Co se přihodilo ve Vlašském Meziřití a co ukázaly vzorky z Hustotečí nad Bečkou
Mojmír Vlašín a spol. se nenechávají stavem životního prostředí a společnosti frustrovat, ale promítají ho do divadelních komedií. Insitních, ale nikoliv neumětelských.
Společenská sezóna ochránců přírody má už tradičně, více než čtvrtstoletí, dva hlavní moravské vrcholy. Jsou to Ekologické dny Olomouc (EDO) v historické zemské metropoli a představení divadla VERDIS (dříve AIDS) v metropoli současné, tedy v Brně. Kovidové uzávěry zasáhly do obvyklých termínů tak, že brněnské divadlo se konalo dvakrát v uplynulém půlroce a EDO budou letos na podzim (blok oblíbených besed ve dnech 10.–12. září).
Letošní inscenace VERDIS, předvedená v sobotu 26. března v divadle Husa na provázku, se v tom podstatném podobala – naštěstí! – všem předchozím. Odborným, byť zaujatým pohledem na ně může posloužit Vladimír Just a v KN už jsme psali o představení Díra a o Mamutím jezeru. Principálem Souboru (VERoničího DIvadelního) zůstává Mojmír Vlašín a ostatně i sestava herců a herek už je značně stabilizovaná. Námět dodává aktuální environmentální problematika (letos to byla dosud nevysvětlená otrava řeky Bečvy ze září 2020), představení je koncipováno jako premiéra a zároveň derniéra a bezprostředně po něm následuje dobročinná dražba (ne-)uměleckých předmětů. Na tzv. žrautu, který letos výjimečně nebyl úplně striktně vegetariánský, pak vyhrává cimbálová muzika Veronica, v posledních letech už pravidelně s cimbálem.
(Ne-)herci jsou vesměs značně profesně i občansky angažovaní, takže se zkouší jen minimálně a role se v zásad čtou. Tomu bývá přizpůsoben i výběr prostředí, v němž naprosto převládají zasedací místnosti, kanceláře a pohostinská zařízení. Střídmost hereckých výkonů je ale vždy kompenzována gejzírem dramaturgických a inscenačních nápadů srovnatelným s tím, co vzniká v profesionálních podmínkách.
Připomeňme, že v minulých letech předváděl VERDIS vedle běžné činohry kromě jiného i balet a muzikál. Letos padla volba žánru na televizní seriál ve tvaru situační komedie čili sitcomu. Plných čtyřiadvacet postav v kusu napovídá, že tvůrci (Mojmír Vlašín a Josef Ferenc) se pravidel tohoto subžánru nedrželi zrovna striktně, jakkoliv se i snažili ho parodovat. Přeci jen víc než komiky situační je v Haciendě té konverzační, jazykové (malá ochutnávka je i zde v titulku) a absurdní. Ostatně vytvořit dobrý sitcom není vůbec legrace.
Představení zahrnuje celkem čtyři díly seriálu, takže když připočteme i „nutné“ rekapitulace jednotlivých dílů a hlavně reklamní bloky, na děj už mnoho času nezbývá. To ale nevadí, protože můžeme hned prozradit, že inscenace má tři hlavní silná místa – jinde než v zápletce. Prvním je reminiscence na několik předchozích představení souboru, vyjádřená jen málo funkčními, ale o to vtipnějšími postavami Ríši a Helenky, inspektora Colleno nebo stepujícího faráře. Mimochodem, zahrála si i oblíbená vycpaná štika, dříve „jako živá“, ale tentokrát vcelku logicky mrtvá. Druhým silným momentem jsou jazykové hříčky, kdy podstatnou část dialogů v jednotlivých dílech tvoří postupně dvojslova, přísloví, fyzikální zákony (!) a tituly českých populárních písní. Nesporným vrcholem podle názoru recenzenta i podle výsledků miniankety po představení však byly bloky reklamních šotů. Sen mnoha markeťáků, aby televizní program byl jen nudnou a nutnou výplní mezi strhujícími reklamami, se tedy naplnil v tomto extrémně nekomerčním prostředí. Reklamní bloky byly tvořeny skvělou kompozicí tu- i cizozemské nostalgie, hovadna, poetického absurdna, mrazivých aktualizací (lákání klientů k Bohemia Energy) a oznámení o aktuálních ochranářských počinech (v čele s publikací sborníku Zahrádkářské osady aneb Proč neztrácet půdu pod nohama); kompozici rámoval legendární Pan Vajíčko i s Paní Vajíčkovou.
Po změně politické situace v ČR už sice narážky na mocného a náladového miliardáře „Hrabyše“ ani více či méně vtipné urážky prezidenta Zemana nemají tu šťávu (podvratnou energii spojenou s určitým rizikem) jako v minulých letech, ale uznejme, že jsou Vlašínovci názorově konzistentní. Česká inspekce životního prostředí, na očekávanou výměnu jejíhož ředitele dosud nedošlo, si vysloužila jen vcelku vlídnou narážku na setrvačnost: „Inspektor zůstává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud na něj nepůsobí vnější síla. Zákon o státní službě, boys.“ a zmínku o tom, že vzorky vody neodebírá co nejblíž pravděpodobnému zdroji znečištění, ale tam, kde je to pohodlné.
Děj klopýtavě, ale přeci nakonec dospěl k avizovanému odhalení viníka otravy Bečvy. Přesněji řečeno odhalení toho, na nějž pěkně po česku, byť za účasti náhle se zjevivší slečny Marplové, „to hodíme“. Řešení nebylo úplně překvapivé, každopádně pro případ obnovené premiéry Haciendy ho zde P. T. čtenářům neprozradíme. Snad jen tolik, že logiky v něm nebylo víc než v dosavadním reálném vyšetřování.
V hledišti a ve foyeru divadla byla i letos viditelná pozvolná proměna publika: postupně odcházejí některé moravské ochranářské legendy (po spoluzakladateli souboru Karlu Hudcovi, + 2017, i Antonín Buček, Jan Lacina a nedávno Vít Grulich) a méně nápadně, ale přeci se objevují nové tváře nejen z odborných a aktivistických kruhů, ale i ze druhé generace – děti těch, kdo na obou stranách pomyslné opony v polovině devadesátých let minulého století s tehdejším AIDS (Akademickým insitním divadelním souborem) začínali. Mimochodem ty děti jsou mnohdy také odborníci a aktivisté (obojí bez ohledu na pohlaví).
Haciendou na Stříbrné řece VERDIS udržel vysoko nasazenou laťku z minulých let. Jak to asi bude napřesrok?
Psáno pro Kulturní noviny a časopis Veronica.