Fejeton Domov

Pryč

Obrázek nebo fotografie#46666

Autor v pondělí 11. dubna prožil zajímavý den, během něhož se mimo jiné poprvé setkal a vedl rozhovor s čerstvým uprchlíkem ze separatistické oblasti na východě Ukrajiny. A taky fotil.

 Pondělí byl den všeho, co jenom jde. V těch pár hodinách, kdy jsem spal, se mi zdál zvláštní sen. Vyrostl jsem ve středočeských Všetatech na loukou porostlém kopci Cecemín, kde pod naším panelákem byly dva činžáky a nad ním na kopci bytelné rodinné domky jezeďáků, kterým jsme my z toho paneláku říkali „hrady“. Činžáky mi ve snu zůstaly, ale místo našeho paneláku v něm stál rodinný dům-hrad, ve kterém jsem ale byl sám, když na zvonek zazvonil cizinec, který o sobě říkal, že je ekolog z Kanady, který chrání zmije. Šel jsem se s ním podívat na louku a on se horšil, že našel jen pár zmijích mláďátek, ale že jich tam není dost – kam se poděly? Řekl jsem mu, že nevím, jak v Kanadě, ale u nás o zmijích víme, že jsou jedovaté, a proto jsou tu lidé, kteří je za peníze sbírají a odevzdávají na úřadech. Zámořský ochranář zmijí zbledl a viděl jsem, jak je oběma informacemi překvapen a zasažen…

Pak jsem se probudil a navázal na přípravu z předchozího dne – v deset jsem měl být v rozhlasovém studiu, kde občas s kamarádem točíme různé pořady, na nahrávání rozhovoru k 20. výročí smrti Vlastimila Brodského, do čehož jsem zjistil, že jsem si zapomněl vypnout mobil, protože mi dvakrát po sobě volala kamarádka, z čehož podruhé jsem ji v té trémě, kterou mám před každým nahráváním, strašně seřval, proč mě nenechá být. Kvůli uklidňování se jsem pak na autobus přišel o víc než o půl hodiny později. Na zastávce MHD před budovou hotelu, který dobrého půl století nese jméno ukrajinského města Černigov, se mnou stáli dva kluci a dívka, všichni okolo 20 let. Drželi ukrajinské pasy, na které se u nás ve městě dá jet hromadnou dopravou. Jeden z nich si pak v autobuse sedl proti mně. Tak jsem zapředl dialog:

Já: „Rusky, nebo anglicky?“

On: „Rusky, nebo ukrajinsky…“

Já: „My jsme se na základní škole učili jen rusky.“

On: „My zase ukrajinsky. Ale ruština je moje mateřština.“

Já: „Z jakého jste města?“

On: „Stanica Luganskaja.“ (vědom si, že mluví s člověkem, který se učil spisovanou ruštinu, používá ruskou formu názvu, včetně spisovného G, namísto H, které se používá v ukrajinštině a běloruštině stejně jako v jeho mateřské hovorové jihoruštině). „To je nějakých 20 kilometrů od Luganska.“

Já: „Přímo odtamtud? Nezlobte se, že se ptám, ale mohl byste mi říct: kolik lidí ve vašem kraji je pro Ukrajinu a kolik pro Rusko?“

On: „Víte, to je otázka, která u nás není nejdůležitější a vlastně už je to každému jedno. U nás se neválčí měsíc, ale osm let. Jsme na válku už alergičtí, ať už ji vede Ukrajina, nebo Rusko.“ (kývne směrem ke svým druhům) „Proto jsme taky tady.“

Já: „Tak jsme všichni vlastně už Hradečáci. Kde bydlíte?“

On: „Na studentských kolejích. Ale já nechci studovat – chci tady pracovat. Všichni pracujeme.“

Já: „Já vím, já Ukrajince znám, je to nejpracovitější menšina, kterou tady máme: pracují od rána do večera a o víkendu ještě shánějí melouchy.“

On: „Přesně tak.“

Já: „Dneska jsem četl, že už se válčí i na ruském území.“

On: „Ano, Ukrajina to zatím nepřiznala, ale vybombardovala tam nějakou chemičku.“

Já: „Můžu se vás zeptat, jak dlouho si myslíte, že ta válka bude trvat?“

On: „Podle mě hodně dlouho. Jako v Sýrii. Přijde čas, kdy se o ní už přestane psát a nebude tolik vidět, ale bude tam pořád.“

