Vydírání, nebo kooperace
Experimentální věda hledá odpověď na otázku, zda se dá Putinova politika teoreticky vysvětlit. Přenáší teorii her do sociální a politické oblasti.
S jakou bezcitností ohrožuje Putin už podruhé světový mír? Jaký je to člověk a odkud se bere jeho podpora mezi obyvatelstvem? Překvapivé odpovědi poskytuje už nějakou dobu experimentální teorie her, která musela zásadně zrevidovat jeden známý teorém.
Několik generací mohlo na Západě po druhé světové válce dospět k optimistickému pohledu na svět. Úspěch nenásilných sociálních a politických hnutí začal u Gándhího. Po Gándhím přišlo Květinové hnutí, jednotlivá vítězství ženského hnutí, mírové znovusjednocení Německa, rozpad Sovětského svazu a další, takže mnohé nasvědčovalo tomu, že se svět stává mírovějším. Tato nálada se ale změnila nejpozději s krymskou krizí a (opětovným) nástupem autokratů jako Trump, Putin, Erdoğan, Orbán a Lukašenko k moci.
Optimistická nálada druhé poloviny minulého století měla své vědecké zdůvodnění, které se později začalo označovat jako „folk theorem“. V roce 1984 dokázal americký výzkumník Robert Axelrod pomocí počítačového turnaje (série mnoha simulací v různých obměnách), že v situacích spojených s nějakým dilematem je z dlouhodobého hlediska výhodnější kooperace než sledování vlastního prospěchu za každou cenu, protože kooperací vzniká vzájemně výhodná situace. Následovalo množství vědeckých publikací a experimentů, které tento výsledek až do doby před deseti lety potvrzovaly. Nadějně vypadaly i experimenty, které z této perspektivy zkoumaly mezinárodní vyjednávání o klimatické krizi.
Nesmírný pokrok přinesly vědecké teorie i v oblasti společenských věd. „Folk theorem“ proto pro mnohé představoval důležitý teoretický základ, na němž stavěli svou naději na stále mírumilovnější budoucnost. Tento základ byl, bohužel téměř bez povšimnutí, rozmetán v roce 2012, když v odborném časopise PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America) publikovali svou stať William H. Press a Freeman J. Dyson.
Strategie
Ve své studii matematicky dokázali, že v situacích zkoumaných Axelrodem a jeho následovníky existuje mezi kooperací a sledováním vlastního prospěchu ještě další způsob chování označovaný jako „extortioner“ (vyděrač), který je z dlouhodobého hlediska ještě výhodnější než vzájemná kooperace.
Vyděrač postupuje tak, že v zásadě spolupracuje, ale během toho partnera čas od času podrazí. Protože v zásadě oba spolupracují a požívají výhod této spolupráce, je „proti takovému hráči z dlouhodobého hlediska nejlepší odpovědí vydírání akceptovat“, píší Press a Dyson. Jedinou alternativou akceptace je na spolupráci rezignovat za cenu vlastních ztrát.
Od té doby proběhly další počítačové turnaje, které nyní využívají vyděračských strategií. Při tom vyšlo mimo jiné najevo, že od podílu zhruba 40 procent vyděračů v populaci se toto chování už nevyplatí, protože pak často bojuje vyděrač s vyděračem. Dalším výsledkem je, že vyděrači přece jen vymřou, protože s nimi protihráči nakonec úplně přeruší spolupráci. To se však stane až ve velmi dlouhodobé perspektivě a při mnoha hráčích.
Tyto další teoretické výsledky nás však nemohou uklidnit, protože v reálných situacích se s otázkou kooperace často potýkají menší skupiny, a protože ve skutečnosti je možný pouze omezený počet kol vyjednávání. V takovém případě jsou pak vyděrači úspěšní. Za různých dalších, ale realistických podmínek, například při nerovné možnosti změnit herního partnera nebo při malých dodatečných ziscích, se z dlouhodobého hlediska strategie vyděrače opět projevila jako dominantní.
