KN: Končíme
Kulturní noviny končí po necelých třinácti letech svou pravidelnou publikační činnost. Důvodem je dlouhodobé přetížení redakce a nedostatek sil pro kvalitní práci v době, která je navíc zjitřována válečnými událostmi. Toto je poslední vydání. Jeden ze zakladatelů prvního českého družstevního média se ohlíží zpět a loučí se.
Na podzim roku 2009, tedy přesně dvacet let od změny politického systému v naší zemi, jsme spolu s pár dalšími odvážlivci založili družstvo Kulturní noviny. A vydali tehdy ukázkové „nulté“ číslo. Kulaté výročí, pobízející k reflexi, a bolavé vyústění situace v tehdejších Literárních novinách, s nimiž řada z nás byla spjata (převzal je nový majitel, mediální magnát s jinými představami než dosavadní redakční okruh), vedly k bezprecedentnímu kroku: Jako vydavatelský subjekt jsme zvolili družstvo. Jeho interní principy fungování pro nás symbolizovaly zjednodušenou podobu demokratické a současně angažované občanské společnosti. Stručně to v praxi shrnu takto: Základem je různorodé členstvo, avšak platí důsledné pravidlo „jeden člen – jeden hlas“ a demokratické způsoby rozhodování. Přijatá nutnost vzájemné komunikace a tříbení stanovisek místo autoritativního či manažerského způsobu řízení. Výsledek: Obtížný úkol a obtížný způsob existence.
Kdo ví, jak fungují společenství tohoto typu, ví, o čem mluvím. U mediálního družstva je situace o to horší, že tu spolu rovnocenně komunikují lidé, kteří mají přirozené ambice, aby se jejich názory a postoje prosadily. Každý totiž zastupuje určitou autenticky prožívanou výseč životní reality. Je to život na hraně mezi snahou o důslednou vyargumentovanou názorovou pluralitu, která vyžaduje od druhých stále se doučovat respektu, a nutkavým kriticismem, popřípadě destruktivním anarchismem. Taková je ale také realita společnosti jako celku!
Osobní pohled
Jako dlouholetý šéfredaktor (2009–2018) jsem si za ta léta docela „užil“. Kulturní noviny ve více méně dobrovolnickém režimu mne stály hodně energie a – proč to neříct – někdy i prostředků (moje kolegy myslím taktéž). V úhrnu to byla jedna z mých největších životních investic a jedno z nejnáročnějších zadání, jež jsem přijal. Ale to, co jsem získal, se nedá ničím zaplatit. Seznámil jsem se poměrně důkladně s velkým okruhem témat, jež se vynořovala z pulsujícího života společnosti. Získal jsem okruh skvělých spolupracovníků, které spojoval zájem o věc a ne o honorář. Setkal jsem se s množstvím dalších inspirativních autorů. A v neposlední řadě jsem nahlédl do světa médií, jejichž duch se velmi liší od standardní profesionální novinařiny ve velkých mediálních domech. Za to děkuji svým německým přátelům, kteří mi zprostředkovali kontakty s berlínským družstevním deníkem taz. Velkorysost a solidární družstevní étos tohoto média zachránil v jednu dobu samu existenci Kulturních novin.
U nás však byla a je reálná situace ve společnosti velmi odlišná od té, v níž působí němečtí sousedé. Veřejnost je tu mnohem více skeptická a pasivní a představuje do budoucna stále velký prostor k resuscitačním aktivitám. Ani z naší strany jsme nevyšli situaci příliš vstříc a myslím, že při zvolené filosofii to ani nešlo: Nebyli jsem od počátku jednotným ideově stmeleným útvarem (jasná politická hrana) ani redakcí, která chce svým soustředěným mediálním působením prosadit určité vnímání společenské agendy a mít vliv. Bylo nás oproti obrovskému družstvu taz velmi málo a přitom současně šlo o členy s rozličnými pohledy a očekáváními. Pojetí se průběžně tříbilo: Za sebe můžu říct, že mou základní ambicí bylo od začátku nastavit společnosti zrcadlo, hledat inspiraci pro život dnes i v minulosti, nedržet se jedné ideové linie, přinést hlasy a pohledy, které nezapadaly do mainstreamu – zkrátka spíše svědčit, zrcadlit, než něco prosazovat. Hlas angažovaného občana, to je nejblíže tomu, o co jsem usiloval.
Vydrželi jsme téměř třináct let. Je to moc nebo málo?
Nevím, ale když přehlédnu onu obrovskou a pestrou textovou mozaiku, kterou jsme vytvořili v kontaktu s pulsem života, tak vidím jedno velké zrcadlo doby, které se nevyhýbá důležitým tématům ani lidem. A současně zrcadlí kolikrát i zdánlivě marginální realitu, zakotvenou v regionech či alternativních kulturních a ekonomických kontextech. Píšu zdánlivě marginální, protože za každým tím tématem je člověk, který žije plnokrevný život ve svém životním horizontu, jen není konformní s převládajícími trendy.
Poděkování a výhled: Udržet PŘÍSTUPNÝ archiv
Stál jsem u kolébky Kulturních novin a stojím nyní u jejich „úmrtního lože“. Nebyl jsem u zrodu sám, bylo nás víc. Zásadní jména najdete v redakčních tirážích a titulech některých článků už prvních solitérních čísel Kulturních novin a provázela nás povětšinou věrně až do dnešních dnů. Jménem a s pocitem velkého vděku připomenu přesto aspoň jednoho z „rodičů“, a to Jaroslava Šabatu (1927–2012), jehož inspirativnímu duchu a mladistvému elánu vděčíme za rozhodující impulsy.
Rozhodnutí o ukončení nebylo lehké, přeci jen člověk s ním odevzdává kus srdce. Trvalo nějakou dobu, než jsme k němu dospěli. Kulturní noviny končí z důvodů dlouhodobého nedostatku kapacit a sil svou pravidelnou publikační činnost, a to přesto, že loňská kampaň na podporu nám dočasně vlila trochu optimismu do žil. Družstvo zatím zůstává při životě v minimalistickém provozním režimu. Máme ještě jisté závazky (například sdpolupráce na předávání ceny Ekopublika). Jako staronový předseda družstva si vytyčuji hlavní cíl: Pokusíme se zachovat na internetu stále přístupné naše dědictví – tedy archiv článků.
Kulturní noviny neměly nikdy žádného investora a nedostávaly žádné dotace. Jediný kapitál byl v lidech kolem nich. Našim členům družstva i čtenářům-podporovatelům proto tímto za sebe i za kolegy vyjadřuji velké poděkování. Bez jejich podpory i podnětů by naše jedinečné zrcadlo doby nevzniklo. Všichni jsme jeho spolutvůrci.
Děkujeme za vše!