství a zneklidněné. Po jídle se vydáváme do sauny ve snaze se trochu uklidnit. Doufám, že jim to prospěje. Na to vyklidnit je jsem já krátka. Sauna, mám dojem, dělá svůj díl práce.

Vyrážím na večerní schůzy ohledně onkologického ústavu. Kromě dokončované přestavby stacionáře, kam se budou umísťovat malby, se chystá ještě dostavba dalšího pavilonu. Nějaké umění by chtěli i zde. Řešíme nápady a postup. Mohlo by to být fajn. Jedem do školy konečně nahlédnout zmíněné obrazy. Všechny si prohlédneme a máme radost. Těším se, až je budeme instalovat. Snad udělají svůj díl navozování pozitivní atmosféry. Doma ještě chvíli roluju zprávy. Kromě hrůz války se přidává rozčarovaní nad odlivem pomoci od jiných potřebných. Lidé se teď hodně rozčilují. Snažím se to nedělat. Postupně ztrácím jasný názor snad úplně na všechno. Uléhám v devět. Jsem unavená.

Pátek

4.3.

V noci divný sen o uschlých pokojovkách a blešáku. Provizorní řešení zlomené šatní tyče kupodivu dosloužilo. Překonávám se a vydám se do hobbymarketu. Doma opravím šatník. Pak se rašplí a jakousi odpornou chemkou vrhám na odstraňování ztrouchnivělých a celkově nechutných silikonových výplní podél vany. V pekelném smradu a červeném roláku s volánky postupně orubám ze všech záhybů tento kekel. Na nový silikon nemám samořejmě vytlačovancí pistol, takže dokončení je v nedohlednu, ale aspoň něco se stalo. Operace zabere překvapivě dlouho, takže si jdu rovnou vařit oběd. V poslední době jsem zjistila, že jedno z nejvíc zklidňujících jídel je pro mě prostě chleba s máslem. Abych ten lepkový festival posledních dní trochu naředila, vařím si k tomu alespoň polévku. Během kuchtění volá Vasil. Jsou nějaké potíže se státnicemi, momentální situace už tak vypjatým emocím ohledně těchto událostí vůbec nepřidává.

Procházkou jdu za Danou do aťáku, slíbila jsem jí Shiatsu a že dojdu ve tři, což se nepovede. Jsou skoro čtyři, když se po všech řeškách dohrabu. Shiatsu ošetření volím krátké. Dana je spokojená. Já taky, i když příště zvolím delší. Pouštíme si Briana Ena, pracujeme (Dana maluje, já píšu). Večer nás čekají přátelé u Ocásků. Mají fomo.

sobota

5.3.

Dopoledne pomalé. Nic moc nemusím. Čtu Josifa Brodského.

Domlouváme s Polinou, kdy se ke mně nastěhuje její kamarádka, co se od čtvrtka snaží dostat do Čech. Od včerejšího večera stojí na hranicích na jednom místě. Snad se sem dostane brzy. Chvíli chce ještě strávit u Poli, takže ať to bude jak chce, na vyklizení ložnice mám ještě čas. Zběžně poptávám po přátelích nějaký nábytek, peřiny a tak. Věci se scházejí více méně mimoděk.

Setkáváme se s Marčou, Danou, Honzou a Finem a jdeme na výlet. Ostatní jsou nemohoucí v posteli s kebabem (démon alkohol). Couráme lesy kolem Soběšic. Není jasné, jestli je fakt zima nebo ne. Povídáme si, prozpěvujeme. Potkáváme mnoho psů. Fin je v ráži. Špičky stromů se ohýbají ve větru. Obloha je blankytná, jako v posledních dnech pořád. V jedné vísce si dáváme oběd. Paní servírka vůbec není zvědavá na hipstery z města.

