Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Není ježek jako ježek

Alexej Veněcianov: Pasáček (okolo roku 1820). Repro Webstarco

Ředitel kyjovského gymnázia Josef Klvaňa (1857–1919) a jeho pojednání „O živočišných pochoutkách pasáčků na Mor. Slovácku“, vydané v časopise Český lid 1/1892.

Sotva že vlaštovky ze zámořských krajů pod doškové střechy slovácké se vrátily a veselým štěbotem svým návsi dědinské oživují, počíná v našich venkovských školách, často sebe lepších, obvyklá jarní „revoluce".

Revoluce je ovšem nekrvavá a dosti tichá a záleží hlavně v tom, že pozvolna se začnou místnosti školní, v zimě často tak naplněné, že děti i po zemi sedají, víc a více prázdniti a ani domluva učitelova ani přísné pokutování rodičů od úřadů školních školy již nenaplní, leč 50 % školní mládeže.

Začíná pastva! Od chvíle té žije naše Slováče zcela zvláštní život, ať nedím polodivošský, žije v přírodě a vedle toho trochu kamarádstvu pastevnímu. Přál bych Vám slyšeti ty výklady přírodopisné, jimiž mne malí slováčtí žáčkové při přírodopisu v první gymnasialní třídě překvapují! Podivili byste se všemu tomu. Já bez obalu vyznávám, že mnohé věci — dovoluji liberálně každému, aby mně v příhodné chvíli zkušenosti své přírodopisné vyprávěl — jež mně takový bývalý pasáček, nyní gymnasista, o různých přírodninách sděluje, sám jsem neznal, nikde o nich nečetl, nikde neslyšel. Co jeden na pastvě neví, ví druhý a za nějaký týden není „pochoutky", kterouž by z přírodnin po ruce jsoucích všichni nebyli okusili.

Vajíčka slepičí, jež mladí lotříci doma pozvolna „našetřili“ (!) nebo náhodou někde pod hambalky ve slámě objevili, jsou jim jídlem královským, jakkoliv dosti obecným. Je-li jich málo, vypíjejí se jednoduše na syrovo. Když však Matúš, Jan a Pavel „našetří“ vajíček více, „našetří“ Jura také kus slaniny mamičce, Tomáš donese hrnek a sůl a všichni dohromady „usamí“ někde v zátiší nejvýtečnější „škračenicu“, po jaké se kdy pasácká ústa oblizovala.

Někdy jako praví labužníci schválně rozmanitost v pochoutkách přichystají. Na Štítné jsou největší páni! Tam v lesních mýtinách často se pase a tu je času dosti chytrým způsobem upraviti oka a vějičky na kvíčaly, z rána chyceným krčky zakrucovati a k polednímu panskou hostinou se častovati. V rovinách spokojují se pasáčci vrabčíky. Ptáčci jedí se ovšem vaření, neboť pečení „na rožni" celkem mládeži nadějné neznámo. Ale přece zase dobře zná brať pasácká předchůdce rožně — prut, na němž se kořist nad ohněm „opěká“.

A co všechno se na prutu upravuje! V Dolněmčí např. pískořů nachytají a na rozpáleném plochém a pomaštěném kameni anebo na prutech k jídlu upravují, ve Snovídkách velkého slimáka lesního podobným způsobem pekou. Ano, slimák jest i našim pasákům pochoutkou a hlemýždě zahradního nejen velcí páni z Ulmu a ze Švábska si za mls dovážeti dávají, nýbrž i mládež naše jako pochoutku v době pastvy upravuje. A to hned několikerým způsobem! Patrně nejcivilisovanější vřelou vodou hlemýždě ze skořápky „vypaří“ a pak uvařeného nebo na másle upečeného — zase na kameni — jedí. Naprosto divošským zdá se mně býti pečení celého slimáka nastrčeného na prutu. Velmi zajímavě připravují slimáky v Kudlovicích. Zadělají je cele do bláta a pak zase nastrčené na prutu pekou.

