Společnost a politika Domov

Jiří Guth: Pro budoucnost považuji za žádoucí zkoušet další formy účasti a vyjednávání

Jiří Guth. Foto: Josef Šenfeld

Družstevník a redaktor Kulturních novin v rozhovoru ze srpna 2021 připomíná jejich začátky a odpovídá na další „Otázky pro budoucnost“ sociálního inovátora Robina Čumpelíka. Shodou okolností, byť ne přílliš radostných, je tento rozhovor v posledním vydání Kulturních novin realistickou rekapitulací historie našeho média i reflexí obtíží s uváděním družstevního principu do života.

Prosím, můžete nám přiblížit svou pracovní kariéru? Případně co se prolíná vaším pracovním i osobním životem?


Skoro všechny položky v mém životopisu nějak souvisejí s životním prostředím a s udržitelností. Počínaje výzkumem v Akademii věd a na Jihočeské univerzitě přes výchovu a osvětu v českokrumlovské nadaci Šípek, nejrůznější posudky a studie na takzvané volné noze (především, ale nejen pro projekční firmy) a různou publicistiku až k poradenské a úřednické činnosti na pražském magistrátu, a hlavně na Ministerstvu životního prostředí. Postavení úředníka mi skoro až překvapivě vyhovuje – překvapení ale nemusí být tak velké, když uvážím, že v rodokmenu, který máme dost dobře zpracovaný 3–4 generace zpátky, v povoláních mužů vidím daleko víc úředníků než, dejme tomu, sedláků.

Poměrně tematicky nejvzdálenější byla asi půlroční práce v Deníku Referendum na pozici tzv. zprávaře nebo studie možností a příkladů sociálního podnikání na periferním venkově pro Agenturu pro sociální začleňování. Mimochodem, udržitelný život v České republice jako celku nepovažuji za možný bez proměny vztahu měst a venkova. Pokud to jde, vyhýbám se přitom pojmu rozvoj venkova, před nímž varoval jeden z mých vzácných učitelů (byť ne ve formálním smyslu) Bohuslav Blažek.

 

Co bylo impulzem pro založení Kulturních novin? Mohl byste popsat vznik a příběh tohoto média?

 Shodou geografických a organizačních okolností jsem nebyl přímo zapojený do vzniku Kulturních novin (KN), ale věděl jsem o něm od Nadi Johanisové a sledoval ho s velkými sympatiemi. Následující informace a formulace vesměs přebírám s naprostou důvěrou od „otce zakladatele“, hybatele, dlouholetého šéfredaktora listu a předsedy družstva Jiřího Plocka.

Kulturní noviny de facto založili Jiří Plocek s Jaroslavem Šabatou, inspirováni ideou Aleny Wagnerové, že by to mohlo jít i u nás, když to jde tak pěkně v Německu (například družstvo s několika desítkami tisíc členů, deník a server taz.de). Ti dva spolu všecko konkretizovali a rozehráli. Plocek v pozici jakéhosi přípravného výkonného tajemníka rozeslal elektronickou poštou do okruhu přátel (svých a Šabatových) a do starého adresáře Literárních novin prohlášení – oznámení – výzvu, že něco takového se bude dít. Důvod: Literárky byly nepřátelsky převzaty lidmi s velkým kapitálem a je potřeba udržet nezávislý angažovaný mediální prostor ve formě tištěného média (to byl dost důležitý bod, bohužel trochu iluzivní). A kdo má zájem, ať se připojí. Formulace i vize se upřesňovaly za pochodu, o družstevní praxi oba zakladatelé neměli přesnou představu.

Několik potenciálních členů družstva přišlo přímo z redakce Literárních novin (LtN). Ti se rozhodli ihned spolupracovat, vložit peníze a vytvořili základ redakce Kulturních novin – Miroslav Švejda, Petr Kovář, Jakub Grombíř a Martina Schneiderová. K těmto blízkým přátelům z redakce LtN také patřil Patrik Eichler a Tereza Šimůnková.

Ludvík Vaculík sice tomu záměru vyjádřil podporu, ale jinak byl zpočátku trošku zdrženlivý, protože už zažil mnohé a trošku si myslel, že se zas tříští síly… (i v souvislosti se vznikem Deníku Referendum). Ale pak vždycky napsal, když ho Jiří Plocek požádal. Jednou poslal v obálce i tisícovku jako výraz svých sympatií.

