KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V kontextu probíhající války na Ukrajině se vyostřují názory a postoje i v naší společnosti. Nejen na veřejných platformách (sociální sítě), ale také v kruzích dosavadních přátel a v rodinách. Tento trend se nevyhýbá ani čtenářstvu Kulturních novin a koneckonců ani jeho redakci a autorskému okruhu. Co má dnes – kromě projevů solidarity s ohroženými – ještě smysl? Má cenu pokoušet se o bezpředsudečnou společensko-politickou reflexi, když se prosazuje bojovný aktivismus? To jsou klíčové otázky nejen pro dnešek, ale i pro budoucnost naší společnosti i našich novin.

Článek Víta Zapletala Poděkování českým novinářům za tuto válku z minulého vydání Kulturních novin byl pro několik lidí poslední kapkou a důvodem k ostře odmítavé reakci vůči naší produkci. Vyčetli našim novinám, že relativizují lidské utrpení, oběti války a dokonce prý schvalují ruskou agresi! A aby toho nebylo málo: V minulosti také prý KN otevřeně adorovaly Putinův režim. Nu, zamrzelo mne to, protože vím, že nic není vzdálenějšího duchu těchto novin. S vděčností bychom uveřejnili raději věcnou kritiku místo takových paušalizujících tvrzení, protože jsme otevřené a demokratické mediální pole. Dostalo se nám též rady, že ve slušné společnosti má fungovat i určitý druh autocenzury, jež prostě zapovídá o některých věcech mluvit či psát. Jenže k tomu už existuje platný zákon a ne takováto gumová formule. A my zákon dodržujeme: Nevyzýváme k násilí, nepodněcujeme nenávist, ať už z rasových, etnických či náboženských důvodů. A ostatní věci se tříbí kritkou či polemikou. K textu Víta Zapletala se v tomto vydání vyjadřuje Ondřej Navrátil.

Na druhou stranu je nutno zmínit, že se nám dostalo i celé řady příznivých reakcí od neanonymních čtenářů a našich vzdálenějších spolupracovníků. Pochválili Kulturní noviny za to, že nepodléhají hysterii a publikují i nepohodlné texty. – Situace se vyostřuje. Co s tím teď?

Kulturní noviny a základní rámec současné situace

Čtu texty z posledních vydání, které se týkají tak či onak současné situace na Ukrajině a jejích kořenů. Avšak nic ze shora vytýkaného tam nenacházím. Dokonce jsme hned v prvním „válečném“ vydání přinesli přehled aktivit na podporu Ukrajiny a můj jasný odsudek války a ruské agrese (Není cesty zpět) s přáním, aby se v této těžce zkoušené zemi zrodila po válce sebevědomá a pokud možno sjednocená občanská společnost.. Text od Jana Schneidera irituje mnohé už jménem kontroverzního autora, který se politickými tématy zabývá dlouho a systematicky. Ale válku neschvaluje! Ohlíží se za příčinami. A jen mimochodem: Solženicynova dávná analýza vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou, která je prvním textem onoho vydání, na mne působí spíše jako sypání si popela na hlavu ze strany velkého národně cítícího ruského spisovatele, než cokoli jiného.

Chápu, že v této vyhrocené době má většina z nás (včetně mne) velké obavy z budoucnosti a nutkavý pocit, že musí přispět k tomu, aby válka co nejrychleji skončila. Víme, kdo je v této situaci kdo: Rusko vedené prezidentem Putinem je agresor a Ukrajina vedená prezidentem Zelenským je napadeným, který se zoufale brání a potřebuje všestrannou intenzivní pomoc. A je co nejdříve třeba – skrze mezinárodní tlak na agresora – dojít do fáze jednání a tu válku ukončit. Je ohromné a obdivuhodné, v jakém rozsahu naše a některé evropské země poskytují pomoc a co dělají pro bezprecedentní množství lidí prchajících před válkou. Jsem přesvědčen, že tyto základní teze, jež rámují situaci, nikdo z nás – tedy těch, co vytváříme KN, jakož i z těch, kteří nás kritizují, nezpochybňuje.

Co tedy se slepými skvrnami a kostlivci ve skříni?

Vrátím se znovu k „hraničnímu“ textu Víta Zapletala, který stojí v minulém vydání hned za analýzou Putinova chování jako příkladu vyděračského modelu převzatou z německého deníku taz (zajímavá kombinace!). Zapletal je mladý talentovaný filmový režisér, žádný politický dobrodruh. Je jedním z nás, občanů této republiky. Jeho dikce je ostrá a nepříjemná, to ano, ale proč tomu tak je? Zrcadlí pohled člověka, který je svou rodinou (a tím i emočně) částečně svázán s východní Ukrajinou. Je s ní v kontaktu a dlouhodobě vnímá disproporci v mediálním i politickém pokrytí tamní tísnivé situace. Jeho text vnímám od začátku jako pokus zoufajícího si člověka ukázat nám perspektivu, v níž je přítomno i hodně bolesti a mrtvých. V níž také žije mnoho lidí na východě Ukrajiny dosud a která se liší od námi přejímané perspektivy západní i prozápadní. Autor se nebál veřejně a osamoceně, oproti převládajícímu mínění, ukázat tuto disproporci i v dobách, kdy začaly nejkřiklavější vojenské akce v Donbasu (2014). V tom spatřuji jeho opravdovost a oprávněnost k vyslovení názoru.

