Kultura a umění Osobnosti

Boj s větrnými mlýny aneb Životopis průšviháře 7.

Obrázek: Boris Šlechta.

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

 Malířské sebevědomí ve mně vlastně vypěstoval pan řídící Berka už ve školních škamnách v Chrudimi už v první třídě. Začal obdivovat mé kresby, které se námětem i provedením jaksi vymykaly schématu.

 I když to byl člověk velmi mírný, ani on s rákoskou nešetřil (ani u mne). Bouchal s ní přes prsty, krátkým břitkým úderem, zatímco ukazovátko sloužilo jinému trápení: provinilec musel kleknout do uličky mezi lavicemi, předpažit a na těch rukách pak udržet právě ono ukazovátko.

 Zdálo by se, že horší byl výprask, který se prováděl tak, že vás spolužáci přidrželi vleže na psací desce lavice. Byla přesně tak vysoká, že žáček dosáhl na zem nohama a při tom mohl pěkně vystrčit zadek. Bývalo to tak pět šest ran tou tenkou rákoskou. Ale měl to člověk hned za sebou (i když pravda, těžko se sedělo na zčervenalých hýždích), a navíc na výprask jsem měl už jistý „trénink“ z domova (fasoval jsem ho hlavně od strýců a maminčina vařečka se taky pěkně přiživila), ale to klečení se skoro nedalo překonat. Dělalo se mi mdlo a vydržet to celou hodinu, to bylo nad mé síly. Jednou jsem i omdlel a zděšený řídící volal: „Otevřete někdo okno!“ a cákal na mne vodu z lavoru (umyvadlo s tekoucí vodou jsme ještě neměli). Nikdy mi už takový trest nedal – já však omdlíval vesele dále, obzvláště při hymnách.

 Myslím si, že dnes málokdo zná tehdejší vybavení školní třídy. Plechový lavor s ručníkem a mýdlem na stojanu z bíle natřených železných prutů stával na pravé straně (hned vedle vchodu do třídy). Vlevo na dřevěném vyvýšeném stupínku (kdosi nedávno tvrdil, že to bylo podium, nikolivěk: stupínek! Podium se stavělo třeba na náměstí nebo v tělocvičně při slavnostních příležitostech.) byla katedra, ze tří stran obrněný to stůl, chránící kantora, se šuplíky a třídní knihou uvnitř. My jsme seděli ve škamnách, což byly lavice spojené trnoži se stolkem, které obvykle bývaly pro dva žáky, ale v Brandýse jsem viděl podobnou lavici, do které se mohlo vtěsnat i pět, či šest dětí. Stolek míval zeleně natřenou desku (často poznačenou desítkami řezeb a kreseb žáků) se dvěma kulatými skleněnými kalamáři na inkoust (kam se daly krásně namáčet copy vpředu sedících dívek) s vydlabaným žlábkem pro pera a tužky a s odkládací plochou vespod. Teprve mnohem později byly tyto lavice opatřeny sklápěcím uzavíráním psací desky na tašku či sklápěcími sedadly (na kovových nohách).

 Před námi (uprostřed) byla černá (ještě neposunovatelná) školní tabule s dlouhou přihrádkou na spodku, kam se dávala houba i malé a barevné křídy. I my měli takovou repliku školní tabule u sebe. Byla to břidlicová tabulka, na kterou se psalo pisátkem (jakýmsi kamínkem ve tvaru tužky). Ani pisátka nebyla jen bílá, ale i barevná. Na tabulku se pěkně kreslilo, a myslím, že právě ona mne přiváděla do říše fantasie, a to přestože mé výtvory se daly lehce smazat (či vlastně smýt) houbou (pravou mořskou!)

 Zástupy spolužáků a spolužaček se chodily dívat na mé panáčky a zvířátka. Pana řídícího jsem úplně uchvátil, vždyť jsem dokázal vytvořit: jeleny, žirafy, slony i velbloudy. Stejně tak jsem kreslil i pohádkové postavy a mí spolužáci a spolužačky si pak takové kresby, ode mne namalované na čtvrtkách, odnášeli domů.