Sympatizantem vznikajícího družstva byl skrze svůj těsný vztah s Literárkami (byl jednu dobu v jejich představenstvu) a přátelství s Jaroslavem Šabatou také Petr Pospíchal – byť podobně mírně pochybovačným jako Vaculík. Na dálku (byl zrovna na cestách v Číně) konzultoval s Plockem první verzi stanov družstva.
Podporu vyjadřovali také mnozí další lidé z Charty 77, kteří měli rádi LtN a většinou dali hodně i na Jaroslava Šabatu. Někteří se pak stali členy družstva: Jan Šimsa, Jan Šabata, Eva Kantůrková… Zareagovaly také další osobnosti z okruhu kolem LtN, např. Táňa Fischerová, Ivan Hoffman či Erazim Kohák, a dále přátelé těch prvotně oslovených, například když Plocek přímo oslovil svého přítele filosofa Jaroslava Hrocha a Grombíř Jaroslava Kovandu.
Ustavující schůze se konala 10. října 2009 (i KN tedy mají něco jako narozeniny) a z členských podílů čili vkladů zakládajících členů družstva vznikl jeho základní kapitál. Určitou roli v počátečním rozvoji družstva sehrálo i „nulté“ číslo KN z listopadu 2009, které bylo současně i fórem těch, kteří vyjádřili novému podniku podporu (včetně Ludvíka Vaculíka). Podporu nám tehdy vyjádřilo dost různých osobností, ale v mnoha případech z toho dál už nebylo nic. Snad že myšlenka aktivního družstevnictví, zvláště pak v poněkud netradiční oblasti sdělovacích prostředků, není u nás zatím obecně příliš zakořeněna.
Bohužel se nám nepodařilo udržet tištěnou podobu novin. Od července 2012 vycházejí Kulturní noviny jako internetový týdeník, resp. čtrnáctideník a na papíře jen příležitostné výbory a zvláštní čísla.

Významnou posilou redakce a autorského okruhu pravidelných přispěvatelů se kolem roku 2014 stala část spolupracovníků Britských listů, z nichž někteří byli na jakési vnější orbitě KN už dříve. Jmenovat lze především Tomáše Koloce a dále Lenku Procházkovou a Bruna Solaříka.

 

Věnujete se tématům spojeným s uměním, historií, ale také současností či politikou. Jaká témata a příběhy vás samotného nejvíce fascinují? Mohl byste uvést příklady článků? Případně přiblížit obsah Kulturních novin.

 Tematické důrazy Kulturních novin představují zvláštní sloučeninu (nikoliv amalgám, protože se navzájem citelně ovlivňujeme) zájmů, znalostí, schopností a společenských vazeb redaktorů a stálých spolupracovníků – autorů. Posuďte sami, o čem v současné době píšeme v Kulturních novinách soustavněji a opakovaně:

  • občanská společnost;
  • exekuce, bezdomovectví, sociální práce a další sociální témata;
  • menšiny, vlastenectví (včetně slovanství) a kulturní rozmanitost;
  • reflexe současné kulturní politiky;
  • připomínání a promýšlení odkazu 60. let minulého století;
  • zemědělská politika;
  • výtvarné umění zejména mimo tradiční centra;
  • sondy do české a evropské literární tvorby se zvláštním přihlédnutím ke tvorbě dramatické;
  • ochrana přírody;
  • písně jako fenomén;
  • jihovýchodní Morava;
  • aktuální zprávy od nemalého počtu zahraničních spolupracovníků KN o dějích, majících bezprostřední vliv na život světových národů;
  • … a různé další, vesměs také špatně souměřitelné.

 Kromě toho díky laskavosti partnerské či do určité míry patronátní redakce berlínského deníku taz pravidelně přinášíme překlady komentářů, reportáží a rozhovorů z tohoto taktéž družstevního sdělovacího prostředku. Texty k překladu vybíráme samozřejmě tak, aby byly pro českou skutečnost relevantní, ale zároveň zdejší úhel pohledu významně rozšiřovaly.

Kromě jiného dbáme o to, aby v každém čísle by alespoň jeden fejeton, jak se na pořádné noviny sluší.

Za připomínku stojí určité obecnější rysy redakční práce, zejména snaha o to, aby žurnalistika KN nebyla módní, povrchní nebo pomíjivá. Zároveň s tím musíme často rezignovat na bezprostřední aktuálnost (zejména kvůli skromným podmínkám). Řečeno s jistou nadsázkou, zpoždění (reakcí, reflexí) máme jako program. Také heslo německých zelených z 80. let minulého století Umdenken! (Promýšlejme! – míněny důsledky našich činů a rozhodnutí, míněna naše odpovědnost za stav světa) je pěkně hutným vyjádřením přístupu Kulturních novin.