Já: „Dala bych si omeletu bez sýra.“

Ona rozhodí rukama: „Co z toho budete mít?!“

Honza: „Já si dám ty gnoci [:ňoky:].“

Ona, vyhrne obočí, kam to jde, zarazí bradu, až se jí vyrýsuje podbradek: „Ňoky jó?!“

Je báječná. Přežraný a spokojený pokračujeme na cestě. Jdeme pozdravit klisnu Markéty L. Je drobounká. Celý ranč je hrozně příjemný. V blízké obci Ořešín navštívíme ještě bezvadnou kavárnu a sedáme na bus. Marča mi půjčuje pistoli na silikon takže doma dokonám akci výměna odporných silikonů kolem vany a můžu jít na návštěvu ke Kataríně s Václavem, nastěhovali se do nového bytu a Katka měla narozeniny. Návštěva je příjemná. Pokračuji v obnovování schopnosti pít alkohol po letité abstinenci (cca 4dcl vína – zběsilé).

Neděle

6.3.

Ráno uklízím, peru a tak. Chvíli píšu. Později se vydávám do Prahy, zapomenu, že mi to zas zabere půl dne. Dojíždím večer. Jdu pozdravit přátele do jejich špeluňky na Letenském náměstí. Tam naberu Chasníka s jeho fenkou Andělou. Jdeme na noční procházku. Povídáme si o tom, že by bylo fajn, kdyby pořad všíchni na všechno neměli nějaký názor. Občerstvuje mě to. Na ruské ambasádě se skví nápis hamba. Vrátíme se do řečeného bytu, kde bydlí i s mým bratrem Františkem a dalšími lidmi. S Frantou probíráme novinky. Odhaluje autora projevu zlosti a disgrafie na zdi ambasády. Erika s Edošem nám pouští právě dokončený track, ze kterého máme všichni radost. Odcházím do bytu své maminky. Dnes tam spím a v tuhle chvíli tam nocuje i ségra. Akorát se míjím s párem z Charkova, který se bude stěhovat do volného pokoje. Povídáme si o situaci, až se dostaneme do zvlaštní oduchovnělé debaty, kterou nevědomky zahájím prohlášením, že nepovažuju Putina za zrůdu a svým způsobem s ním mám soucit. Stanoviska se mi moc dobře vysvětlit nedaří. Můj budhistický base je pro mámu i sestru očividně zneklidňující. Nakonec si dám štrůdl, i když v neděli běžně nejím.

Pondělí

7.3.

Ráno se oddám četbě zpráv a analýz, kupodivu mě to ani nezneklidňuje.

Máme sraz na kafíčko s Juditou, předávám jí opožděný dárek k narozeninám. Postupně se k nám přidává Erika a ségra, které přícházejí z finančáku. Cpeme se vajíčky a jsme rády, že jsme spolu. S Juditou se jdeme ještě projít, doprovodím jí do centra. Odtud pokračuju do Dejvic za babičkou. Kvůli prarodičům jsem vlastně v Praze. Ne, že bych měla nějaké fatální dojmy, spíš jsem prostě jen cítila, že se s nimi chci vidět.

Tak jsem tady. U babi před domem. Tradičně neslyší. Vyzváním jí zvonkem jako cvok. Musí to slyšet celý dům, nakonec se dostanu dovnitř. Povídáme si, vedle mě běží televize s vyplým zvukem. Babička vypráví o pobytu v lázních. Postupně se dostává k vyprávění o bombardování Berouna, kde v devíti letech bydlela. Poblíž byla cementárna a železárna, tak proto ty bomby. Později je její otec odvezl na venkov do roubenky ke známým, kde měli veliké peřiny. Vypráví, jak muži sedali na žebřínáky a chtěli jet bránit Prahu, ženy si lehaly na silnici a plakaly. Později po stejné silnici přijížděli na kolech jiné ženy s dětmi. Vesničani je za jízdy okrádali. Později mi ukazuje, jak si v Karlových Varech pastelkou nakreslila ukrajinskou vlajku na papír a přidělala ji na kabelku. „To byla taková moje soukromá provokace,“ komentuje.