 Byly to chvíle prvních přátelství i lásek. Do školy jsem mohl chodit (z naší Štěpánkovy ulice) dvěma směry: buď podloubím nahoru směrem na náměstí a pak projít „Myší dírou“ k Pipichovu divadlu, nebo sejít na druhou stranu ulice dolů a u spořitelny (těsně před Resslovým pomníkem) zahnout doleva k témuž divadlu, pak přes most (vlevo měl vystavené ohlávky a chomouty a biče a koňské postroje místní řemenář) okolo plakátovací plochy (kde jsem na vlastní oči viděl slavný protektorátní plakát s Hradčany, nad nimiž se vznášela krvavá bolševická ruka s nápisem: ZACHVÁTÍ-LI TĚ. ZAHYNEŠ! K tomu prý vtipálkové dopisovali: „My se nebojíme, my tam nebydlíme!“), a pak okolo „našeho“ kostela, který byl naproti papírnictví (kde se daly nakoupit nejenom sešity, tužky, tabulky, pisátka a pera i s pouzdry a různobarevná držátka na ně, ale i knížky pro děti), jsem došel až na hlavní třídu, která protínala celé město. Po ní jsem mnohem později (snad tisíckrát), projížděl i se svým autem, neboť vedla od Pardubic k Slatiňanům a Hlinsku a dál na Vysočinu až k Havlíčkovu Brodu.

 Ale častěji jsem kráčel až na hlavní křižovatku (téže silnice) a dostal se pak k naší škole z druhé (pravé) strany. Záleželo totiž na tom, chtěl-li jsem doprovázet některou ze spolužaček (zvláště když jsem se do některé bezhlavě zamiloval), a tak jsem své kroky přizpůsoboval jejich bydlišti. Byla to hlavně Věrka Černých (kteří měli právě na té hlavní třídě cukrárnu), ale jindy jsem se potácel opačným směrem, neboť do mého srdce vstoupila dcera místního tiskaře. Ovšem tato láska byla silně znevážena mojí maminkou. Vyprosil jsem si od ní pár korun na „štěstíčko“ (to byl sáček s prstýnky a s náramkem, takový pouťový šmuk. Prodávala ho v našem podloubí, v krámku se schody, jakási usedlá dáma). Maminka se pak smála, když se dozvěděla, že jsem té zbožňované dívce hodil onen papírový sáček na lavici a uprchl beze slova na své místo a tam seděl s tlukoucím srdcem celý červený a duševně rozervaný (kterýžto pocit ve mně natrvalo zůstal), v očekávání věcí příštích. Nic se však nestalo, dívka se ani neohlédla. Obvykle jsem ale svým láskám a kamarádkám dával obrázky (aniž by některá z nich tušila, jaké city k ní chovám).

 Ve druhé třídě byl mým učitelem Karel Hroch. Usměvavý pán v černém plášti s kulatým ruměným obličejem, který mi připadal jako rozesmátý měsíček, který často, dívaje se na oblohu, dodnes v měsíčku vidím (tak jak toho poutníka zachytil i Josef Lada na svých ilustracích knížky, kterou jsem tehdy dostal k Vánocům), neboť pan učitel Hroch mne tolik netrestal, i když jsem sem tam přišel pozdě do školy. Nenáviděl jsem vstávání, obzvláště v zimě, neboť se u nás přes noc netopilo, pohrabáčem se musel vymést kdejaký žhavý uhlík, a tak nebylo divu, že se mi z teplého pelíšku nechtělo, a mám dojem, že když jsem přišel pozdě, tak jsem od něj nedostal ani obyčejný pohlavek. Možná, že to bylo tím, že Hroch byl znám jako příležitostný spisovatel a vedle své útlé knížky „Dvanáct na jedné šňůrce“ (kterou nám všem na památku daroval) se proslavil svým sebraným povídáním o chrudimském šprýmaři Kacafírkovi.

 Horší byl učitel ze třetí třídy a já s hrůzou očekával, že příštím rokem postoupím do té jeho třídy (přál jsem si radši propadnout, ale to jsem zase panu spisovateli přece udělat nemohl), číhával v skrytu u vchodu u školy, aby mne vylovil, rukou dlouhou a krhavou a táhl mne „za pejzy“ (jak s oblibou říkával) před mého třídního. Naštěstí jsem se brzy odstěhoval s naší rodinou z jeho dosahu!

