Asi vítr
Postmoderna nezničila „velké příběhy“. Jen posunula kritéria pravdivosti z doktrín politických stran či církevních orgánů mnohem více na nás jednotlivce. Mělo by být o to podstatnější naslouchat každému, hledat porozumění se sousedy, ať už se jedná o souseda v baráku, jiný stát, les, potok nebo vítr. Symbióza entit, forem jako odpověď strašidelným šikům.
Domýšlivě stavíme své babylonské věže z polen vysátých lesů. Když se pak polena s lomozem rozkutálí, nejsme na vině my, hospodáři a stavitelé, ale cosi na nás nezávislého, iracionálního, příšera z jiné dimenze… asi vítr. Vítr přináší změnu, říká se. Vítr, to je totiž to před, když mluvíme o předjaří, avantgarda, to na něj narazí naše nosy, v něm omámeně větříme, co asi přinese. Ale jestliže by nám mohla tragédie způsobená loňským tornádem nějakou změnu přinést, je to změna zevnitř. Nádech, výdech. Přes jeho hvízdání slyším dunět srdce; asi jsme s větrem ve vztahu.
Tématem výstavy prací tří generačně i studiem spřízněných umělců je vítr, jaký jsme v naší klidné kotlince do loňského června nezažili; vítr, z něhož máme vítr. Strach není právě ten nejkonstruktivnější podnět, ale dokáže mobilizovat. Vedle solidarity s těmi, kdo bezprostředně trpí, vyvolat otázky; proč se to stalo a jak udělat, aby se to neopakovalo? A tedy třeba i dojít k hypotéze, že vítr není příšera z jiné dimenze, ale náš soused bez plotu, a že to idiotské na jeho hvízdání je jen naše vlastní neochota mu porozumět. Neochota rozumět tomu, že existuje (ne)řád, který nás přesahuje, ale také prostupuje, a tedy reaguje na náš pohyb, na naše hvízdání. Nacházíme se v období kritiky antropocentrického modelu světa. Jak si povídat s větrem? Třeba se nutně nemusíme vracet k praxi personifikace, v níž všechny studánky, meze a skály obývali antropomorfní duchové a skřítci. Ostatně diskuse s roboty nám už docela jde, přestože nevypadají jako Číslo 5. Umělá inteligence píše básně, interaktivní program nám poskytuje sexuální slast, denně jsme v prostředí sítě dotazováni, jestli my sami nejsme roboti. Osamělá abstrakce hledá jinou pro společné chvíle, ale nízký let vlaštovek, mizení hmyzu, opadané jehličnany, či vrzání v koleni dávno patří mezi dezinformační kanály. Takže pokud to bez té personalizace nefunguje, proč ne.
Jenže v tom předjaří, kdy se máme znovu začít učit mluvit se skřítky, se ukáže, že se neumíme domluvit ani s lidskými sousedy, a jakkoli nelze dvě tragédie srovnávat, ta válečná nás prozatím vrací zpátky. Asi vítr, Máchale!
Ani jeden z autorů nespadá do jádra aktuálního „zeleného“ umění. Nereagují jako environmentální aktivisté, situace jejich aktivitu burcuje spíše ve smyslu duchovně-sociálním. Určitým leitmotivem může divák shledat symbiotický naslouchavý vztah forem, oživování toho, co nepovažujeme za živé; bytosti z prostěradel, z kořenů a suků, z litých a stékaných hmot. A jejich hemžení v nás, pohyb v opakování, parafrázi, přeskupování, probouzení. V nedělitelné resuscitaci těla i duše. Vdechnout život znamená zasít vítr.
Martin Skalický (1976) je iniciátorem výstavy, absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér M. Gabriela), sochař, který znovunaplňuje vychladlé formy, nově, naléhavě zpřítomňuje to, co je již existující. Vzkříšený tvar ale současně zdůrazňuje vlastní pomíjivost, když se místo věčností zvonícího odlitku z formy vysouká „jen“ zmuchlané sukno jako propocené prostěradlo po neklidné (větrné) noci. Materiálové parafráze získávají přes svou konceptuální podstatu až k úleku atraktivní formu.
Pavel Matyska (1977), malíř, absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér J. Načeradského), klade v krajině divoké i plundrované na muzejní sokl naši hlavu primáta, z keřů, z šera kmenů, z grimas suků na nás hledí čísi oči, a v podvratné ironii poleno-Otesánek, jako mohutný King Kong i malý Mauglí, do krajiny křičí: Já žiju! Matyska v expresivním gestu redukuje tvar i barvu, hra s iluzivností i naivismem je rovnocenně rozverná jako vážná.
Michal Šmeral (1976) je sochař, absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér M. Gabriela). Jeho spirituálně spirálové sochy nabývají rysů tornáda, ale jen v tom smyslu, ve kterém tornádo pozvedá věci vzhůru, jen v tom smyslu, v němž dochází ke svatbě nebe se zemí. Jestliže Šmeralovy sochy-krajiny dříve skutečně rostly (krystalizací skalice, vrstvami „polev“, krápníky gravitace), můžeme jen domýšlet strop současných spirál.
Asi vítr (Pavel Matyska, Martin Skalický, Michal Šmeral), Dům Gustava Mahlera, Jihlava, 9. března – 24. dubna 2022