Tématika i redakční přístup jsou názorně vyjádřeny v antologii textů z Kulturních novin z let 2009–2018, které vybral a uspořádal Jiří Plocek. Knížka nese název Člověk a jeho svět a dosud je v omezené míře dostupná na adrese redakce.

 

Co si myslíte o tradičních médiích? Jak vnímáte kulturu naší země? Jak je pro lidi důležitá?

 Takzvaných tradičních sdělovacích prostředků si velmi vážím. Dobře si uvědomuji, že jejich role se v posledních letech proměnila jaksi kvalitativně i kvantitativně. Rád jsem zažil mediální kvas v českých zemích v 90. letech i nástup tzv. nových sdělovacích prostředků. Nakolik jsem schopen to posoudit, společenské struktury a „mechanismy“ na ně reagují trochu chaoticky a rozhodně jen postupně a pomalu. Asi je to dobře. Předvídat další vývoj se neodvažuji, protože jsem přeci jen původním vzděláním přírodovědec a metody predikcí (předpovědí, předvídání) z té oblasti, která snad mám nějak zažité, se pro společenské jevy vesměs vůbec nehodí.

Vnímání kultury a její důležitost pro „lidi“ nedokážu adekvátně popsat v několika větách.

Naše doba a naše společnost není po mém soudu nijak výjimečná oproti jiným dobám a společnostem. Máme to, co chceme a co si zasloužíme. To, co si vytvoříme – a připomeneme.

 

Jak vidíte vztah k mediální činnosti mezinárodních vydavatelských domů naproti českým vlastníkům? Jaké jsou mezi nimi rozdíly? Mají podle vás vydavatelé vliv na české hospodářství?

 Musím říci, že v této oblasti mohu posloužit spíše jen dojmy, ani ne názory, takže raději připomenu dílčí osobní zkušenost. V jižních Čechách jsem poměrně zblízka sledoval, jak bavorská mediální skupina Verlagsgruppe Passau převzala soustavu okresních deníků a několika týdeníků (dříve Vltava-Labe-Press, nyní Vltava Labe Media ve vlastnictví Penta Investments mj. se značkou Deník). Některé personální a organizační kroky mi nepřipadaly úplně šťastné, ale soustava zůstala zachovaná, byla zmodernizovaná a ponechala si i důraz na místní, sousedské dění. Ten považuji za nenahraditelný faktor soudržnosti společnosti i zdravě sebevědomého vztahu k místu a kraji, kde žijeme.

Rozhodně je třeba ocenit, že zahraniční vlastníci tehdy aktivně přispěli ke vzájemné informovanosti a rozvoji přeshraniční spolupráce přes bývalou železnou oponu, která se v myslích mnoha lidí – na obou stranách – pochopitelně drolila jen velmi postupně.

 

Stále máme funkční veřejnoprávní média a Českou tiskovou kancelář. Jak vidíte účast státu v jejich správě, rozvoji i obsahu, abychom udrželi kvalitní veřejnou službu a přidanou hodnotu těchto médií?

 Děkuji obzvlášť za připomínku ČTK, resp. jejího veřejnoprávního statutu. Její zpravodajský server ceskenoviny.cz sleduji jako jeden z mála soustavně a rozhodně je mezi těmi, kterým důvěřuji nejvíce.

Vliv státu v užším smyslu slova, tedy jako jakési veřejné korporace, má sice zásadní význam, ale jen a pouze v nastavení právního prostředí a kontrole a vymáhání dodržování platných předpisů a pravidel.
Určitě stojí za to hledat nové, lepší formy vyjádření veřejných zájmů i mimo instituce státu. Myslím, že základní podoba veřejnoprávnosti, říkejme jí třeba středoevropská, má zůstat zachována. Považuji ale za žádoucí zkoušet postupně (!) experimentovat s dalšími formami participace a deliberace (vyjednávání) angažované, zaujaté veřejnosti a také nebát se rozlišovat mezi různými složkami občanské společnosti. To v platné zákonné úpravě bohužel chybí. I když není, resp. nebude snadné to určit, některé subjekty bytostně angažované ve správě věcí veřejných by prostě měly mít silnější slovo než různé nevelké a někdy až obskurní spolky. Rozhodně vidím prostor pro posílení vlivu odborů a samospráv, případně Akademie věd.

 

Jaký rozdíl vidíte mezi českými médii a těmi zahraničními, například německými nebo holandskými? Mohl byste popsat myšlenky, co případně u nás v mediálním prostředí dělat jinak?