Nebudu teď zacházet do debaty o jednotlivostech či nepřesnostech v Zapletalově textu. To odvádí pozornost od merita věci, jímž je jeho poukaz na opomíjené lidské utrpení a na jednostranné pokrytí tématu. Připomenu klíčový motiv prostým odkazem na statistiku:

Celkový potvrzený počet mrtvých ve válce na Donbasu, která začala 6. dubna 2014 (!!!) je k prvnímu lednu 2021 odhadován na 13 100–13 300. Podle ukrajinské vlády ke 13. květnu 2021 bylo zabito 14 000 osob. OSN uvádí v období od 6. dubna 2014 do 30. září 2021 3 393 zabitých civilistů.
Chci zdůraznit – toto není proruská propaganda, to je anglická Wikipedie a oficiální statistické údaje OSN.

Takže: Hrubá bilance do roku 2021 – 14 000 mrtvých, 3 393 civilistů, 8 let násilností na východě Ukrajiny. V tom regionu, který se také výraznou měrou podílel v roce 2019 na zvolení současného prezidenta, protože v něj vkládal naději, že uklidní poměry, zabrání násilnostem a zmírní obrovskou korupci. Jak to prezident řešil, co bylo vůbec v jeho silách, jestli nemohla účinněji pomoci mezinárodní diplomacie, to jsou všechno komplikované otázky, na něž se jistě ještě budou hledat odpovědi. Prozatím to však vypadalo, že se tyto reálné a bolavé věci dostaly na okraj mediálního i mezinárodního politického zájmu – a pak pro mnohé překvapivě vyvřely. Putinova agrese není začátkem, ale vyústěním určitých dějů, což nijak nezpochybňuje její nepřijatelnost. Ve světle posledních událostí je obdivuhodné, že prezident Zelenskyj neopustil v krizi svůj post a postavil se do čela odporu vůči ruské agresi. Vzal statečně svůj díl odpovědnosti za další vývoj situace. Ale otázky zůstávají a nutnost jejich řešení nezmizí s koncem války. Zapletalův text poukazuje na hluboké a bolavé kořeny, z nichž vycházejí.

O čem tedy mluvit? A JAK? Malý experiment

Vraťme se o kousek zpět k nejhlubšímu motivu Zapletalova textu, k násilí a obětem na východní Ukrajině: O něčem se tedy má mluvit a o něčem ne, protože by to oslabilo vyostřené protiputinovské vnímání současné situace? Sám za sebe říkám (a deklaruju zde jasně: jsem přesvědčený pacifista a zastánce demokracie): Každý násilně zabitý člověk je obrovskou prohrou – médií, politiky, i nakonec občanů samotných. O každé takové prohře se musí mluvit!

Každý z nás může ke konci války něčím přispět. Bezprostřední pomocí finanční, materiální, osobní účastí. Každý dle svých možností a kompetencí. Ale ne umlčováním názorů druhých či dokonce jejich denunciací. Ještě před vydáním v těchto novinách (o němž jsem nerozhodl já), jsem původní Zapletalův facebookový příspěvek sdílel na svých stránkách (mám zhruba 3 tisíce sledujících rozličného původu, ne vždy skutečných přátel…) s mým úvodem. V něm jsem vyjádřil strach z toho, jak budou lidi v této vypjaté době reagovat na pohled „z druhého břehu“, na odlišnou perspektivu. Budou jej ostrakizovat, shazovat? V komentářích bylo lze nalézt mnohé rychlé odsudky typu „blábol“, „nestojí za řeč“, dokonce padla i „pátá kolona“, a to i od lidí, kteří mluví do věcí veřejných. Byl to pro mne lakmusový papírek, jak jsme na tom s tolerancí a schopností vnímat druhého a vyjasňovat si vzájemně názory. Od jisté chvíle jsem už neměl síly ty komentáře sledovat.