Vyděrači
Přeneseme-li se na politickou scénu, člověku se hned vybaví některé takové vyděračské incidenty: okupace Krymu (Rusko jinak zůstává mírumilovné), Trumpovo odstoupení od klimatické dohody (USA jinak plní všechny ostatní závazky), vyřazení nezávislého soudnictví (Polsko a Maďarsko jinak v EU spolupracují normálně) a – aktuálně – Putinovo vedení války proti Ukrajině, kdy ale nadále dodává plyn a zůstává otevřený „diplomatickým rozhovorům“. Tyto politické události se často dějí na příkaz autokraticky vládnoucích osob jako Putin, Trump a Orbán, které uplatňují vyděračské strategie.
Původně čistě matematické nebo počítačově generované výsledky jsou následně přezkoumávány experimentální teorií her, aby se zjistilo, jak se s dilematickou situací vypořádají skuteční lidé. Jedná se o experimenty, při kterých problémy kooperace místo počítačových simulací řeší jednotlivé osoby nebo skupiny osob. Díky takovým experimentům dokázali výzkumníci Manfred Milinski a Christian Hilbe z Institutu evoluční biologie Maxe Plancka v Plönu podložit teoretické výsledky poznatky z praxe.
V první řadě se ukázalo, že až čtyřicet procent zkoumaných osob stabilně uplatňovalo vyděračské strategie. To by mohlo znamenat, že je s takovým chováním nutné počítat v každodenním životě. Možná i vy se někdy sebekriticky ptáte sami sebe, zda jste zcela nekooperativně nezneužili nějakou malou výhodu, aniž byste tím ohrozili vztah s druhou stranou.
Překvapivým výsledkem bylo, že když jde o zastupování skupiny, jsou vyděrači do vedoucích funkcí voleni častěji než kooperující osoby. To je znepokojivé, protože to znamená, že lidé jako Trump, Erdoğan, Putin nebo Orbán nejsou voleni jen proto, že manipulují s médii, šíří fake news a podobně, ale proto, že mnoho voličů obecně tíhne k tomu nechat svůj stát raději zastupovat právě takovými vyděrači.
Další experiment zkoumal, jak reální lidé reagovali na vyděračské chování. Milinski popisuje jejich reakce takto: „Je to absolutní nátlak. Člověk je nucen spolupracovat stále víc a víc, chce-li mít nějakou šanci zvýšit svůj zisk. Mnohé z testovaných osob dovedl experiment do stavu naprosté frustrace a neznámý oponent v nich vzbudil nenávistné fantazie. Nevěděly samozřejmě, že to byl počítač.“ Mnozí účastníci experimentu v určitém okamžiku svou spolupráci úplně zastavili. Museli se při tom samozřejmě zcela vzdát svého menšího zisku, dokázali však alespoň druhého připravit o jeho větší zisk.
Špatné zprávy
Tento výsledek znamená, že vyděrače nelze kooperací ovlivnit. Na nabídky spolupráce neslyší, neboť mu jeho strategie prostě vynáší víc, což dobře ví. Experiment dále ukázal, že reální lidé takovou strategii v dlouhodobém průběhu prohlédnou a odmítnou. To však lze učinit jen za cenu úplné nespolupráce s odpovídajícími vlastními ztrátami.
Aplikováno na skutečné politické konflikty jsou to špatné zprávy. Pohřbívají totiž nenásilný pacifismus. Jednat s vyděrači kooperativně nemá smysl. Možné je s nimi jen skoncovat za cenu hrůz a vlastních ztrát, nebo nadále snášet jejich útisk.
Až do doby před několika lety mohly mít generace narozené před rokem 1970 pocit, že jsme uplynulých 50 let žili v mírumilovné pospolitosti, která by mohla být nějakým způsobem určující pro budoucnost. Tento pocit v posledních letech ustoupil rostoucí nejistotě. Vědecké výsledky, které jsem zde prezentoval, to mohou částečně vysvětlit: mírové časy naší generace představovaly výjimku. Pravidlem je a bude nikdy nekončící boj proti nátlakovému chování na všech úrovních. Putin nám to zrovna zase předvádí. Jsou to temné vyhlídky!
Článek byl napsán před ruskou invazí na Ukrajinu. Vyšel 25. února 2022 v deníku taz a přetiskujeme ho díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.