 Rozdíly mezi českými a německými, případně nizozemskými sdělovacími prostředky prakticky nemohu posoudit, protože nizozemsky neumím a z německých jakž tak soustavně sleduji jediný deník, resp. server (taz.de) a příležitostně jen několik málo dalších například Die Zeit nebo Deutsche Welle. Ani jsem déle nežil nikde v zahraničí, což, jak se domnívám, je pro pochopení role a fungování sdělovacích prostředků ve společnosti nutné.

Takže jen několik kusých poznámek. Předně české veřejnoprávní prostředky mají mnoho co zlepšovat, a to i v rámci současného právního rámce, který k tomu bohužel rozhodně nevede. Myslím ale, že při dobré vůli by platné české právo takovému zlepšení naopak vůbec nepřekáželo.

Dále je velmi inspirativní decentralizace – kolikpak významných, společensky vlivných sdělovacích prostředků s vlastním obsahem má v současné době sídlo a řízení mimo Prahu? Musím se domnívat, že i ten současný stav přispívá k polarizaci naší společnosti, mimochodem.

 

Můžete nám přiblížit, jak prakticky řízení družstva funguje? Jaké benefity přináší pro zaměstnance, spolupracovníky? Jaké příležitosti v moderní formě družstevnictví vidíte? Jaké jsou vztahy družstevníků mezi sebou? Jaké potom s vedením? Zajímá mě také, jestli existuje spolupráce družstevníků se svými zákazníky – čtenáři?

Upřímně řečeno, specifická struktura, „fungování“ a řízení družstva Kulturní noviny je nanejvýš trochu zajímavá, ale pramálo inspirativní.
Dvojí vidím jako určující charakteristiky: za prvé, členové družstva, je jich zhruba šest desítek, jsou rozptýleni po celé republice (s mírnou koncentrací v Brně a v Praze), za druhé, původní plány a záměry se nepodařilo naplnit. Neříká se mi to snadno, ale je to tak. Děláme teď něco trochu jiného, než jsme původně chtěli, a ekonomická situace je řekněme velmi skromná.
No a moje zkušenost z několika družstev poměrně jasně říká: to, co je typická pozitivní externalita družstevního podnikání, totiž soudržnost a sounáležitost, vyžaduje průběžnou péči. Pokud možno rovnoměrné a nezanedbatelné nasazení, řečeno trochu ekonomisticky, neplacený čas. Zkoušeli jsme různé formy povzbuzování a motivace, ale zabralo to jen u poměrně malé části členstva. Kromě toho ale existuje proměnlivá skupina spolupracovníků, autorů, kteří „Kulturkám“ v různých obdobích věnují fakticky hodně svého neplaceného času (už několik let nemůžeme vyplácet honoráře). Pochopitelně si jich mimořádně vážíme a necháváme je ovlivňovat profil listu, řečeno vznešenou floskulí. Ten ovlivňují i čtenářské, resp. předplatitelské ohlasy – v nich významnou část tvoří členové družstva, jimž takřka mimovolně a nekvantifikovaně přikládá redakce asi o trošku větší váhu než ostatním.

Dlouho se dařilo oddělovat redakci od představenstva družstva, samozřejmě s výjimkou „úhelné osobnosti“ Jiřího Plocka, ale v posledních letech jsme i na to rezignovali. Existuje zkrátka seskupení nadšenců, z nich většina je činná buď v redakci, nebo v družstvu, nebo aspoň, respektive ještě k tomu dodává významný podíl textů do novin. Na této neformální skupince dnes tvorba KN závisí. Lze ji však označit jako podmínku nutnou, nikoliv postačující. Další pilířem jsou totiž předplatitelé a dárci (opět s významným podílem družstevníků) a tím třetím, nutným pro stabilitu, čtenáři.
Snad je zřejmé, že takové poměry nevládnou v naprosté většině výrobních, natož úvěrových, spotřebních či bytových družstev.

 

Máte zkušenosti s dnešním družstevnictvím, ale vidíte ještě jiné formy moderní ekonomiky, které mohou podporovat lokální zaměstnanost, spolupráci, kvalitu a přidanou hodnotu pro své okolí? Co je pro dle vás důležité v budoucnu?

Zkušenosti s družstevnictvím mám asi nadprůměrné. Jestli dobře počítám, byl jsem členem pěti družstev, z nichž jen dvě ještě fungují. Čímž chci zároveň říci, že nemám žádné iluze o družstevnictví. Například záměr založit družstevní „měšťanský“ pivovar v jihočeských Borovanech se nám nepodařilo uskutečnit, protože jsme se nedokázali obejít bez vstřícného postoje vedení obce, který se ale po komunálních volbách změnil.

