Lid jako hybatel společenské změny
V neděli 15. května zemřel vynikající environmentální právník a statečný obhájce přírody a občanských práv Petr Kužvart. Připomeňme si ho krátkým textem z léta roku 2011, vyzdvihujícím význam lidu a jeho samoorganizace proti mafiánsko-korupční oligarchii.
Především znovu opakuji základní tezi, na níž stojí právní systémy moderních států: lid je zdrojem veškeré moci, je suverénem ve své zemi a stojí nad ústavou, nad zákony i nad mezinárodními smlouvami, jež stát zavazují. Je prvotním zdrojem ústavnosti a veškerých dalších právních a organizačních pravidel státního mechanismu. Jde o tezi vybojovanou ve velkých měšťáckých revolucích v průběhu 17.–19. století. Tehdy tato základní idea definitivně nahradila dosavadní „transcendentní“, posvátný a náboženstvím sankcionovaný zdroj veškeré moci spočívající v osobě panovníka, vladaře z boží milosti.
Dále: pokud se podíváme do moderních dějin evropských národů, pak máme dost příkladů takových momentů, kdy se lid opravdu pohnul, nejde jen o převraty u nás a jinde v okolních zemích v průběhu roku 1989, jde i o řadu dalších – byť i jen zárodečných – vzpour, sebevědomých pokusů o přímý výkon veřejné moci ku prospěchu všech. Přes mnohá omezení daná rámcem tehdejší Polské lidové republiky a mezinárodním kontextem počátku 80. let sem patří skvělá éra stávkové vlny ze srpna 1980 následovaná herojským rokem NSZZ Solidarność v Polsku – až do 13. prosince 1981, kdy Jaruzelski zavedl válečný stav. Ale cožpak další události v Polsku, klasické zemi národních povstání, nejsou podobně inspirující? Třeba vznik stávkových struktur za bouří v prosinci 1970 na baltském Pobřeží. Nebo impozantní podzemní samoorganizace společnosti po nepokojích v Radomi a Ursusu v červnu 1976. Konec konců moderní polská historie je plná takových skvělých událostí. Od dělení původní Rzeczpospolitej okolními mocnostmi koncem 18. století je to hotová učebnice silných i slabých stránek bojů za svobodu, národní i třídní emancipaci. Ale proč jen Polsko? Což náš rok 1968, kdy se národ opravdu pohnul, semknul a dal důvěru reformnímu vedení strany a vlády? A což starší události, celá série stávek a povstání v roce 1905 na Rusi! A před tím hrdinný zápas druhé Komuny města Paříže zjara 1871!
Již řadu let studuji revoluce, povstání, bouře a stávky, prostě společenské nepokoje, a to ve snaze najít a objasnit společné rysy, opakovatelnosti, jak se lidé spontánně v krizových situacích samoorganizují, kde při tom selhávají a v čem jsou naopak velmi úspěšní, díky dědictví z biologické evoluce svých zvířecích předků trvající miliony let, odtud získali své nynější společenské instinkty a vzorce chování, které jsou konec konců reálným základem celé svébytné kultury lidského druhu. Stejně zajímavé je také studovat onu porevoluční nebo popřevratovou vždy se provalivší kocovinu, reakce a osudy aktérů oněch dějů a cestu k novému stabilizování společenských pořádků. Znalosti toho všeho nám mohou náramně pomoci vyhýbat se alespoň některým chybám a selháním v naší nynější horké přítomnosti. Na druhé straně je pravdou, že mnozí z nás jsou nepoučitelní, neschopní takových reflexí a tedy náchylní padat opakovaně do stejné žumpy jako dříve – a hrozně se tomu divit.
Přes to si dobře zapamatujme, že dějinné události přejí vždy těm vědoucím, těm připraveným. Proč to má být mafiánsko-korupční oligarchie a ne my, kdo bude těžit z minulých zkušeností a poznatků?