Žabí stehýnka, a to na horkém kameni pečená, také tu a tam na pastvě se jedí, rovněž jako raci ve slané vodě vaření. Obojím však v jiných okrscích jako něčím ošklivým, k jídlu se nehodícím, pohrdají. Kromě pískořů, jež mládež zpravidla do košů chytá, pasáci zřídka jiných rybiček si všímají. Za to tu a tam „vylívají“ vodou, již třeba v širácích nanosí, sysly z nor, aby zmocnivše se jich z masa jejich pochoutku si připravili. Játra syslí uschovávají na jídlo těm, kdo mají „vlčí mlhu“. Lékařství proti ní prý bezpečné. Na našem Slovácku máme mnoho okrsků syslařských, t.j. takových, kde syslové se jedí, hlavně od pasáčků se zvláštní zálibou. Ovšem že okrsky ty často posměchu jsou na pospas vydány, jak viděti z popěvku z okolí Bzence:

V Domaníně na vršku
visí sysel za nožku.
Písečtí se sběhli
a sysla jim snědli.

Abych snad někdy nebyl bit, neuvedu raději naše syslařské vsi jmenovitě. Ale jest jich několik, které tvrdí, že maso syslí jest jako králičí. Nemohu ze zkušenosti vlastní potvrditi. Kromě syslů patří ze čtvernožců ke kořistem, sice vzácnějším, veverky, jichž u nás při lesích dubových a bukových hojnost, ano i ježci. Ježci mají prý rovněž jako veverky velmi chutné maso. Srst ostnitou — ježovinu – donášejí pasáčci domů, dílem na podkuřování při různých nemocech, dílem na náhubky telatům a hříbatům, jež mají býti odstavena. Pasáčci jsou podle všeho bystří přírodozpytci, neboť není jim ježek jako ježek. Jeden má podle nich hlavu psí, některý hlavu koňskou, jiný zase prasečí. Ti s prasečí jsou nejchutnější!

Vrány, nejsou-li náhodou příliš staré, z nouze zastupují skutečnou zvěřinu ptačí. To vědí na mnoha místech pasáčkové a zabíjejí vrány jednoduše kamenem, obratně hozeným, anebo je do „osidel" chytají. „Ale vraniska mosíja sa dlúho vařit, co by byly měkké,“ doložil mi malý nimrod vraní v halence. Věříme doslova.

Vše, co dosud vyjmenováno, byla však řádná krmě. Leč ani mimořádných jídel, mlsů vlastních ze živočišstva slováckým chlapcům se nedostává. Nejobyčejnější jsou ovšem žaludky motýlů a čmeláků med obsahující, jichž možno zmocniti se roztržením dotyčného hmyzu. Zvláštnější pochoutku tvoří chrousti a sice jejich předohrudí, kteréžto tu a tam se pojídá. Odtrhne se hlava a tělo, a prsa zbylá chutnají prý jak — mandle.

Roku letošního několik mých studentíků, upomínajících se v době chroustové na krásné chvíle svobody pasácké, tak rozšířilo pojídání chroustů ve třídě první, že málem i mne by bylo svedlo k okušení pamlsku toho. Možná tu dost, že hruď, z níž prý kdesi vaří se sílící polévka, skutečně chutná příjemně.

Pouze ve Vracově podali mně hoši zprávu, že také hadi se pojídají na pastvě. Později při bližším pátrání vysvětlila se věc tak dalece, že hady ubíjejí hoši pro některé starší lidi, kteří je stáhnou, a sádlo jich, velice prý léčivé, vykapati nechávají.

Za to odrostlejší hoši často ubíjejí hady jen proto, aby kůží jejich stáhnutou mohli ozdobiti „trésku“ (troubel) dýmky, kterouž každý nastávající „pacholek“ alespoň tajně zavčas si zaopatří.