Ekonomické formy nemusejí být podle mě nijak „moderní“, ale zásadní kvalitou je demokratické rozhodování, které je obvyklé (ale ne vždy zaručené) u družstev a dobře možné, i když zřejmě naprosto výjimečné, v akciových společnostech i jinde. Obchodní společnosti jsou ale historicky i právní úpravou vedeny k upřednostnění zisku – k maximální efektivitě v ekonomickém smyslu. Podnikat se mimochodem dá třeba i ve spolku (formou vedlejší hospodářské činnosti), kdež tradice naopak k demokratickému řízení vede. Shrnuto, formu nevidím jako příliš důležitou. Jistěže sem mohu klást třeba zaměstnanecké akcie, časové banky, LETs (výměnné systémy), místní měny atd. Dnes i v budoucnu je velmi důležitá decentralizace, subsidiarita a jakékoliv způsoby omezení politické moci velkých hospodářských korporací.

 

Jaké vidíte největší příležitosti naší země? Co bychom měli rozvíjet?

 Měli bychom rozvíjet místní samosprávu. Víte, je běžné ji kritizovat z technokratických a ekonomistických pozic jako neefektivní. Jenže ona má jeden důležitý efekt navíc: „produkuje“ totiž statisíce lidí, kteří se zapojují do správy věcí veřejných, cvičí se v zodpovědnosti a posilují svůj vztah k místu, kde žijí. To je důležitá pozitivní externalita, která významně napomáhá společenské soudržnosti. To mají vlastně samospráva a družstevnictví společné. Jasně, že je tam také prostor pro korupci, ale to považuji za skvrnu svázanou s podstatou látky, abych parafrázoval klasika. To riziko je snesitelné, po mém soudu. Važme si tedy nejen starostek a starostů, vesměs dosti viditelných, ale i všech členů zastupitelstev, kteří se ve svém volném čase probírají nudnými položkami rozpočtu (většina položek obecního rozpočtu je hodně nudná), váhají, kterou firmu vybrat na opravu chodníku a jak rozdělit tak málo disponibilních prostředků tolika sousedským spolkům, které dělají tolik milého a prospěšného pro ostatní.

 

Když bychom se inspirovali v zahraničí. Co byste uvedl jako zcela konkrétní příklady, které jsou inspirativní, aplikovatelné či přenositelné do služeb občanům, vzdělávání nebo průmyslu?

Začnu s dovolením jedním poměrně nekonkrétním příkladem. Za velmi inspirativní bych považoval to s pošilháváním za hranice nepřehánět. Otevřenost považuji za samozřejmou, ale například při (ne-)zvládání pandemie jako by si mnozí politici a novináři mysleli, že za kopcem či za plotem je tráva vždycky zelenější. Není. Zcela konkrétně lze uvést přeceňování německých opatření a postupů včetně například volání po instituci s podobným postavením, jako má Ústav Roberta Kocha. Jsem přesvědčený, že nemá žádný smysl opsat jeho status. Pro jeho postavení je důležitější celková atmosféra důvěry, loajality, poslušnosti a ukázněnosti, která, totiž ta atmosféra, není úplně přenositelná a hlavně má i jiné konsekvence, které je třeba… promyslet!
Ale abych byl i konstruktivnější: myslím, že by nám hodně pomohlo mít státní službu (postavení úředníků) jako v Rakousku, oceňování učitelů jako ve Finsku a veřejnou dopravu jako ve Švýcarsku. Tamní demokracii a decentralizaci také obdivuji, ale nepovažuji za přenositelnou; mějme je tedy aspoň za inspiraci.

 

Každá krize přináší existenční problémy pro skupiny, rodiny i jednotlivce. Dokážete si představit, že princip družstev může fungovat jako záchranný mechanismus pro některé rodinné firmy, průmyslové podniky nebo iniciaci nového podnikání?

 Jestli si něco dovedu představit, je víc věci mé fantazie než daného předmětu. Nicméně takový mechanismus je dobře možný a například pro iniciaci nového podnikání obstojně vyzkoušený. I v České republice, kde nejsou podmínky ani atmosféra úplně příznivé, stále vznikají nová výrobní družstva. To je tradiční označení, které zahrnuje i provoz různých služeb včetně gastronomických. U „nerodinných“ a ještě víc u rodinných podniků je pro spuštění takového mechanismu (k záchraně před problémy) třeba, aby vlastníci nebyli sobci či kulantněji, aby nebyli s podnikem příliš ztotožněni. Aby měli dost silnou motivaci k jeho záchraně i za cenu ztráty svého vlivu, respektive vlastního upozadění (spíše zrovnoprávnění). To není, pokud vím, zrovna obvyklé.