Lidská práva a příroda
Větší globální rovnoprávnost není možná bez ochrany klimatu. Ta přitom zároveň s sebou nese skryté nebezpečí, že zvětší stávající chudobu – takže mezinárodní klimatická politika má problém.
Německý Spolkový ústavní soud konstatoval na jaře 2021, že ochrana klimatu je povinností státu vyplývající ze základních a lidských práv. Již dříve podobně rozhodly nejvyšší soudy různě ve světě, například v Pákistánu, Kolumbii či Nizozemsku. Tento rozsudek o klimatu je důležitým krokem, který byl už dlouho potřeba. Základní a lidská práva nehrála totiž v klimatickopolitické debatě příliš dlouhou dobu žádnou roli.
Soud byl do jisté míry ochoten aplikovat tradiční koncepty ústavního práva na výzvy klimatické krize a přemýšlet o základních právech v intertemporální dimenzi. Klimatická politika současnosti musí v pojetí soudců a soudkyň z Karlsruhe zohledňovat základní práva budoucích generací a již dnes přijmout ambiciózní opatření na ochranu klimatu, aby bylo možné chránit základní svobody lidí zítřka.
Podle některých autorů a autorek se rozsudkem dokonce otvírá nový náhled na základní svobody: dovoluje omezit práva nemnoha lidí ve prospěch mnohých a omezit například osobní spotřebu dnešních generací ve prospěch užívání obecných statků v budoucnu.
Zde se ale nemůžeme zastavit. Pokud se má zdařit transformace naší společnosti a našeho ekonomického systému směrem k opravdové udržitelnosti a klimatické neutralitě, potřebuje veškerá klimatická a hospodářská politika lidskoprávní impulz. V této souvislosti nemůže jít jen o základní svobody. Je nutné zapojit i ekonomická a sociální lidská práva – a lidská práva musejí být chápána v souladu s právy přírody.
Je to vlastně nabíledni: člověk je součástí ekosystémů a naplňování lidských práv – jako například práva na vodu, obživu, zdraví a přiměřené bydlení – závisí podstatnou měrou na nenarušeném životním prostředí. Tato vzájemná závislost znamená, že požívání lidských práv závisí na kvalitě ekosystémů a naopak ekosystémy jsou ovlivňovány tím, v jakých lidskoprávních podmínkách lidé žijí.
Vykořisťování surovin
Rozsáhlý lidskoprávní impulz musí zohlednit i historické příčiny klimatické změny. Klimatická změna je následkem industrializace a s ní spojeného skokového nárůstu spotřeby fosilní energie. Koloniální expanze a s ní spojené zločiny a ničení životního prostředí byly motivovány i zpřístupňováním nových zdrojů surovin.
Tato dynamika pokračovala, jak známo, i poté, co bývalé kolonie získaly nezávislost: mnoho zemí globálního Jihu je dodnes důležitými dodavateli surovin pro globální trh. Dějiny klimatické změny jsou tedy i dějinami rozpínavého kapitalismu a obojí je odjakživa spjato se závažným porušováním lidských práv.
Masivní a trvalé znečišťování delty Nigeru těžbou ropy ze strany koncernů jako Shell představuje, jak známo, porušení práva na čistou pitnou vodu a práva na přiměřenou obživu místního obyvatelstva. K tomu přistupuje další typická dynamika: místní aktivisté, kteří se proti tomu – tak jako Ken Saro-Wiwa – v Nigérii brání, jsou pronásledováni, kriminalizováni nebo dokonce mimoprávně popravováni.
Právě proto, že extraktivní logika (tj. závislost na čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, pozn. red. KN) našeho ekonomického systému může mít tak problematické dopady na lidská práva, je nutné při hledání odpovědi na otázku, jakými prostředky lze odvrátit ohřívání Země, použít lidskoprávní měřítka. Aktuální krizi životního prostředí a klimatickou krizi musíme chápat i jako symptom stávající sociální a ekonomické nespravedlnosti a porušování lidských práv.
Naopak snahy o ochranu klimatu jsou v konečném důsledku nezbytným předpokladem uskutečnění sociální spravedlnosti stejně jako naplnění sociálních, ekonomických a kulturních lidských práv. Klimatická krize totiž zhorší stávající sociální nerovnost. Této okolnosti se ve zdejší diskusi stále ještě věnuje příliš malá pozornost. Nejsme zkrátka všichni na jedné lodi: jedni se plaví na luxusní jachtě, druzí na chatrném voru.
Hrozící klimatický apartheid
Podle Philipa Alstona, bývalého zvláštního zpravodaje OSN pro extrémní chudobu, hrozí stav „klimatického apartheidu“, jak tomu Alston říká: lidé, kteří jsou už beztak bohatí a dosud nejvíce profitovali z fosilního turbokapitalismu, se pomocí technického know-how mohou navzdory dramatickému poškození životního prostředí zabezpečit nejlépe, jak to jen jde, a zorganizovat si a financovat jakž takž komfortní život.