Z Dejvic vyrážím na pouť do Vršovic, samozřejmě trochu pozdě. Před dveřmi domu na Čechově náměstí na mě čeká segra. Jdeme za dědou a jeho ženou. V Kyjevě žili pět let, dělal tam ambasadora, taky je rusista. Celá situace mu musí lámat srdce. V bytě je mírný chaos. Alena pobíhá, zařizují se na příjezd deseti lidí z Ukrajiny na jejich faru a pak snad dalších čtyř přátel, kteří měli dojet z Kyjeva. Neměli o nich dlouho zprávy a teď zjistili, že se jim nepodařilo dostat ani z města. Mají obavy, jedná se o staré lidi. Skrz známé se snaží situaci řešit. Teprve v tu chvíli mi dochází, z jak moc privilegované rodiny jsem. Bývalí diplomaté mají opravdu, zdá se, kontaky. Televize opět běží, tentokrát se zvukem. Děda je rozptýlený, vnímá hlavně ji. Říká jen, že v posledních týdnech se bál, ale i tak je v šoku. Je hrozně křehký. Hodina profrčí raz dva, objímáme se na rozloučenou. Na náměstí mě nabírá Marča autem a frčíme do Brna. Litr benzínu stojí padesát korun.

úterý

8.3.

První seminář tohoto semestru doktorského studia řešíme přípravu na kolokvium. Kolegové ze druháku popisují své frustrace spojené s touto událostí. Opět se dostáváme k tomu, že co je umělecký výzkum, nikdo neví. Některé z nás to očividně stresuje. Mně je to například jedno. Po semináři se dohadujeme, jestli máme nebo nemáme Mazance. Ukaže se, že jeho přednášky v prváku nemáme vůbec. Jdeme si tedy s Verunkou a Erikou dát dortík do družstevní cukrárny vedle školy. Zde potkáváme řečeného Mazance a alespoň si od něj půjčujeme peníze na kafíčko. Nad ruličkou dvoustovek probíráme postup (a nepostup) našich disertačních projektů. Postupně nás začnou volat povinnosti. S Erikou se stavujeme u mě doma, nechává si tam věci, bude přespávat. Chvíli si tam užíváme sluníčka padajícího do obýváku a vyražíme do ateliéru. Tam zuřivě vybavujeme nedořešené pracovní emaily.

Najednou je večer a vydáváme se na vernisáž. Erika tam má sraz se Šimonem, aby plánovali její výstavu a já se chci prostě jenom podívat na umění. Jsem rozptýlená a mám pocit, že některé věci se mi nespojují. Musím dojít jindy a podívat se pořádně. V galerii je molitanové sezení ve tvaru dělohy. Představa, že bych si sedala na dělohu se mi nezdá.

Potkávám spoustu přátel i některé, co jsem neviděla dlouho. Začínám být unavená a i ostatní se postupně vypařují. Jdu nabrat Eriku, která v blízké hospodě plánuje výstavu. Tuším, že nabírání nebude tak úplně hladké, ale že se dostanu do postele ve tři ráno, nepředpokládám. Při poslední objednávce si dám první malé pivo po pěti letech. Je zajímavé znovu objevovat alkohol po takové době abstinence. Nějakým větším množstvím ale pořád nerozumím. Když se po zavíračce podniku vyploužíme ven, doprovodím rozchlastané kámoše před modrý nonstop a sama se odeberu na lůžko.

Když na pouličních hodinách vidím 02:12 jsem v šoku.

A zrovna ujel rozjezd, domů se projdu. Nesmím zapomenout schovat Erice klíče pod kamínky.

Středa

9.3.

