Lidé píšící do novin
Autor kriticky rozebírá formu i argumenty článku Víta Zapletala, Poděkování novinářům za tuto válku, z minulého čísla, jehož nekritické publikování současně chápe jako selhání Kulturních novin.
V minulém čísle Kulturních novin vyšel článek Víta Zapletala, který zaujímá nevětšinový postoj k válce na Ukrajině. Šermuje přitom řadou údajů, které mají dokazovat povrchnost či přímo zlovolnost, každopádně však manipulativnost českých novinářů. Přiznám se, že se mi takový text nečte lehce, ne snad proto, že by mi otevíral oči, nutil mě kriticky přehodnotit své postoje. Naopak, protože je projevem toho, co sám kritizuje. Je příkladem manipulace.
Čím začít? Tak třeba Majdanem. Zde má autor poměrně jasno, kdo střílel, byť fakta ukazují přesně opačným směrem. Ale to zde jednoduše nerozlouskneme. Zaměřme se alespoň na detaily. Autor uvádí, že „byly zprávy, že dochází také k sekání sekerou a dloubání očí policajtů“. Správně, „byly zprávy“. Protože jde o údaj stejně věrohodný jako v ruských médiích opakovaně se vynořující příběh, že Ukrajinci během války na Donbase ukřižovali na náměstí tříletého chlapečka. Citovaná věta je přitom součástí souvětí, které plynule přechází v konstatování, že tito údajně mučení policisté „měli od prezidenta Janukovyče jasný příkaz nepoužívat zbraně.“ Jak to autor tak přesně ví? Není to spíš zas jen „byly zprávy“?
Autor proplouvá mezi fakty skutečně s bravurou. Tak například nepochybuje o tom, že nizozemské letadlo mířící do Malajsie sestřelil ruský BUK. Střelci tím ovšem nejsou vinni. Autor tuto tezi dokonce ilustruje obrazem separatisty, který zvedá plyšového medvídka z trosek a dovolává se našeho soucitu s ním. Pokud nahlédnete do knihy Donbas od slovenského novináře Tomáše Forró, který na Donbase opravdu byl, naleznete i jiné obrazy, které mu v lokalitě dopadu trosek letadla vylíčil místní muž. Třeba o batozích těchto citlivých průzkumníků, v nichž vyzváněly v troskách posbírané mobily, na něž se marně pokoušeli dovolat příbuzní zabitých. Ale to jsem odbočil. Kdo je tedy vinen sestřelením letadla? Podle Víta Zapletala spíš Ukrajinci, protože neuzavřeli své nebe pro civilní lety. Měli přece předpokládat, že tam budou ruské BUKy. No jo. Ale to Rusové přece popírali a popírají dodnes. Dle jejich tvrzení tam nikdy žádné zbraně nedodávali. A to ani nemluvíme o tom, že tuto techniku dle poznatků řídili ruští vojáci.
Zde se můžeme zamyslet, proč vlastně ruská armáda tuto svou misi tak úzkostlivě popírá. Že by chtěla skrýt Putinovy imperiální choutky? Že by chtěla zamaskovat fakt, že to byli nezřídka její „kurátoři“ (ruští důstojníci), kteří rozdmýchávali nepokoje, vyvěšovali ruské vlajky na úřední budovy (třeba v Charkově, ale místní je zase strhli), sestavovali z domácích nespokojenců i těch, co přišli skrze hranice, bojové skupiny? Vraťme se ale k onomu Putinovu imperialismu. Autor ho popírá: „Pohádky českých novinářů a politiků o tom, že Putin má v plánu jednou obsadit Polsko, Slovensko, Česko, nestojí ani za řeč.“ Můžeme se přít o přesný význam slova „obsadit“ (i když temných výhrůžek ruských televizních moderátorů či lidí z Putinova okolí, že se na Ukrajině nezastaví, ale půjdou dál, bylo dost), prokazatelné však je, že ruští nejvyšší představitelé požadovali návrat NATO do situace před rokem 1997. Tedy přeloženo – ztrátu možnosti suverénně rozhodovat o své obraně a zahraniční politice. Tento požadavek není těžké pochopit, pokud se začteme do Putinem podepsaných textů a zaposloucháme do jeho projevů. Vysvítá z nich vize nového světového řádu, který má stát na zájmových zónách velmocí, jimž se mohou menší státy jen podřídit. Co to znamená ve všech svých důsledcích, jsme zažili před rokem 1989. Ne, tohohle Putina opravdu nestvořili čeští novináři, jak tvrdí Vít Zapletal. To bychom je hrubě přeceňovali. Putinovy texty a projevy určitě nepíší.
