Zelená dohoda ceny nahoru nežene
Greenflace versus fosilflace – o co jde?
Ta debata vyvrcholila v Německu v polovině února. Vysoká míra inflace znepokojila veřejnost a ekonomičtí výzkumníci a politici hledali vysvětlení. Populárním pojmem se stala zelená inflace, a to v podobě kalkového slova „greenflace“, vzniklého kontaminací s anglickým ekvivalentem. Je tím míněno, že sociálně-ekologická transformace je – vedle dobře známých dopadů boje s pandemií a výpadků v dodávkách – podstatnou měrou odpovědná za zdražování. „Je to obrovský nákladový faktor pro ekonomiku, který přiživuje inflaci,“ vyjádřil se v tomto duchu například Hans Werner Sinn, bývalý prezident ekonomického výzkumného ústavu Ifo. Ruchir Sharma, hlavní analytik americké investiční banky Morgan Stanley, mluvil dokonce o tom že klimatická politika vykolejila.
Proti takovému výkladu se ohradil například Marcel Fratzscher, prezident Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW), když řekl: „Největší ohrožení cenové stability představuje klimatická změna sama o sobě a také jí vyvolané obchodní konflikty.“ Mauricio Vargas, finanční expert ekologické organizace Greenpeace, vysvětlil: „Zelené technologie hrají při cenotvorbě jen zcela marginální roli, skutečným problémem jsou fosilní nosiče energie a naše závislost na nich.“ Místo „zelené“ by se podle něj mělo mluvit o „fosilní inflaci, fosilflaci“. Claudia Kemfertová, expertka na energie z DIW, jde ještě dále, když říká: „Investice do energetických úspor snižují náklady na energie. Náklady na nové technologie, jako je elektromobilita, neustále klesají; nepůsobí tedy inflačně, ale veskrze deflačně.“
Jaká jsou fakta?
Když se řekne „zelená inflace“, zpravidla se zmiňují dva faktory: rostoucí ceny určitých surovin a tzv. cena uhlíku v případě fosilních paliv. K rozvoji obnovitelných zdrojů energie, digitalizace a elektromobility jsou skutečně potřeba různé kovy a vzácné zeminy, které jsou už nyní drahé a poroste-li poptávka, budou ještě dražší. Jde o kobalt a lithium na výrobu baterií nebo platinu a iridium pro výrobu vodíku. Boston Consulting Group v jedné studii zkoumala, jaké cenové efekty se pojí s jejich použitím v oborech zvlášť náročných na suroviny: lze je snadno spočítat. Například auto, které bylo vyrobeno z tzv. zelené oceli (tj. vyrobené s využitím obnovitelných zdrojů energie – pozn. red. KN), je jen o 2 procenta dražší než auto z oceli běžné. Velkou neznámou je ale geopolitický vývoj, který může přístup k těmto surovinám ztížit nebo prodražit.
Jednodušší je situace v případě ceny uhlíku (tedy povolenek vypouštění oxidu uhličitého – pozn. red. KN). V roce 2021 stála emise jedné tuny CO2 25 eur, nyní stojí 30 eur a do roku 2025 bude cena postupně dále růst, poté padne nové rozhodnutí. Podle studie ekonomického výzkumného centra KfW Research přispěla cena uhlíku v roce 2021 k obecné míře inflace bezprostředně 0,63 procentního bodu, pro léta do roku 2027 počítají autoři s celkovým kumulovaným podílem ve výši 1,49 procentního bodu. Započtena však není skutečnost, že cena uhlíku má také nějaké účinky, tedy že se například spotřebuje méně klimaticky škodlivých výrobků a méně se investuje do příslušných zařízení. Včetně takových řetězových efektů, tvrdí autoři z KfW Research, by cena uhlíku zvýšila míru inflace do roku 2027 pouze o 0,15 procentního bodu.
Jaký vliv má na tuto debatu ruský útok na Ukrajinu?
Od 24. února ti, co varovali před „greenflací“, nápadně ztichli. Ukázalo se, že skutečným problémem je závislost na fosilních zdrojích energie – a to nejen kvůli jejich škodlivosti pro klima. Kvůli tomu, že stará spolková vláda prováděla energetický obrat s tak malými ambicemi, že Německo musí i nadále dovážet ropu a plyn, může si teď hrstka dodavatelů – jako Rusko – prakticky diktovat ceny. Už v roce 2021 stoupla cena plynu čtyřikrát, v důsledku toho vzrostly ceny elektřiny na burze, využívání drahé uhelné energie se stalo atraktivnějším – a to pak zase hnalo cenu emisních povoleneknahoru.
