Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Boj s větrnými mlýny aneb Životopis průšviháře 6.

Ilustrace: Boris Šlechta.

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

Má výtvarná dráha vyvrcholila nesčetnými ilustracemi kronik, příležitostnými obrázky, plakáty a nakonec i nástěnnou výzdobou nad vchodem učňovského domova v Chomutově. Bylo to veliké panorama Prahy s pohledem na Hradčany a stavby Pražského hradu.

Zakázky se jen hrnuly a já později zkrášlil i soukromé byty. V Mladé Boleslavi jsem kamarádovi rekvizitáři pomaloval tři stěny výjevy z divadelních her. Bez modelů a bez přípravy. Jen pouhá linka černou barvou, (podobnou prací jsem se pak uvedl i na vojně). Nic z toho se však nedochovalo, jen „Útok husitské jízdy“, dílo, které jsem vytvořil jako absolventskou práci už na Výtvarné škole (v Přípravce), zbylo jako osamělý svědek (ale jen na černobílé fotografii).

Originál jsem daroval na výzdobu „Agitačního střediska“ na náměstí v Brandýse nad Labem, (kde jsem v té době bydlel), abych udělal radost mému milovanému dědečkovi, který tam působil jako vedoucí.

Rád jsem za ním jezdíval, když ještě byl přednostou stanice, a příhody z nádraží patří k mým nejhezčím zážitkům z dětství, (samizdatově jsem o tom později napsal knížku nazvanou: „ZAHRADA MÉHO DĚTSTVÍ“, plnou obrázků a dokumentárních fotografií).

Můj dědeček byl pro mne nejen autoritou, ale takřka otcovským přítelem, i když byl na mně náročný a nic mi neslevil (hlavně lenost a lajdáctví). Pocházel z rodiny moravských buditelů národních, ve které převládaly filosofie humanitní a národní.

Jeho děd MUDr. Jan Helcelet (Pozn. red. V životopisném seriálu o Boženě Němcové Božena ho hrál slovenský herec Marián Mitaš) založil roku 1862 (týž rok, kdy vznikl celonárodní Sokol v Praze) pobočku Sokola v Brně. Můj dědeček tíhnul k ateismu, přestože v něm byla duše tolerantní a hlavně kulturní, a byl to on, kdo mne naučil vnímavosti k památkám věků a pozoruhodnostem všeho druhu a i k přírodě.

Co všechno jsme spolu uviděli a prožívali, zejména na jeho „naučných“ pochodech!

I když jsem i s tátou jezdíval na výlety (sedával jsem na sedátku pánského kola), a návštěva Kočičího Hrádku nedaleko Chrudimi, (kde jsme bydleli), mi nadlouho zůstala v paměti a přes otcovy něžnosti až dětinské. (Ty mi byly, jak jsem dospíval, čím dál tím nepříjemnější a to tak, že mne od otce na čas vzdálily. Chtěl mne uchránit od bolesti, ale stal jsem se neklukovsky rozmazleným, bolestínským a ustrašeným). Málo mi rozuměl. Byl zcela zabrán do své chemie, která mi byla strašně cizí (podobně jako matematika). Mé otázky zodpovědět neuměl (hlavně proto, že jsem byl tak zvídavý a zvědavý, že se to ani popsat nedá) a on mi na vše odpovídal: „Počkej, až budeš veliký, všechno se dozvíš!“

Právě tohle čekalo na mého dědu Václava. Měl nejenom znalosti, ale i nápady a nekonečnou fantasii a uměl mne i zaujmout a stal se mi nakonec tolerantním průvodcem po dějinách a kultuře. Když už jsem musel příslušet k náboženství, prosadil, aby to byla církev Československá a ne ta „strnulá a zpátečnická církev katolická“, ale její kostel se mi nelíbil – malý s čtverhrannou „věží“ – byl velice strohý a byla tam zima a prázdno. A kázání jsem nerozuměl.