V jedné pasáži svého článku se autor podivuje, proč rezignační dopis zakládajícího člena ODS Tomáše Haase k ukrajinskému konfliktu z roku 2015 byl publikován jen v Parlamentních listech. Že by to bylo tím, že toto periodikum je známo svou neseriózností, nekritičností, manipulativností? Svůj pohled na české novináře pak autor rozvíjí tvrzením, že negativní obraz Ruska je v podstatě jen jejich dílem. Co na to říci? Skripal, Vrbětice, Kadyrov, Navalnyj, věčný mandát cara Putina…, zrušení všech nezávislých médií v Rusku, hrozba až patnáctiletého vězení za označení války na Ukrajině tímto výrazem, nemluvě o strašlivé destrukci a zabíjení, jehož jsme nyní na Ukrajině svědky. A jak Vít Zapletal tuto válku vysvětluje? Těžko, samozřejmě. Má být jen jakýmsi přirozeným evolučním vyústěním činů ukrajinské vlády. Ty autor vnímá naprosto jednostranně a tendenčně, ale i kdyby měl v jejich popisu pravdu, jak by to tuto válku ospravedlňovalo? Jako spravedlivou pomstu? V jejímž rámci bude Ukrajina vyvrácena z kořene a obyvatelé sežehnuti plamenem? Protože jaké jiné řešení volit vůči národu, který ruskou invazi ve velké většině odmítá, brání se zuby nehty, na okupovaných územích proti ní pořádá demonstrace, staví se do cesty ruským tankům. A nepřináší žádné kytice. Ani na té východní Ukrajině ne, ani v Charkově, ani v Mariupolu, prostě nikde. Opravdu si Vít Zapletal myslí, že by se takto chovali lidé, kteří by byli vražděni „ukrajinskými neonacisty“? Házeni do masových hrobů, jak se krátce před vypuknutím současné války objevovalo v ruských médiích? Ano, lidé na východní Ukrajině byli v roce 2014 opravdu často na pochybách nad směřováním své země, někteří nesouhlasili s Majdanem, ale od té doby se očividně rozhodli. Pro nezávislou Ukrajinu se západní orientací (separatistické republiky jsou výjimka – v kontextu příslušnosti k druhé straně a ruské propagandy se jejich obyvatelé přiklání pravděpodobně z větší části k Rusku).
Na závěr bych řekl, že můžeme polemizovat o kvalitě českých novinářů z médií, jako jsou „Seznam, Aktuálně, Respekt a další“, ale nepochybně jsou podstatně větší profesionálové než tvůrci zdrojů, z nichž čerpal Vít Zapletal. Ten se sice dovolává toho, že vychází „jen z informací nikým nezpochybňovaných a lehce dohádatelných, a ze vzpomínek na tehdejší přímé zprávy z Doněcku“, právě to však lze snadno zpochybnit. Nejrůznější události si autor interpretuje většinou dost nekriticky a jak se mu to zrovna hodí. Jakkoliv se také nechci dotknout jeho donbaských příbuzných a naprosto respektuji jejich autentickou osobní zkušenost. Věřím na granáty, které létaly na doněcké paneláky. Jenže ty lítaly v hojné míře i přesně opačným směrem. Nemám ani příliš důvodů pochybovat o separatistickém tanku, který se po výstřelu schoval před odvetnou střelbou za mnohapatrový panelák plný lidí (dozvěděl se Forró v Doněcku). A co se týče událostí jako je Majdan, Oděsa ale i mnohé boje na východě Ukrajiny (Slovjansk, Kramatorsk, Ilovajsk…), u toho tito příbuzní dle všeho nebyli. Znají je převážně z televize. Z ruské televize.
Vít Zapletal se v závěru svého textu obává, že většina jeho čtenářů dojde k závěru, že je „jen další oběť ruské propagandy“. Ano, i já jsem toho názoru. Zdá se, že se jí staly i Kulturní noviny.
Galerie OFF/FORMAT (autor článku je jejím kurátorem), jejíž logo se nachází v rubrice Kulturních novin, se naprosto distancuje od článku Víta Zapletala a jeho zveřejnění. Takovouto omluvu a obhajobu agresivní imperiální války a její nekritickou publikaci považuje za neakceptovatelnou.