Já (vystupuji): „Tak se držte!“

On: „Vy taky.“

Během našeho rozhovoru v autobuse vysvitlo sluníčko, během mého rozhovoru v rozhlase svítilo ještě víc a já jsem po empírových schodech Bono Publico, které po opravě i hrají, prošel za hudby Dvořákova larga opevněním hradeckého starého města, abych se ocitl v labyrintu stavebních mříží ve čtvrti pod hradbami, kde na obrovské ploše cosi bagrovali – ale spojil jsem se s nějakým studentem, se kterým jsme si vzájemně odstranili zátarasy a ilegálně prošli staveništěm, abych se svými postcovidovými plícemi tak akorát stihl dorazit na rentgen a na CT na místní polikliniku. Na odchodu jsem v bylinné lékárně koupil vitamínový extrakt ze smrkových výhonků a zanesl ho vedle do domu, kde stoná můj kamarád Jarda, který, ač nesnáší jakékoli teplé nápoje, se mi překvapeně přiznal, že ten den poprvé ve svém životě vypil čaj. Když jsem si pak na zpáteční cestě u bankomatu vyzvedl peníze na zaplacení nájemného paní domácí, a v blízké vietnamské večerce udělal nákup, měl jsem toho už akorát dost – neměl jsem sílu ani vařit, a tak jsem zarazil do vietnamské restaurace, kterou v covidových časech z naší ulice přestěhovali na blízké náměstí. Ze svých dalších prožitků jsem pro případné čtenáře vyextrahoval pár pouček:

1) I když na jídelním lístku za jídlem s knedlíkem najdete čísla 1, 3 a 12, podle těchto čísel si neobjednávejte. 12 není počet knedlíků, ale číslo alergenu…

2) I když vám číšník nápadně připomíná jistého politika, neptejte se ho, zda nemá v rodině severokorejského prezidenta – riskujete jeho úmrtí během záchvatu smíchu…

3) I když je vám nově příchozí dávka ukrajinské menšiny, která v těchto dnech dorazila do naší země, velice milá, nezapomínejte pro ni ani na vietnamskou menšinu. Čeští Vietnamci jsou držáci, a je dost dobře možné, že jednou budou českým Ukrajincům radit, jak přežít v exilu nekonečnou válku, vyvolanou agresí cizí velmoci…

4) Když jsem byl malý a byl jsem na prázdninách u babičky ve Velké Chuchli, vodila mě babička na závodiště, nad kterým na vysoké barrandovské skále jezdily vlaky. Vždycky když jsem během hry na závodišti uslyšel vlak, vyběhl jsem na vrchol skluzavky v koutku pro děti, odkud byly projíždějící vlaky vidět, abych se na něj podíval. Pocházel jsem sice taky ze železničního uzle (ve Všetatech se kříží tratě Praha–Liberec a Kolín–Děčín), ale Chuchle byla na hlavním tahu na západ, kudy jezdily mezinárodní rychlíky, kterým jsem – po vzoru svého recesistického strejdy – všem říkal Praha–Chuchle–Paříž. Tehdy, v dobách, kdy všechno mělo jednotný design, se i na vlaku poznalo, co je – mezinárodní rychlíky byl dvojbarevné: zdola nahoru do polovičky modré a od polovičky žluté. Modrožlutá bikolóra se mi tak na prahu života vtiskla do hlavy jako SYMBOL DÁLKY.

Uběhlo čtyřicet let a tatáž bikolóra, v obrácené podobě ukrajinské vlajky (dole žlutá, nahoře modrá, mimochodem jedna ze 4 slovanských vlajek, které – na rozdíl od zbývajících 10 vlajek slovanských národů – neobsahují tradiční slovanské barvy: červenou a bílou…) se stala SYMBOLEM VÁLKY. Ale nejen jí! Od vypuknutí války Ruska s Ukrajinou je to jen měsíc, ale jako by světoví designéři objevili fotogeničnost spojení modré se žlutou; dnes už se toto spojení masově používá i k designu sdělení, které nemají nic společného s válkou ani s Ukrajinou.

(Jen mezi námi: ona existuje ještě fotogeničtější bikolóra – spojení spektrálně polárních barev žluté a fialové. Ale s jeho objevením si zřejmě budeme muset počkat na nějakou další válku. Pokud ovšem po této válce bude ještě nějaké barevné potom…)