A tak, paradox všech paradoxů: víc se mi líbily katolické kostely, vysoké a členité, s růzností tvarů střech a věží, plné obrazů s utrpením svatých a Krista, barevných soch a podivných vůní, s křtitelnicí a kazatelnou, která vypadala jako přezdobený kapitánský můstek (a jaké bylo mé podivení, když jsem se dozvěděl, že se chrámovým prostorům říká: loď!), a zářila tam nádherně okna, skoro andělsky neskutečně. V některých byly i náhrobní kameny pohřbených rytířů v brnění (to bylo něco pro mne!) a skoro každý kostel měl svá tajemství, jako ten chrudimský P. Marie se svou „ďáblovou stopou“ na pravé věži.

Dalo se tam sedět a leckdy poslouchat i varhany (tu muziku z jiných sfér), ale ani tady jsem nechápal kázání farářů, byla to pro mne příliš složité.

V Chrudimi bylo těch kostelů víc, ale mne zajímaly i hradby a domy: stará radnice, naše podloubí s „myší dírou“, (která zkracovala cestu k divadlu) a hlavně naproti naší Štěpánkově ulici, přes náměstí, byl skryt Mydlářův dům a my jsme svatosvatě věřili, že patříval katovi, co popravil sedmadvacet českých pánů (jakpak jsem mohl pomyslet, že tam budu mít jednou vystaveny své výtvory), však také na druhé straně hradeb byla katovská fortna i s katovnou. Tam jsem zažil „popravu“ malého kozlíčka, který jeden čas žil s námi (a já se s ním tolik spřátelil). Bylo to strašné, přihlížel jsem tomu jeho konci, jeho poslednímu vzdechnutí, a pak nesl to nehybné tělo zbavené kůže domů, a s bratrem (který se mé „změkčilosti“ šklebil) na pekáči mezi námi. Mít takovou pečínku, pane, to bylo! Ale já nechtěl ani sousto. Ten otřesný zážitek zůstal ve mně po celý život.

Také v Brandýse jsem se setkával se zvířaty (babička měla malé hospodářství), ale spíše jsem viděl jejich zrození, krmení a život: i tam jsem ovšem také obdivoval historické památky, byl tam nádherný zámek s černobílými figurálními sgrafity (vzpomínám na zobrazení slona, které mi připadalo velice zajímavé), vždyť tam také jezdíval „hopsa hejsa do Brandejsa“ i císař Rudolf II.

Doma jsem však žádné zvířátko nesměl mít, maminka to rázně zakázala! Říkávala, že jí babička (tedy její maminka) „zkazila těmi zvířaty celý život! To bylo zoufání, když některé pošlo, to bylo cirátů, když onemocněly, to si ani představit nedovedeš: všechno se točilo okolo nich!“

Ale já je měl moc rád a také je rád kreslil, i když jednou jsem se svou dovedností neuspěl. V Táboře prohlížela učitelka Vlasta Slancová kamarádův sešit:

„Co to má být?“ ptá se a ukazuje na kresbu. Kamarád odvětí:

„No přece – hraboš polní!“

„To je ohavnost a ne hraboš polní!“ tvrdí učitelka, „proč si neřekneš Šlechtovi, aby ti poradil?“

„Prosím, když to kreslil právě on!“, přiznal se po pravdě kamarád. Byl z toho skoro skandál. Nejhorší bylo, že si paní učitelka myslela, že jsem toho hraboše schválně nakreslil špatně, abych poškodil spolužáka. Zavrtěla hlavou a hned šla ke mně a požádala mne, abych namaloval hraboše a já (nic zlého netuše), vytvořil skoro totožnou repliku té „ohavnosti“!

„Tak tohle se ti moc nepovedlo,“ konstatovala a dodala, „to se musíš ještě doučit!“

Řekla to docela vlídně, zatímco já se už bál, že rákoska či vlastně ukazovátko, bude slavit zase hody. Slancová užívala totiž na ruce ukazovátko, neboť mělo dvojí účinek: lepší byl slabý konec, horší ten silný. To se skoro nedalo vydržet (rákoska oproti němu byla na obou koncích stejně útlá).

Bál jsem se zbytečně, nic se nestalo.

Ale té potupy! Jednak že jsem byl podezírán z té křivárny (která mi ani na mysl nepřišla) a druhá že můj nimbus všeuměla se náhle rozplynul. Umínil jsem si, že se ta zvířata naučím, ale dny plynuly a moc mi to nešlo a já měl brzy pocit, nejen že nic neumím, ale že to nikdy pořádně nezvládnu.