Za sebe říkám, že jsem – navzdory výtkám – nakonec rád, že Kulturní noviny Zapletalův text zveřejnily. Ano, vyvolalo to v redakci. která není jednolitá a od roku 2018 jedním směrem vedená (nemá šéfredaktora, každý z redaktorů víceméně vytváří "své" vydání dle svých možností a preferencí), jakož i v kruhu spolupracovníků, vzrušené diskuse. Někteří s publikací nebyli ztotožněni. Je též pravdou, že ten text mohl být pojat  editorsky trošku jinak, více naznačit jeho  osobní polemický charakter,  méně spontánně facebookově… No, nemáme prostě v našich skromných podmínkách při rychlosti vnějšího dění  bohužel čas na klasickou redakční přípravu, ale na podstatě věci to nic nemění. Je to autentický hlas jednoho z nás, z občanů této země,  který stojí na jiném rohu ulice než my. A vidí jiné věci (nemám teď na mysli faktické nepřesnosti, ale klíčové, bolavé body). Jestli můžu o něco poprosit, zkusme se nedívat na druhé lidi jako na nepřátele a kazisvěty. Zkusme přemýšlet o tom, co říkají a z jakého osobního kontextu vycházejí. Na druhé straně války totiž také žijí lidé se svými potřebami a hodnotami. Rusky mluvící Ukrajinci stejně jako běžní Rusové nejsou přece apriori naši nepřátelé. A nejsou jen obětí propagandy, ale mají své autentické životy a zkušenosti. I o tom je nakonec v závěru Zapletalův text. Přemýšlí, z jakých příči vznikají války: Když totiž přestaneme vidět v protějšku člověka. Kdyby běžní lidé v této věci byli připraveni (úloha vzdělání, osvěty, médií, veřejných osobností!), tak se nemůže na politické špici vyprofilovat žádný agresor, stejně jako politici pracující s démonizací druhých. To je moje nejhlubší přesvědčení.

V případě světového válečného konfliktu jsme něco podobného zažili i my sami v Československu v meziválečném období a až s velkým zpožděním nám padají kostlivci ze skříně a trápí nás ještě dnes: Tehdejší frustrace, velké sociální problémy, pocity vyloučení u německého obyvatelstva v pohraničí po první světové válce nedocházely u vlády odpovídajícího sluchu a následně vedly k… A to už snad všichni víme, kdo jim vyšel vstříc. Zkrátka, nemluvit o věcech ze všech stran, a to i o těch nepohodlných, a vůbec, nemluvit spolu, to je to nejhorší, co se pro posun kupředu může dít.

Co jsou a co nejsou KN? Mají nadále smysl?

Kulturní noviny nejsou ani zpravodajský server, ani bojovná semknutá platforma toho či onoho ideového proudu. Nejsou ani klasickým redakčně vedeným médiem. Jsou protnutím různých názorových proudů i životních postojů. Jsou dobrovolnickým podnikem, svébytným demokratickým polem, kde píšou neanonymní a vnitřně autentičtí autoři širokého názorového spektra. Vládne zde názorová pluralita a doufám, že i étos zdůrazňující pohled jednotlivce, začasté stojícího mimo mainstream a majícího nedůvěru vůči trendům a plošným technokratickým opatřením.  Kulturní noviny jsou svým způsobem – koneckonců i formou svého vydavatelského subjektu, tedy družstva s různorodým členstvem – určitým odrazem občanské společnosti. Ta není jednoduše uchopitelná jako fotbalový tým nebo hudební orchestr, pracující pod taktovkou svých vedoucích. Živá občanská společnost je pole pestré, ale také bolavé, kvasící protichůdnými tendencemi. Pro její život je nutné neustále hledat kompromisy, tříbit to či ono, usilovat znovu a znovu – pokud možno s respektem k druhému – o soužití.

Kulturní noviny jsou v malém zrcadlem tohoto světa. Tyto řádky píšu jako jeden z těch, kteří jim před léty vdechli život a dlouho se snažili toto mediální políčko spravovat v demokratickém duchu, nikoli řídit pod nějakou vyhraněnou ideovou či ekonomickou strategií. Bylo to někdy vyčerpávající, ale cítili jsme v tom s kolegy smysl. Aspoň doufám.

Dnešní situace nás však posunuje dále: Vyostřují se pozice, radikalizují se, názorová pluralita začíná být na přítěž. Ne každý pociťuje smysl být spojován s něčím, co nemá jasnou hranu, ba dokonce mu to působí ve společnosti komplikace. I já sám mám pochybnosti – stojí to za tu námahu? Nechat si nadávat do škůdců či proruských trollů, protože nevysíláme jasné vzkazy, ale trváme na reflexi a pluralitě? Na svobodě projevu?

Pro Kulturní noviny a jejich nezávislost je klíčová transparentní čtenářská podpora. Nemají žádné jiné finanční zdroje. Žádné dotace, žádné investory či sponzory, kteří by ovlivňovali jejich směřování. Ale ještě důležitější než peníze je smysl tohoto konání, který musejí sdílet ti, co noviny vytvářejí.

V současné době jsme se dostali do situace, kdy je třeba znovu zreflektovat a zformulovat společné východisko a étos naší práce. Nebo se nebát rozhodnout skončit, když v tomto nenalezneme shodu. Není možné pracovat ve společenství, které v sobě nese nepřekonatelné rozpory a rozdílné názory na smysluplnost společenského fungování takto založeného média. O těchto věcech budeme hovořit brzy na interní konferenci.

Přivítáme i vaše názory k roli a smyslu Kulturních novin.