Společnost a politika Politika,Média

Co dál ...

Foto Tomáš Koloc.

V posledním čísle Kulturních novin vyšel má reakce k textu Víta Zapletala. Hned nad ním pak úvodník Jiřího Plocka, ke kterému bych se, nedá mi to, také rád vyjádřil. Je totiž, byť třeba nezamýšleně, nepřímým komentářem k mému příspěvku.

Nejdříve bych chtěl učinit poznámku k Plockově koncepci novin jako pluralitního prostoru. Naprosto souhlasím že mediální prostor musí být otevřený a dávat zaznívat i jiným a protikladným, nepohodlným názorům. Je to základ demokracie a v tomto smyslu jsem ochoten se za tento princip snad i bít. Jenže je velký rozdíl mezi nepohodlným názorem a textem manipulativním, který z jakýchkoliv důvodů překrucuje fakta a jiná raději vynechává. Takový text není nepohodlný, ale zůstává jen manipulativní. A je úkolem novinářů, aby tato fakta ověřovali, manipulativní texty vylučovali anebo je opatřili korigujícím komentářem. To není cenzura, ale jen základní povinnost a etika novinářské práce. Protože jinak skončíme u novin, jaké se v našem mediálním prostoru také vyskytují a které bývají někdy označovány přiléhavým přízviskem „pět minut Hitlerovi, pět minut Židům“. Tato média naprosto rezignovala na hledání byť unikavé pravdy a mohou ji relativizovat až k absurdnosti, učinit ji zcela nicotnou a bezvýznamnou. Ne nadarmo se mluví o době postfaktické. Chápu, že novinářské a redaktorské síly Kulturních novin jsou omezené, nicméně to nemůže být v této chvíli plnou omluvou. Existují témata, a válka na Ukrajině a její souvislosti k nim patří, jejichž závažnost prostě nedovoluje, aby si o nich psal kdokoliv cokoliv, co mu slina na jazyk přinese.

Teď si možná říkáte, jak jsem vůči Vítu Zapletalovi zaujatý a zlý. Jenže argument, že je to „talentovaný filmový režisér, žádný politický dobrodruh“ je málo relevantní. Historie zná plno talentovaných lidí, třeba filmových režisérů, kteří byli či jsou „politickými dobrodruhy“. Tím nechci Víta Zapletala jakkoliv přirovnávat ke jménům, která se mi v tuto chvíli rojí v hlavě (neznám ho), ale na jeho okaté manipulaci s fakty (byť třeba vedené hlubokým vnitřním přesvědčením ústící k neschopnosti kriticky vyhodnocovat informace), přičemž své minimálně problematické interpretace prohlašuje za nikým nezpochybňované, trvám.

Jiří Plocek k tomu ve svém úvodníku píše, že nebude „zacházet do debaty o jednotlivostech či nepřesnostech v Zapletalově textu“. Jako by říkal, že se nebude zabývat detaily a podružnostmi. Jenže je jimi otázka imperiálních ambicí Ruska, z nichž vyrůstá současná válka a potenciálně ohrožuje i naši zemi? Je jimi otázka, kdo střílel na Majdanu? Je jimi otázka, zda zde byly vylupovány policistům oči, anebo je to dílo ruské propagandy kladoucí si za cíl akcelerovat konflikt? Je jimi otázka, co si vlastně myslí na východní Ukrajině? To všechno pisatel překračuje a prohlašuje, že skutečným meritem věci je Zapletalův „poukaz na opomíjené lidské utrpení a na jednostranné pokrytí tématu.“ Podívejme se na toto tvrzení podrobněji.

Ano, lidské utrpení je meritem věci, jenže právě ony detailní a podružné otázky vedou k jeho vysvětlení a odhalují viníky. A bez kritické analýzy příčin a pojmenování viníků se nikam neposuneme, problém nevyřešíme a nepoučíme se, budeme, jak se říká, odsouzení k opakování dějin. K dalšímu násilí a lidskému utrpení.

A teď k onomu jednostrannému pokrytí. Jiří Plocek ve svém textu tučně zvýraznil, že na východní Ukrajině zahynulo v tamním konfliktu, který probíhal před vypuknutím toho současného, asi 14 000 lidí. Ano, to je dobře známý fakt. Zemřeli tam proseparatističtí civilisté, proukrajinští civilisté, názorově nevyhranění civilisté, cestující v jednom letadle, separatističtí bojovníci, ukrajinští vojáci a také nemalý počet ruských vojáků „na dovolené“. Kdo sleduje média, toto všechno dobře ví. Už osm let se o tom píše minimálně tak jednou týdně a poslední půlrok každodenně. Stejně tak se rozebírají příčiny tohoto konfliktu. O těch byly popsány možná kilometry webových stránek a haldy papíru. Mnohé z těchto analýz poukazují na „hluboké a bolavé kořeny“ tohoto konfliktu a to mnohem pronikavěji než text Zapletalův.

Tyto texty rozebírají i nepříjemná fakta, které Jiří Plocek zmiňuje. A vlastně, i když nemám rád kulhající historické analogie, i jeho přirovnání k meziválečnému Československu je do jisté míry použitelné. Ano, nebyla to zdaleka ideální země a zde žijící Němci měli určité důvody ke stížnostem. Stejně jako předtím Češi v rakousko-uherském Předlitavsku, v němž zase dominovali Němci. Jenže nakonec byl hlavní příčinou následné války imperialismus sousední země, její nemocné národní mýty, pocit nadřazenosti, šílený diktátor a obrovská propagandistická masáž odtud přicházející. Bohužel, tohle platí i pro současné Rusko. Vít Zapletal ovšem vidí vinu jen na jedné straně, té ukrajinské (a pak ještě u českých novinářů).

Sleduji-li argumentaci Jiřího Plocka, zdá se, že on a možná i další členové redakce mají pocit, že přináší nějaký nový pohled, něco, co je přehlíženo a potlačováno. Skoro na mě z toho čouhá až jakási hrdost říkající, my jsme jiní než většina, my víme víc. Jenže skutečná hodnota spočívá ve schopnosti kriticky vyhodnocovat informace a přiznat relevanci odborníkům na danou problematiku (Vít Zapletal mezi ně nepatří). A poté hovořit o tom, o čem svědčí fakta, nehledě na to, zda se k tomuto pohledu zrovna hlásí většina či menšina. Zpochybňování mainstreamu je sice velmi důležité, ale stává-li se apriorním principem, je to cesta do pekel, cesta popíračů klimatické změny a vyznavačů spikleneckých teorií, QAnon a placaté Země.

Na závěr bych rád odpověděl na otázku, kterou si Jiří Plocek vetkl do záhlaví svého úvodníku: „Jsme v blízkosti války, jsme proti agresi – a co dál?“ Ano, dnes jsou proti válce a agresi, mnozí upřímně a ti zbylí proklamativně, asi úplně všichni (v Rusku tohle slovo dokonce zakázali). I když je to velmi důležitý postoj, který je třeba stále opakovat, jeho verbalizace k současnému konfliktu na Ukrajině mnoho neříká. A co tedy dál? Ověřovat fakta, poskytovat prostor názorům, které s nimi korektně pracují, hledat pravdu, stát na morálních zásadách. Trvání na těchto pravidlech není „bojovný aktivismus“ ani hysterie. „Bezpředsudečná společensko-kritická reflexe“ je zásadní, naznamená však slepotu.

Dobrovolnické práce členů, stejně jako družstevního projektu Kulturních novin si vážím. Poslední věta úvodníku se však obracela ke čtenářům s otevřenou výzvou, aby sdělili svůj názor. Toto je upřímná odpověď.