Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Sklo se rozpadá tisíce let, bude zde pořád

Jaroslav Svoboda. Foto archiv Jaroslav Svoboda: Křišťálové sklo. Foto Miroslav Vojtěchovský Jaroslav Svoboda: Broušená tavená plastika. Foto Miroslav Vojtěchovský Hutnické sklo z Karlova. Foto Jan Dočekal Hutnické sklo z Karlova. Foto Jan Dočekal

Rozhovor se sklářem Jaroslavem Svobodou 

Vznik uměleckého díla ze skla vyžaduje obratnost a vcítění. Zrcadlí tvůrcovu osobnost, spojuje tradice řemesla a jedinečnost, po níž umělec slídí už v mládí, ale nalézá zpravidla později. Příběh skla je právě tak neobyčejný jako život tvůrcův. Solitérní výtvory z hutního skla, podepisované už šest desetiletí Jaroslavem Svobodou, znají vyznavači původní krásy doma i všelikde ve světě.

Když je umělec takříkajíc v letech, nezbytně má za sebou mnoho vykonané práce. Pravděpodobně není možné si všechnu zapamatovat.

Paměť je ošidná. Na uplynulá období v ní je i současný pohled, který minulost všelijak koriguje. Osmnáct let jsem řídil sklárnu Uměleckých řemesel ve Škrdlovicích. Vzniklo tam sklářské symposium. Mělo devět ročníků. S pozitivním ohlasem. Tam byl podnět k mezinárodním setkáváním v novoborském Crystalexu. Řada jich byla, loni poslední. Vládl tvůrčí entuziasmus věhlasných mistrů, Stanislava Libenského, Pavla Hlavy, Ládi Olivy, Jiřiny Žertové, paní Roubíčkovou. Ovlivnili mou generaci, Pavla Ježka, Jana Exnara a dalších. Nové nápady, nové postupy a prohloubení vazby mezi výtvarníkem sklářem. Bylo to krásné období.

V roce devadesát jsem se pustil do budování vlastní sklárny v Karlově, vedle Škrdlovic. Přihlásily se otcovy geny. On ve čtyřicátém pátém, hned po osvobození, začal v Sokolči u Poděbrad budovat vlastní brusírnu skla. Ale mně firmu rozmlouval, chladil nadšení. Nedal jsem se.

Z původního záměru, ze svobodného tvoření se dvěma třemi skláři vyrostla největší česká sklárna na hutnické sklo. Sto šestadvacet pracovníků zde bylo. Ale jedenáctého září dva tisíce jedna byl rázem změněn svět, teroristé zničili newyorská „dvojčata“, zabili tisíce lidí. Následná krize dolehla na všechno. Nepřežila kdekterá sklárna.

Karlovská vyvázla.

Bojovali jsme zuby nehty. A držíme se dosud. Z pece se šesti pánvemi jsme se sice pokorně vrátili na první, malou s pánví jedinou, ale existujeme. Návštěvníci galerie obdivují naši tvůrčí práci v autorských solitérech a zručnost sklářů. Kde prý nacházíme nápady a tvůrčí energii? Říkám, že v magické podmanivosti skla.

Vrať se ještě do časů šesti pánví, k letům, kdy, obrazně řečeno, byly i malé hutní kusy ve světě přijímány stejně jak velké umění.

Šedesátá až osmdesátá léta, to byl ten čas. Úspěchy na světových výstavách. Na západě i východě. Nebylo ideové rozlišování. Sklářské galerie i státní instituce nakupovaly do sbírek a na reprezentaci. U nás byly dvě významné organizace, Art centrum a Skloexport. Ano, měli jsme k nim připomínky, ale udělaly pro české sklo veliký kus propagační práce. Art centrum v roce 1981 zorganizovalo na výzvu nového amerického Corning Glass musea, největšího svého druhu ve světě, velkou výstavu uměleckého skla od nás. Byl jsem při slavnostním otevření. Obrovská událost. Grandiózní úspěch. Potvrzení světového významu našeho sklářství. Obdobný ohlas jsme měli v Japonsku.

Zní to jako rajská hudba.

Ano. Paměť je i trochu ošidná. A nová doba míní, že dříve udělané lze udělat jinak a líp. Dobře, ale dnes nevíme, co bude zítra. Není to dávno, psal jsem dobrozdání ke snaze zapsat českou ruční výrobu skla, garantovanou Jabloneckým muzeem skla a bižuterie, do světového dědictví UNESCO. Mělo by se to dít ve spolupráci s Francií, Itálií a dalšími zeměmi. Skvělá myšlenka, ale bude ještě co zapsat? Chci věřit, že skláři zůstanou fantasty, věřícími v lepší. Oni sami na to ale stačit nebudou.

Takže podmínečné světlo v tunelu?

Daleko a bledé. Ale okolnosti skla nebyly nikdy jednoduché. V historii zažilo vrcholy i propady. Je citlivé na mentalitu mecenášů i politické vlivy a na zvraty. Když půjdeme na dřeň, narazíme na tristní pravdu, sklo, užitkové i umělecké, k životu vlastně nikdo nepotřebuje. Ale také je pravdou, že sklo se rozpadá tisíce let, takže zde bude pořád. S globalizací přišly nevídané možností k utrácení peněz. Změnilo se estetické cítění. V Praze už neexistuje sklářská galerie, obchody specializované na sklo mizí. Naši výrobu drží dvě tři firmy ze zahraničí a několik menších tuzemských partnerů. Abych nezaspal, pronajal jsem výrobu mladšímu kolegovi. Pracuje zde od začátku. Vede si dobře.

A nejnovější situace?

Je fatální. Vždycky byla. Nikdo není bez provinění. Dovolili jsme, aby vše řídila skupina mocných kdesi v lese mrakodrapů nebo v tajze. Přišel covid, ekonomická krize, plyn máme za pětinásobek, teď ke všemu válka. Může natrvalo změnit svět. Jak to dokáže přežít malá firmička o deseti lidech? V dobrých časech jsem projel se sklem bezmála celý civilizovaný svět, od Ameriky po Japonsko. Teď od přátel slyším, že ani u nich to není lepší. Nejsou zákazníci, galerie krachují.

Udělals, viděls, dožil ses. Jaký je to pocit?

Když se člověk dožije, paměť bývá mrzutá. Mysl se vrací, vše zkoumá zkušenost, poměřuje dnešníma očima a zjišťuje, že k lepšímu se změnilo málo, pořád často vítězí ti se schopnostmi morálních a politických veletočů. Ale víru neztrácím. Pro mne má sklo tajemnou sílu. Zasvětil jsem mu život. Děkuji osudu, že pořád mohu tvořit. To je radost.


Mgr. Jaroslav Svoboda (* 9. února 1938 v Sokolči u Poděbrad) absolvoval v roce 1957 Uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, obor broušené sklo. V roce 1970 získal diplom na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v ateliéru broušeného skla Uměleckých řemesel v Praze, byl vedoucím sklárny ve Škrdlovicích, profesorem a vedoucím ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1990 založil v Karlově vlastní sklárnu. Měl mnoho autorských výstav. Získal Bavorskou státní cenu se zlatou medailí (1975), Zlatou medailí veletrhu v Bělehradě (1982) a četné další odborné a státní ceny.