Lyrický subjekt Zbyňka Ulčáka
Projev básníka a redaktora brněnského vydavatelství Host na uvedení druhé sbírky Ulčákovy insitní poezie ve formě SMS Potkan je bratrancem Mickey Mouse. Konalo se v pátek 8. dubna ve vyškovské Knihovně Karla Dvořáčka. Čtenářům KN jsme tuto knížku představili už v čísle 1/2022.
Aby bylo jasno, sousloví „lyrický subjekt“ nesnáším. Proč? Vždycky jsem měl pocit, že básník musí psát pravdu, že za ni musí ručit, a že tím pádem musí být vždycky tím subjektem jen on sám. Nikdy jsem vlastně neuvažoval o tom, že by si mohl básník pro svou tvorbu lyrický subjekt vymyslet. Samozřejmě, že je to od začátku pokřivené vidění, proč by si proboha nemohl básník vymyslet hlavní postavu svých básní, když to tak dělá každý druhý prozaik? Málokterá próza má za hlavního hrdinu svého autora – a zřejmě to tak je často i u poezie. Jak si ale sám vymýšlet v básních neumím, bral jsem jako samozřejmé, že to tak dělá každý. Trapas.
Přemýšlet o tom jinak mě donutil až Zbyněk Ulčák. Kdesi napsal, že mám citlivou duši a odvahu, že do ní nechávám čtenáře nahlédnout. „Vždyť ty děláš to samé, Zbyňku, pomyslel jsem si, když jsem to četl. Jenže mě to donutilo se zamyslet nad tím, jestli je to pravda. Je lyrický subjekt Zbyňka Ulčáka shodný s autorem? A v čem se liší? „Měl bys o Zbyňkovi napsat aspoň takovej článek jako o Skácelovi,“ napsal mi zase před nedávnem Pavel Klvač. Šlo by to ale vůbec? V čem by to mělo být podobné?, ptal jsem se sám sebe.
Začalo mi to vrtat hlavou, přemýšlel jsem, hledal spojitosti mezi brněnským bardem Janem Skácelem a Leonardem Cohenem z Orlové Zbyňkem Ulčákem a pak mi to došlo! Zbyňka už pár let docela dobře znám a když ho čtu, mám pocit, jako by prostě pokračovalo i to, JAK ho znám. Jenže neliší se přeci jen Zbyněk od svého lyrického subjektu? Samozřejmě, v lecčems jsou si podobní. Jsou to chytří pánové, které zřejmě dost hněte realita současného světa kolem nás. Jsou asi maličko zatrpklí, mají rádi zahrádku i pivo, všímají si proměn světa i vlastní proměny, občas se ohlédnou za nějakou tou studentkou. Zároveň ale oplývají sebeironií, jasným náhledem na věc a především pak smyslem pro humor. A řekl bych, že lyrický subjekt Zbyňka Ulčáka si toho všeho může dovolit ještě o trochu víc než samotný Zbyněk Ulčák, který se určitě za studentkami neohlíží, minimálně si to může dovolit říct nahlas.
Jako by nám Ulčák nabízel ve svých básních sebe sama, ale posunutého do krajnosti, trochu za hranu, svou sebeironií dělá ze svého hrdiny vojáka v první linii, který prozkoumává svět, cupuje ho na kusy a pak s odstupem sobě vlastním zase skládá. Neváhá sám sebe obsadit do trapné role, člověku je hned lépe, když si čte o někom trapném, kdo má své starosti, než když je hlavním hrdinou zatrpklý a moralizující intelektuál.
Uvědomil jsem si, že mám o Zbyňkovi Ulčákovi jasnou představu, která pak volně pokračuje i v básních. Čtenáři Skácela mají o Skácelovi také jasnou představu – jeho básně jsou psané jednoduše, nezdají se na první pohled nijak záludné. Celé tajemství leží v tom, že každý je čte jinak a každý vidí jinak i jejich vypravěče. Mám pocit, že u Zbyňka Ulčáka je to vlastně podobné.
Prosím vás, nejsem žádný literární vědec a to, o čem tu mluvím, jsou čistě moje osobní pocity jako čtenáře a taky trochu Zbyňkova básnického souputníka. Myslím si totiž, že pokud se má mluvit o české environmentální poezii, mělo by se mluvit především právě o Ulčákovi. To ale ví jen lidé, kteří environmentalistiku skutečně studovali. Jen ti si všimnou erudice, kterou Zbyněk skrývá do své poezie, do svých, pro někoho, na první pohled, trapných veršovánek. Přesahy, které tyto veršovánky ukrývají, jsou ale mnohem komplikovanější a přitom přesně pojmenované. Od věci navíc není ani ta poťouchlost, environmentalisté (a teď se snad paní profesorka Librová nebude zlobit) jsou podle toho, co vím, lidé často více či méně poťouchlí. Když dojdu v těch verších až sem, tu znovu potkávám toho opravdového Zbyňka, odborníka, učitele, člověka, který mě naučil mému skepticismu a pak mi řekl, že sám je skeptikem ještě větším. Možná i proto jsou ty básně plné trpkého humoru, s ním je totiž i ta skepse vůbec snesitelná. Děkuju mu za něj, je to dar. A jsem rád, že se jím jako čtenář mohu opájet. A ještě radši jsem, že se jí mohu opájet i jako člověk tam, kde se lyrický subjekt vrací zpět do těla, že mohu Zbyňka znát osobně. Jsem za to vděčný.