Kultura a umění Kultura

Postřádečky potřetí

Obálka knihy

Nad dalším dílem nadčasového deníku spisovatele, literárního historika, pedagoga a slavisty Vladimíra Novotného.

Když se medle začítám do několikátého už opusu z rodu literárních deníků vyvedených myslí i rukou Vladimíra Novotného, přemýšlím, co nového mi ještě mohou říci a co a jak nově o nich mohu říci já. Tedy o záznamech, v nichž se „všednodenně sakrální snoubí s každodenně profánním“ – a které začaly vznikat „od ledna 2012“ nejdříve jako Řádečky, posléze co (stručnější, hutnější, kratší) Postřádečky. Reflexe i reminiscence, cestovní záznamy reportážní stejně jako ostrohranné kritiky uměleckého snažení, nevkusu, podnikání, průhledy do světa umění (a někdy také skrze ně) i do světa duchovního, existenciálně vypjaté záznamy snové (také zde se: „Sny plnými úzkosti a nejistot počíná další rok života.“) vedle časných bilancí časových či patření trvajícího a trvalého ve snadno přehlédnutelných věcech, slovech, skutcích.

Zápisky vznikající ve své původní podobě od srpna 2018 do srpna 2019 vnímám v prvním plánu a na první přečtení co následování životní bilance těch předchozích: pokračuje rozžehnávání se (slovy Patrika Linharta) s plzeňským chvojím (zde v podobě nižší frekvence reflexí plzeňského kulturního a také akademického prostředí, jehož byl Novotný dříve činným účastníkem – zmiňme však zejména několikráte zde tematizovaný autorův odchod z pozice šéfredaktora Plzeňského literárního života / PLŽe): „Plzeň se mi vzdaluje mílovými kroky, byť prozatím ještě nikoli sedmimílovými.“ Překvapí nicméně, že se Plzni dostává více prostoru než dalšímu někdejšímu Novotného vysokoškolskému působišti: „…zatímco Pardubice? Ty kupodivu zůstávají v zážitkovém stínu.“ Přestože prý bylo ovzduší na tamní univerzitě více prosyceno kvasinkami.

Kterýžto obraz si snad mohu dovolit i proto, že také Novotného devítiřádkové záznamy běhu života a ducha jsou – kromě snahy o pojmenování co možná nejpřiléhavější, nejpřesnější – vybaveny uměleckou obrazností (jež ve svém paradoxu zahustí to, co by interpretace čistě vědecká sáhodlouze opisovala: „Próza jak slastná číše jedu.“). Nesmím ovšem zapomenout ani na rytmování jednotlivých úseků textu („Skon za skonem, ston za stonem.“) ani na rytmus, jímž jsou Postřádečky potřetí vůbec vybaveny: založený na střídě záznamů / záběrů odlišné intenzity, různé šíře, rozdílného zacílení / tématu.

Vědomou tvůrčí prací (k níž se Novotný zřetelně přiznává nejen tím, že explicitně hovoří o literárnosti svých deníkových záznamů, ale také tehdy, pokud v tomto svazku – hlasem jeho interního autora – upozorňuje na korektury a úpravy provedené ve svazcích předchozích) se tudíž Postřádečky řadí k plodnému a po listopadu 1989 v naší literatuře hojněji přítomnému (budeme-li brát v potaz také reedice starších prací Demlových či Hančových) žánru literárního / fikčního ego-dokumentu. Žánru, u nějž neméně než osobní svědectví zaváží jeho umělecké podání.

…ale zatím jsi vlastně nic neobjevil, neřekl! – praví advocatus diaboli. Cože nového sis tedy v Novotném našel pro sebe; ale pěkně prosím – kdyby to mohlo zajímat také další čtenáře… Nuže: nevím. Nevím, zda to není až příliš soukromé a jen akutní, aktuální. Osobně mne totiž velmi zaujalo napětí, jež je v knize patrné a jež vyvěrá z úlevného vlastně už důchodcovského prodlévání / pobývání ve venkovském tusculuchodouňském na straně jedné, na té druhé z tvůrčích aspirací ducha, který si neumí dopřáti odpočinku a jenž má obavy z toho, že koná příliš málo.

A tak si svět přichází pro svého autora: „ale v malé středočeské vesničce opět vedu (…) hovory o literatuře a o životě s mým novým známým, s mládencem o pouhé půlstoletí a kousek mladším než já.“ Tento mládenec je ovšem také filmovým nadšencem: „Jeho filmovým guru je Karel Vachek.“ A tu se věru sluší zanotovat něco osobního. Teprve ve velmi pozdním věku jsem se dozvěděl, že surrealista filmového dokumentu byl spolužákem, kamarádem mého otce (a že, když spolu sedávali v jedné lavici, většinu alotrií tehdy vymýšlel – můj táta).

Osobní tedy ještě chvíli zůstanu. Můj dědeček prodléval kdysi – co četař délesloužící – v Užhorodě, Mukačevu a Chustu. Až do března 1939. Mám tedy zájem o dění na východ od slovenských hranic takříkajíc zakódován v genech. Jenomže vědět, co a proč se tam právě děje, znamená také porozumět kořenům onoho dění; kořenům odrážejícím se – krom jiného – tu a tam v čirých stejně jako rmutných vodách uměleckých snah a zájmů.

Možná si mnohé omyly našich soudů můžeme odpustit, budeme-li věnovat pozornost jedné z opakujících se tematických linek (nejen) této Novotného knihy, jednomu z možných projádření trvalého a celoživotního zájmu Vladimíra Novotného (který je původním školením rusista a jehož rodina z matčiny strany pochází z východních končin). Ústícímu tu do překvapivého faktu (Michail Gorbačov věnující se podle svědectví V. Pivovarova konceptuálnímu umění; což by mohlo vysvětlit jeho subversivní přístup vůči stranickému aparátu a tradičnímu pojetí / podání politiky v SSSR), tam do aforisticky sevřeného soudu: „Ruské osudy jsou samý paradox a sovětské osudy jsou zákonitý paradox.“ Anebo do věcného sdělení; z nějž je vlastně těžké si vybrat, co by pro našince dopadlo hůře: „Jakmile se připojím k internetu, už vícero dní kromě laškovných tvrzení, že válka je už blízko a že Rusko předvede Americe i Evropě (pokaždé prý podělaným strachy), zač toho je loket, vyštěkává na mě znovu a znovu, několikrát po sobě, základní filozofická otázka: Chceš šukat i v délce dvou hodin?“ – nevím jak s tím druhým, ale ona první ze (špatných) možností se tedy poněkud přiblížila…

Takže neuškodí, pokud se zamyslíme nejen nad Novotného interpretacemi literatury z pera tvůrců z prostor někdejšího Sovětského svazu (či těmi před jeho mrazivě horkým objetím uprchnuvšími), ale i nad tím, co že se v nich zrcadlí z kulturní, duchovní a politické atmosféry tato díla plodící či obklopující. A že nám Novotný podnětů k zamyšlení (i obavám!) poskytuje sdostatek. Dávno před únorem 2022.

Vladimír Novotný: Postřádečky potřetí. Stefanos. Jindřichův Hradec, 2020. 1. vydání. Náklad 200 výtisků. 304 stran. Cena neuvedena.