Vzhledem k tomu, že válka a sankce proti Rusku s sebou nesou další otřesy, obává se nemálo ekonomů dokonce stagflace, tedy vysoké inflace spojené současně s recesí – což bude možná dlouhotrvající situace s mnoha firemními bankroty a nezaměstnanými. Jak zlé to bude, závisí na vývoji války a na dalších sankcích. Někteří ekonomové počítají se sedmičkou před desetinnou čárkou.
V případě úplného zastavení dovozu ropy a plynu z Ruska by míra inflace mohla dosáhnout dokonce i dvouciferných čísel, varují hospodářské svazy jako Gesamtmetall. Rudolf Hickel, jeden ze zakladatelů skupiny Alternativní hospodářská politika (Alternative Wirtschaftspolitik), říká: „Máme teď problém, který zatlačuje všechny ostatní do pozadí.“ Mauricio Vargas, finanční expert Greenpeace, se domnívá: „Fosilní inflace ukazuje svůj odporný škleb a jsme jí vydáni napospas.“ Přimlouvá se za to, abychom poznatek, který je nyní tak zjevný, a sice, že fosilní závislost není dobrá ani pro klima, ani pro bezpečnost dodávek, využili. „Musíme teď vehementně pokračovat v přeměně a v žádném případě znovu nespouštět těžbu hnědého uhlí ani jaderné elektrárny.“
Jaké návrhy, jak dostat inflaci pod kontrolu, existují?
Monetaristé jako bývalý šéf Ifo Hans Werner Sinn odkazují na Evropskou centrální banku (ECB) jako strážkyni cenové stability. Volají po rychlém ukončení uvolněné měnové politiky a politiky nízkých úrokových sazeb, kterými ECB podporovala ekonomiku nejprve během krize eura a následně v krizi pandemické. Právě před tím však varují spíše keynesiánsky orientovaní ekonomové jako Rudolf Hickel. „ECB nemůže se zdražováním nic dělat,“ říká. „Inflaci může řídit jen objemem peněz – naším problémem teď ale není, že by v oběhu bylo moc peněz, jde o nákladovou inflaci.“
Obrat v úrokové politice by podle něj ničemu nepomohl, zardousil by ale konjunkturu. ECB už udělala „přesně to pravé“, míní expert Greenpeace Vargas: zprávou, že pomalu ukončí program nákupu dluhopisů, vyslala údajně signál, „že je připravena udělat něco pro stabilizaci cen“. Stejně jako Hickel však považuje za důležité, aby se ECB i nadále orientovala na zelenou měnovou politiku. „Při nákupu firemních dluhopisů by měla diskriminovat podniky nepřátelské ke klimatu,“ říká Vargas. „Smysl by měly i rizikové srážky při refinancování koncernů se škodlivým vlivem na klima.“
Jakou roli má finanční a daňová politika?
Hodně teď záleží na německé spolkové vládě, která může mírnit sociální náklady rostoucích cen. Na stole je řada návrhů. Část z nich by nejvíce ulevila těm, kteří mají mimořádně vysokou spotřebu – například zastropování cen benzínu, vyšší paušál na dojíždění do zaměstnání nebo snížení daně z přidané hodnoty. Část by podpořila především lidi, kteří mají beztak málo peněz, například příspěvek na energie vázaný na příspěvek na bydlení. Další část pak spočívá v tom, ulevit nějakou prémií na hlavu všem stejnou měrou.
„Především cenové dotace pohonných hmot nebo snížení spotřební daně však nic nemění na energetickém systému a přinejmenším nejsou trvale udržitelné, v nejhorším případě pak jsou dokonce kontraproduktivní,“ říká expert Greenpeace Vargas. „Je tomu tak v případech, kdy je vlastně odměňována vysoká spotřeba energií.“ Jeho přáním je proto konečně „skutečný impulz posilující energetický obrat“. Nedávno se totiž ukázalo, že většina takzvaných 200 miliard eur pro klima, slíbených nedávno německým spolkovým ministrem hospodářství Robertem Habeckem (Zelení), nebyla ve skutečnosti novými prostředky, ale penězi slíbenými už dříve na sociálně-ekologickou přestavbu.
Vargas varuje před přílišnými očekáváními v souvislosti s přechodem z ruského na americký plyn, získávaný frakováním: „Systémově to nic nemění. Stále je to zdroj energie poškozující klima a závislost zůstane – co například uděláme, když frakování v důsledku nějakého politického rozhodnutí značně podraží?“, říká Vargas. „Neměli bychom tedy bezhlavě budovat kapacity a struktury, které budou za 5 let opět zbytečné a jejichž odstranění pak bude extrémně těžké prosadit.“ Stejně jako ekonomka DIW Claudia Kemfert doporučuje urychlit energetický obrat – a současně šetřit energií.
==
Článek, který vyšel 26. března 2022 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.