Na latríně
O boji za světový mír
Hluboká noc. K latríně v polích tápe tmou voják. Překračuje železné harampádí a mrtvá těla, která nikdo neuklidil po odpoledních přestřelkách.
Latrína je obyčejná kláda, na které se sedí, když se napřed povolí opasek a stáhnou kalhoty. Hned pod ní je jáma. Před touhle sedací kládou je ještě jedna, trochu výš, za tu se voják musí držet, aby nespadl do jámy. Voják stáhne kalhoty, posadí se na kládu a přemýšlí. Najednou zaslechne kroky dalšího.
„Hej, tady to je,“ naviguje ho v hluboké tmě ten už sedící.
„Díky, kámo,“ odpovídá příchozí, povolí pásek, stáhne kalhoty a sedne na nižší kládu.
Oba mluví stejným jazykem.
„Jak je?“ ptá se první voják příchozího.
„Stojí to za hovno, měl jsem před svatbou, koupili jsme vodku, zabili prase, pozvali kamarády a teď musím být tady a Nataša, taková krasavice, si zatím najde jiného někde za hranicemi. Za hovno, za hovno to stojí.“
„Máš pravdu. Já mám zoráno, chtěli jsme se ženou zasít, teď je pole rozježděné od tanků a náklaďáků, sadba mi zplesniví a i kdyby tohle skončilo, všechno vyhodím.“
„Dáme cigáro?“ řekne první a vyndá z kapsy bělomorkanál s dlouhou dutinkou.
„Díky, kamaráde,“ říká mu druhý bojovník a zapaluje mu.
Plamínek zapalovače na okamžik ozáří latrínu. Ozve se řev motoru a nejnovější typ vojenského džípu zamíří na sedící vojáky prudká světla:
„Přistihl jsem vás, jak se tady tajně domlouváte a ohrožujete světový mír!“ zařve na vojáky, oslepené reflektory, důstojník, který mluví stejným jazykem jako oni. Namíří samopal a pošle do těl nic netušících oslepených vojáků jednu dlouhou dávku. Těla povolí, ruce se přestanou držet klád a jejich zakrvácené ostatky padají do bezedné tůně války.
To byl můj včerejší sen.