Společnost a politika Zahraničí

Jak svět přichází o Byzanc aneb damnatio memoriae v přímém přenosu

Hagia Sofia, Istanbul. Foto autor Je to mesita. Foto autor Justinian a Konstantin. Foto autor Leon VI. Foto autor

Erdoğanův režim skrývá a zavírá byzantské památky.

Když v roce 2001 turecký ústavní soud rozpustil Stranu ctnosti (pro přílišný klerikalismus), její pragmatičtější členové založili Stranu pokroku a spravedlnosti (AKP), zatímco idealistické či radikální křídlo zformovalo Stranu blaženosti (SP). Zatím to zní to poměrně poeticky, že.

V parlamentních volbách v listopadu 2002 získala AKP zhruba dvoutřetinovou většinu mandátů (při desetiprocentním prahu jí k tomu stačilo necelých 35 % odevzdaných hlasů) a v březnu 2003 se stal předsedou turecké vlády Recep Tayyip Erdoğan.

Od roku 2006 začala postupná (re-)konverze bývalých byzantských křesťanských chrámů na mešity. Většina dotčených budov byla ve 30. letech 20. století v rámci Atatürkovy (Mustafa Kemal, 1881–1938) sekularizace proměněna v muzea.

V převážné většině se to týkalo chrámů druhdy zasvěcených (personifikované) Svaté Moudrosti: 2006 ve Vize, 2011 v Izniku, 2013 v Trabzonu a 2015 v Enezu. Pokaždé se to řešilo na místní, respektive regionální úrovni a někdy se to vyvinulo v dlouhé administrativní spory. Do sdělovacích prostředků se vesměs dostaly i hlasy místních odpůrců, a to především z řad příznivců pozápadňování Turecka (včetně Atatürkových reforem) a také pragmatických podnikatelů, kteří se obávali poklesu turistického ruchu.

Součástí (re-)konverze je dočasné nebo trvalé zakrývání křesťanské výzdoby, zejména mozaik a fresek, různými dočasnými i trvalými opatřeními. Při jejich provádění byla v některých případech zakrývaná díla významně poničena.

To všechno byla zřejmě přípravy na rekonverzi s největší symbolikou – chrámu-mešity-muzea Hagia Sofia v Istanbulu. V tomto případě se zvedla vlna protestních projevů, petic a dopisů, které protestovaly z politických, náboženských, historických i uměleckých pozic. Většinu z nich příslušné úřady ignorovaly, ale prezidentův mluvčí dne 19. 7. 2020 výslovně uvedl, že (pouze) během modliteb budou figurální mozaiky v hlavní apsidě, popř. jinde ve směru k Mekce zakryty. Ostatní obrazy prý nepředstavují žádný problém.

Ve dnech 12.–16. února 2022 jsem se zúčastnil exkurze do Istanbulu, kterou uspořádalo Centrum pro raně středověká studia při Semináři dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a kterou vedl profesor Ivan Foletti. Chci dosvědčit následující: mozaiky zobrazující Bohorodičku a archanděla Gabriela jsou trvale, byť nedokonale zakryty. U mozaiky nad hlavním vchodem, kde se byzantský císař (zřejmě Leon VI.) pokořuje před Kristem, byl krycí závěs složený. V obou případech ale jsou v bezprostředním okolí mozaik do zdí zatlučeny různé kladky a očka kvůli manipulaci se závěsy (lanky). Donátorská mozaika nad jižním vchodem je zcela nedotčena. Ale! Galerie chrámu, kde se nacházejí četné další mozaiky (mj. slavná Deésis a portréty dalších císařů), jsou bez vysvětlení uzavřeny.

Asi měsíc po změně Hagie Sofie, v srpnu 2020, postihl stejný osud bývalý chrám svatého Spasitele v Choře nedaleko konstantinopolských hradeb, od roku 1945 také muzeum. To už vzbudilo reakce jen několika zahraničních odborníků, řeckého ministerstva zahraničí a vysokých představitelů pravoslavných církví. Můžeme se důvodně domnívat, že většina potenciálních domácích kritiků buď byla (a nejspíš dosud je!) ve vazbě a ve vězení od potlačení údajného Gülenova puče, nebo je osudem těch prvních zastrašena.

Oč menší je symbolická hodnota, o to větší škody hrozí. V Choře, označované také jako „Sixtinská kaple Východu“, je totiž dobře zachováno nejen mnoho mozaik, ale fresek z pozdně byzantského období (14. století), z nichž některé mají náměty výjimečné až unikátní.

Chora je už několik let v rekonstrukci, která ale probíhá bez jakékoliv spolupráce se zahraničními odborníky a o jejímž postupu a cílech nejsou dostupné žádné věrohodné zprávy. Budova je v současné době zastřešená kovovou konstrukcí a obehnaná nepřekonatelnou ohradou s uzamčenými vchody. Na vrcholu hlavní kopule je instalovaný půlměsíc.

Další velmi cenné mozaiky se dochovaly v parekklésionu (boční kapli) chrámu Nejpožehnanější Bohorodičky čili Theotokos Pammakaristos. V daném případě dlouhá léta fungovala hlavní stavba jako mešita a zmíněný parekklésion jako muzeum. Dnes je pro změnu kvůli rekonstrukci uzavřený na neurčitou dobu.

Profesor Robert Ousterhout označil rekonverzi Chory za „očividný pokus vymazat bohaté byzantské dědictví Istanbulu“. Už od antického Říma – bohužel prakticky do současnosti – známe více či méně primitivní a více či méně úspěšné pokusy o vymazaní vzpomínek či zatracení památky (lat. damnatio memoriae). Ještě žijí pamětníci začerňování jmen a pasáží či vyřezávání celých stránek z učebnic ve 40. a 50. letech 20. století. V Turecku ve století 21. se ale pokoušejí vymazat vzpomínky na více než tisíciletou etapu vývoje tamní země a společnosti.

Vymazávání se ale netýká jen církevních památek. Na závěr exkurze jsme měli naplánovanou návštěvu istanbulského archeologického muzea. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme se dozvěděli, že oddělení věnované byzantskému období je z technických důvodů uzavřené – prý ho poškodilo zemětřesení v roce 2019. To by snad i byla politováníhodná okolnost, ale úplně jiné pocity v nás vyvolala informace, že to oddělení už prostě nebude otevřeno. Tečka, punktum. Pro přesnost budiž řečeno, že ještě tam je (zatím?) k vidění jedna vitrína byzantských šperků a jedna vitrína mincí. O tu se navíc Byzanc dělí s Benátkami, sásánovskou Persií, křižáckými královstvími v Levantě a s arménským královstvím v Kilikii. Kdyby snad někdo chtěl věřit těm technickým důvodům, z omylu ho vyvede nabídka muzejního obchůdku: mezi mnoha desítkami historických, archeologických, mytologických a obecně vlastivědných publikací chybí jakákoliv o Byzanci.

To je všechno. Možná, že slyším trávu růst, ale bojím se, že takříkajíc v přímém přenosu je z tváře a paměti někdejší Konstantinopole vymazávána (zčásti snad jen skrývána, ale z jiné části naopak nenávratně ničena) vzpomínka na vynikající tisíciletou kulturu. I my v Čechách a na Moravě jsme do určité míry jejími dědici.