Vstávám úplně praštěná a pozdě. Motám se po bytě a snažím se zkonsolidovat. Když volá Vasil, že už dokázal dojet z Prahy do Brna, nezvládla jsem se ještě ani oblíct. Obědváme ještě s jedním diplomantem. Probíráme další kroky v jeho práci. Přesouváme se do ateliéru, kde se setkáváme s dalšími studenty. Dnes mám společné malovací setkání. Jsem gumová, tak sedím modelem. Malujeme, učíme se navzájem, svítí slunce, je to fajn. Přichází konzultovat uchazečka o studium, chvíli se bavíme o jejích pracech, pak se připojí k malování. Povídáme si, jak se kdo cítí a zvládá situaci. Den profrčí. Večer ještě projdeme nové věci, co vznikly během posledního týdne a rozprchneme se do všech stran.

Jdu za Niki a Verunkou do kavárny. Jsme všechny úplně praštěné a už si jen vyprávíme blbé vtipy a chechtáme se. Verunka je ráda, říká, že už přes válku skoro zapomněla, jaké to je. Svěřím se jim, že se v poslední době cítím úplně těhotně (tak nějak intenzivně plodně), i když nejsem. Říkám si, jestli to taky nemá něco společného s válkou. Porodnost se prý během takových událostí vždycky zvýší. Holky to cítí podobně, ale co my víme, co to znamená. I tak by v tomto ohledu asi bylo vhodné zavést rozvážnost. Niki u mě přespává, tak si doma ještě chvíli povídáme na koberci o světě a jdem spát.

čtvrtek

10.3.

Ráno si při úplně základním pohybu při joze podivně pohnu obratle mezi lopatkami. Bolí mě to až do dalšího dne. Přemýšlím, co to znamená, nevím. S Niki posnídáme, ona vyráží do školy. Já zůstanu doma poklízet. Zítra se ke mně stěhuje Xenia. Snažím se vytelefonovat převoz věcí, ale všechno je nějak složitější, než bych chtěla. Jedna věc je tam, druhá jinde. Otravuje mě to. Tak prostě vyrážím do nábytkové banky na výstavišti. Po cestě se stavuju na Rybářské v ateliérech, jestli tam není nějaký kámoš s velkým autem. Dodávek je kolem budovy několik, lidé nikde.

Na výstavišti bloumám mezi velkými budovami rozházenými na betonové placce. Nikde nikdo. Jen slunce chladně svítí. Opět si připomínám, že bych neměla zapomínat brýle, nedohlédnu ani na písmena označující budovy. Do haly G se dá vjet autem a opravdu je tu spousta nábytku. Ještě se snažím obvolat pár přátel, co mají větší vozy, ale nikdo nebere telefon Nakonec povybírám věci, které se vejdou do osobáku, zamluvím je a doufám, že se tam zítra vážně vejdou.

Pokusím se dát si opravit oblíbené boty. Nějak to nejde, tak si jdu alespoň nechat zarámovat kresbu od Inge. Po městě dodělám zbytek pochůzek a dojdu si do oblébeného veganského bistérka na Křence. Paní za kasou plynule přecházejí z diskuze o kalhotkách k analýze duchovnosti mužů, co je balí („pro mě jsou nejduchovnější ti, co jsou úplně normální“). Hodím nákup domů a už musím běžet na online hovor s kolegy do školy (nemám doma internet). Potřebuji před tím dořešit ještě několik mailů a rozdýchat, že jeden z kolegů používá válečné útrapy k prosazení svých dlouhodobých cílů. Nechci se zaplést do jeho emocionálních her. Nakonec se mi snad podaří odpovědět pragmaticky. Během hovoru mám pocit, že snad konečně posuneme řešenou problematiku do aktivnější polohy. I výtvarné dílny pro potřebné děti na fakultě se začínají vyloupávat. Líbilo by se mi, kdyby byly otevřené i pro děti zaměstanců a studentů. Uvidíme, jak to dopadne.

Doslechnu se, že se lidé ve stejný čas společně modlí. U nás to vychází na čtvrtou.