 Mnoho kamarádů (i kamarádek) z té doby si už nepamatuji, za války se školní fotografie nedělaly. Tu první mám až z Chomutova, ale ta je stejně „polopravdivá“, své spolužáky i třídního jsem skoro neznal, přistěhoval jsem na konci června z Brandýsa nad Labem. Neměl jsem tedy čas se s nimi ani pořádně seznámit. Nebýt školního sešitu, kde mám některé kluky zapsané, neznal bych už skoro vůbec jejich jména, až na pár výjimek. Mým nejlepším kamarádem byl Radko Kumpán, z děvčat si ještě pamatuji na Vlastu Přádnou. Chodil jsem do jejich prodejny látek (která stávala na začátku náměstí při horním konci Štěpánkovy ulice). Dostával jsem tam latičky a papírové roury z odvinutých textilií na své kutění.

 Všichni jsme si spolu hrávali (my z ulice i ze školy), na tu zmíněnou „barvičku“ (kdo se včas nedotkl vyvolané barvy, prohrával) a na: „Kšá rybičky kšá“ (vodník šel naproti rybičkám, a kterou chytil, ta ho vystřídala), na „mukanou“, „na babu“, a na „Vašku kolik je hodin?“ (chodit se smělo jen na výzvy: „Sedum račích“, „Čtyři kuřecí“, „ Dva žabí“, „Deset medvědích!“ Rak šel pozpátku, kuře ťapkalo malými krůčky, žába skákala sounož a medvěd zvolna kráčel kolébaje se ze strany na stranu a podobně.) Vím, že si dnes na tyto pouliční hry nikdo ani nevzpomene, děti spíše sedí u počítačů, zřídka už vidím děvčata skákat „paňáka“, sejímat „kolíbku“, ale tehdy se tím upevňovaly vazby mezi dětmi.

 Přirozeně že existovaly i hry individuální, ale ty už také skoro vymizely, dokonce i za nás! Už jsme netloukli „špačka“, neroztáčeli „káču“ (i když jsem ji měl doma, s nezbytným cvočkem na špičce a s vysoustruženými, pestře pomalovanými „vruby“). Ještě jsme ale „honili obruč“. Býval to zbytek ráfku z vyhozeného kola (i když se dala koupit i dřevěná, která měla tu výhodu, že po úhozu na ni, pěkně skákala). Klacík ovšem býval samovýrobní, tak jako byly samovýrobní praky, píšťaličky, draci a hvězdy, které jsme pouštěli na podzim na stráni u dráhy a posílali jim i psaníčka. Posílali jsme také na vodu kůrové lodičky s nezbytnými plachtami, a když bylo po dešti, v rychle běžící vodě po okraji chodníku – „kalužáky“ (byly to většinou kudlou vyřezané parníky). Děvčata splétala z pampelišek věnečky, my zase z vrbového proutí pomlázky. Z červeného makového kvítku se spuštěním lístků vyráběla „maková panenka“, a z kaštanů a žaludů různé figurky a zvířátka (kterým nožky a ručky dělaly ohořelé sirky.

 V zimě jsme chodili hrát hokej s pečlivě upravenými klacky ve tvaru hokejky a se „šlajfkami“ (šroubovacími bruslemi) na nohou, kterém nám často utrhly chatrné podrážky. Tam na rameni Chrudimky za spořitelnou jsem se málem utopil, když pode mnou praskl led a já byl po krk ve vodě. Zachránil mne můj bratr Dori, který ke mně přisunul sáňky a já se chytil za zadní vzpěry a on mne pak vytáhl. Domů jsem přišel celý roztřesený a maminka nad tím nadělením jen spráskla ruce a uvařila mi teplý čaj (tehdy ovšem bez citronu, ten se nedal za války sehnat).

 I když jsem často stál v čele klukovských akcí. Inicioval jsem třeba tajný „partyzánský“ klub s označením schovaným za záložkami rukávů a chtěl jsem vydávat i časopis Modrý kvítek, podle názvu našeho spolku, zůstalo to jen v plánu a v tom, že jsme zmateně sledovali okupanty na letišti a v opravárenské dílně na okraji města, což vše záhy zaniklo a události nás předběhly. A tak zas zůstalo jen u toho, že jsem platil za mimořádně dovedného kreslíře a malíře; skoro každý kluk měl ode mne indiána s velkou čelenkou a některý (a toho si všichni nejvíce vážili) měl i takového rudocha na koni.