Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Mít místo u stolu

Jaroslav Erik Frič. Foto nedelnichvilkapoezie.cz

Sborník dopisů přátel básníkovi a nakladateli J. E. Fričovi do hradecké nemocnice, původně „svázaný“ jen dlouhou žlutou sponou, vydalo i s bohatou fotografickou dokumentací Ears&Wind Records péčí Petra Hrušky a Honzy Bartoně.


S Jaroslavem Erikem Fričem jsem se poprvé setkal v roce 2001, na tuším druhém ročníku festivalu Potulný dělník, který založil a s přáteli dalších mnoho let pořádal. Nebyl jsem už týnejdžr; k důležitým věcem jsem se holt dostával pomalu. O to více jsem se ale nechal unést! Potulný dělník alias J. E. Frič mi tehdy otevřel dveře, kolem nichž jsem jen přešlapoval. Bylo to v Brně na Skleněné louce, v jejímž sklepním prostoru jsem i v dalších letech příležitostně navštěvoval jeho čtvrteční Uši a vítr, večery spojující slovo, hudbu a obraz. A pivo. Přestože v těch večerech skutečně četli básníci, hrály kapely a vystavovali malíři, nezaměnitelný chraplavý zanícený přednes samotného J. E. F. byl schopen zastat všechny tyto tři kategorie sám. Vysoký, ramenatý s dlouhými rozpuštěnými vlasy se tyčil nad přidřeplým publikem, jako kdyby kázal, ale bylo to, vzdor hlasové indispozici, hřímání veskrze melodické. Pamatuji se dobře na svou fascinaci tím zjevením, přestože současně mi ta mše, do níž mě vtahoval, přišla příliš pravoslavná nebo barokní. Byl jsem posluchač, divák, setkání to tedy byla jednostranná. A u toho už mělo zůstat. Když jsem měl o pár let později jako redaktor Literárek udělat s Erikem krátký rozhovor, šlo pouze o pár otázek mejlem. Ostatní mě varovali, ať si dám hlavně pozor a nenapíšu ve slově poesie písmeno „z“, že to bych nemusel přežít, takže když jsme si s Erikem volali, byl jsem nervózní i z toho, jak poesii vyslovuji. Jeho odpovědi v novinách byly mnohem méně barokní a v telefonu zněl klidný a dobrosrdečný hlas povznesený nad zápasy mezi „z“ a „s“.

Zřejmě tedy není divu, že když jsem se dozvěděl, že tento neúnavný organizátor, nakladatel, busker a básník bojuje o život v královéhradecké nemocnici, myslel jsem na něj a přál si mu přelít něco z té energie, kterou rozdával on, a z které se roztáčelo soukolí kultury nejen brněnských sklepních scén, ale nerozjel jsem se za ním, nepřijel jsem mu to říct. Jiní ale jeli. Kamarád Richard si za sebe domluvil záskok k ovcím a prostě jel za Erikem. Přes celou republiku. Stejně jako když už nemohl poslouchat řeči o „migrační vlně“, sebral se a jel pomáhat na makedonské hranice. Zatímco my, novinoví redaktoři, jsme zůstali sedět u svých počítačů a asi jsme něco psali. V obou případech.

I proto mě nejdříve, když se ke mně dostala knížka Držíme ti místo u stolu, napadlo, proč se všichni ti Erikovi přátelé za ním jednoduše nerozjeli, když zjistili, že se z umělého spánku probudil? Je tomu skutečně tak, že, po pás v povinnostech, nemohou přeplánovat termíny a „transfúzi radosti“, o které píše Petr Hruška v úvodu, nemohou předat osobně? Místo toho sborník. Sborník, který má říct, přátelé jsou tady, těší se na tebe! Pa, stavíme se za měsíc…

Přemýšlel jsem, jak by to vypadalo, kdyby Erik nebyl básník a vydavatel, ale třeba zahradník – místo sborníku by dostal kytici. Její skladba by byla rafinovaná, s endemickými odkazy k místům, která zná, s několika výmluvnými prvky květomluvy… Nebo kdyby byl řezník… s tlačenkou, byť třeba i vloženou ve střívku nebo žaludku, třebas i libovější a jen jemně kořeněnou, by možná mohl být problém, o octu ani nemluvě. Ostatně, ani pyl květin většinou do sterilního prostředí nemocnic nemůže. Nahlédnuv takto situaci uvědomil jsem si, že básník je šťastný pacient! Navíc kytka zvadne, tlačenka se sní, sborník zůstává na věčnou památku.

Ano, přiznávám se, že otevření knihy dopisů takto zpětně, v době kdy je J. E. F. již po smrti, mi zavanulo spíše tím loučením, průvodem vzpomínajících nežli vítačů. „Dopisy“ přátel jsou plné připomínání, co kdy spolu s JEF zažili, ucelených a zhodnocených zážitků, dozvídáme se z nich ledacos o pestrých básníkových aktivitách, a byť často končí slovy „vypadni stama“ (Patrik Linhart), „tak přijeď, Ty starej blázne“ (Martin Reiner), „už pojeď“ (Petr Hruška), „na brzké shledání“ (Lábus i Fido), celkově spíše bilancují, tesají do kamene. Pochopitelně, jinak se píše pro sborník a jinak kamarádovi. Jednoznačnou výjimkou je samotný iniciátor sborníku, Petr Hruška, jeho dopis se tolik neohlíží, „dopil jsem Ti pivo, aby Ti, až dorazíš, přinesli na stůl hned čerstvé“, a Patrik Linhart píše „chtěl bych Tě povzbudit (…) A protože to neumím, naseru Tě“.

Nicméně když si představím, že by mi takový sborník doputoval na nemocniční lůžko, byl bych rozhodně rád i za to tesání, a čtenář, odhlédne-li od té literární „blízkosti s odstupem“, je za všechny ty vzpomínky také rád. Více než polovinu stostránkového svazku tvoří fotografie zachycující Erika během legendárních setkání básníků na Bítově, v redakci jeho nakladatelství Vetus Via, na festivalu Krákor v Ostopovicích, Radešíně, Doubravníku, v hudebním klubu Boro v Brně, kam se svého času přestěhoval i Potulný dělník, a samozřejmě v různých dalších klubech či kavárnách během jeho vystoupení nebo jako momentky s přáteli a umělci, jako je Jiří Kuběna, Víťa Ťovajz Holata, Skalák, Havran, Lábus, Honza Zuziak, Ivan Martin Jirous, J. H. Krchovský, John Bok, Stanislav Denk a řada dalších.

V úvodu Petr Hruška píše, že sborník vznikl během pouhých dvou dnů! Třetí den už prý putoval do hradecké nemocnice. Ta rychlost je, tesání-netesání, víc než výmluvná. Je to ten druh rychlosti, který v naší zrychlené době překvapí. Stejnou měrou jako klid J. E. F., s nímž konstatoval, že „nelze umřít předčasně.“

Držíme ti místo u stolu, Ears&Wind Records, Brno, 2021