Chudí naopak musí jen přihlížet a zůstat tam, kde jsou. Už dnes chudé a marginalizované skupiny – jak v rámci jedné země, tak i v globálním srovnání – trpí následky klimatické změny podstatně více než bohatí. Takže ti, kteří k hrozícímu kolapsu klimatu přispěli nejméně, jím už nyní trpí nejvíce.
Sociální, ekonomická a kulturní lidská práva mají rozhodující význam pro rozložení břemena klimatické krize a podobu opatření na ochranu klimatu. Přístup založený na lidských právech bude vždy nastolovat otázku, koho a jak se určitá opatření na ochranu klimatu dotknou.
Sociální a ekonomická práva nebo práva domorodých obyvatel budou jako kolektivní práva motivovat státy k tomu, aby respektovaly zranitelné skupiny ve společnosti, chápaly je jako nositele práv, které je třeba více chránit, a břemeno ochrany klimatu naložily spíše na bedra sociálně a ekonomicky silných skupin obyvatelstva.
V Německu se často přehlíží skutečnost, že o zeleném energetickém obratu v Evropě a Severní Americe se právem kriticky diskutuje zejména v Latinské Americe. Suroviny, které jsou v našich končinách nezbytné pro „zelenou“ energii, se v současnosti těží v Latinské Americe se stejnými negativními lidskoprávními důsledky a stejným ničením přírodních zdrojů, nutných k životu, jako předtím fosilní paliva!
V souladu s tím se mnoho obyvatel a obyvatelek Latinské Ameriky obává, že budou muset i nadále nést značnou zátěž pro životní prostředí spojenou s těžbou těchto surovin, tedy že pro ně k žádnému přechodu k „čistým“ zdrojům energie nedojde. Stále více hlasů upozorňuje na to, že opatření na ochranu klimatu mohou vést k závažným porušením lidských práv stejně, jako je tomu ve fosilním ekonomickém modelu. V současnosti se tak například vysazují lesy, aby vázaly CO2.
Golfová hřiště zůstanou ušetřena
To však neznamená, že by stromům musela ustoupit třeba golfová hřiště nebo luxusní rezidenční oblasti. Svou půdu a své živobytí ztrácejí domorodá a venkovská společenství. Větrné parky se například v Mexiku staví na půdě domorodých lidí, aniž by byla respektována jejich procesní práva, nemluvě pak o tom, že by se dotyční podíleli na získávání zelené energie.
Ekonomická, sociální a kulturní lidská práva poskytují v tomto případě návod, jak při navrhování podoby opatření na ochranu a přizpůsobení klimatu zohlednit perspektivu a požadavky těch lidí, kteří jsou mimořádně silně postiženi následky klimatické změny a současně musejí spolu s námi nést důsledky opatření na ochranu klimatu.
Lidská práva poskytují rámec pro inkluzivní a demokratické vyjednávání, které je nutné v rámci energetického obratu vést. Věrohodný lidskoprávní přístup musí navíc přivést k odpovědnosti mocné aktéry. Právě při hledání odpovědi na otázku skutečně spravedlivého vypořádání škod způsobených klimatickou změnou a nákladů na přizpůsobení klimatu je nutné vzít v úvahu historickou, (post)koloniální odpovědnost západních států a zvláště pak koncernů.
Ani zaměření na sociální a ekonomická lidská práva samotná ale nestačí. Abychom mohli férově utvářet nezbytné hluboké změny na cestě ke klimaticky neutrálnímu světu, je třeba myslet i na práva přírody. K tomu je třeba do dogmatiky lidských práv pojmout i vědecky doloženou skutečnost, že člověk a příroda jsou velmi úzce spjati a ochrana lidských práv do značné míry závisí na nenarušené přírodě.
Průkopníky na tomto poli jsou mimoevropské soudy: ať už v Indii, na Novém Zélandu, v Guatemale, Ekvádoru nebo Kolumbii – stále více soudů mezitím uznává právní osobnost přírody. Vzájemnou závislost člověka a přírody zdůraznil zejména kolumbijský Nejvyšší soud, když se na něj s návrhem na ochranu práv řeky Atrato obrátila domorodá společenství žijící na jejích březích.
Práva přírody by ovšem neměla být prosazována proti právům lidí, kteří jsou na ní závislí, jak se to může jevit u některých projektů na ochranu přírody. To mezitím akceptovala i Rada OSN pro lidská práva, a v říjnu 2021 přijala rezoluci, kterou uznává právo na zdravé životní prostředí jako lidské právo a jmenuje zvláštního zpravodaje pro lidská práva a klima (patrně jediná zpráva o tom v češtině je zde – pozn. red. KN).
Jisté je jedno: lidská práva mají stěžejní význam pro spravedlivě prováděnou ochranu klimatu. Na nás všech pak je, aby se tento důležitý poznatek prosadil i v tuzemsku.
Článek, který vyšel 15. května 2022 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.