Offformat Kultura

Užitkovost volného umění

Periférne Centrá, Unimo. Repro: www.ogv.cz Jan Fabián, Bowles, 2003. Repro: www.ogv.cz Tomáš Pospěch, Z projektu Zemědělské práce, 2014. Repro: www.ogv.cz Daniela Baráčková, Karel, 2013. Repro: www.ogv.cz

Jaká je současná vesnice? Je to místo, odkud zmizeli všichni mladí a kde pár stařen dožívá? Je to městský satelit, kam se jezdí lidé jen vyspat? Oáza klidu a poslední z mála míst, kde žije člověk v sepětí s přírodou? Výstava Vesnice je svět se naštěstí na takové otázky nepokouší jednoznačně odpovědět. Nabízí ale fenomén venkova, prostředí mimo umělecká centra, jako podnět pro tvorbu současných umělců.

„Domnívám se, že regiony čeká většinou něco jako skutečný kulturní převrat, kterým se prolomí zhoubný stereotyp o přednosti (jakékoliv) výtvarné tvorby – nad systematickým a opravdu zaujatým přijímáním umění,“ věští před dvaceti lety výtvarný teoretik Pavel Ondračka1. A dodává, že efektivní výtvarné prezentace jsou možné jen ve vstřícném lokálním kontextu, kde nesmí chybět aktivní organizátoři a aspoň pasivní podpora institucí. Jak je na tom periferie oproti centru dnes?

Mimo jiné právě na jihlavské výstavě Vesnice je svět je vidět, že o naplnění Ondračkovy smělé věštby skutečně možno v jistém smyslu uvažovat. Tedy, přestože centra jsou přirozeně stále bohatší aktivitou – právě pro počet „aktivistů“ a institucí –, na periferii, na venkově vznikají „periferní centra“, pro něž je dané místo stěžejní, utvářející, a tedy nestojí ve stínu velkého centra, nevztahují se k němu jako parazitující satelity. Naopak, jsou zdrojem výrazných site specific událostí, které v místě žijí, zatímco v centru se o nich jen dozvídají.

Když v šedesátých a sedmdesátých letech umělci přenesli své aktivity z městských center a z galerií do přírody (land art) a od statického artefaktu k události, happeningu a performanci (akční umění, body art), byl v tom únik ze sevření komerčními mechanismy společnosti, rozladění z toho, že jakákoli idea, umělecky vyjádřená, se nakonec stává především zbožím, bez ohledu na svou radikálnost, bez ohledu na ambice mluvit a měnit svět.

Politická a ekologická angažovanost umělců formulovaná novými výtvarnými prostředky měla vyprovokovat flegmatického konzumujícího diváka a obnovit vztah umění a člověka. Zní to jistě pateticky, ale tehdejší člověk zřejmě opravdu jen postmoderně nerelativizoval, ale taky věřil a pro něco se byl schopen vydat všanc.

U nás v Československu pak periferie kvetla tím podstatným z umění i v osmdesátých letech právě díky slabšímu vnímání na okraji zorného pole režimního dohledu. Zdá se, že okraje plnily důležitou úlohu vždycky, jen třeba s tím, že k jejímu zhodnocení došlo až později. Jak je ostatně přirozené.

Co tedy odlišuje bývalé radikály, kteří se mezitím už pochopitelně nastěhovali do sálů hlavních galerijních institucí, od těch současných, zalezlých v malých vískách a zemědělských usedlostech? Čím je dnes venkov nosný?

Mezi vnitřním a vnějším

V devadesátých letech vidí Martina Pachmanová2 rozdíl přístupů ve snaze soudobých umělců nahlédnout skutečnost z vnějšku. „Nejde zde totiž již o odtržení se od zkaženého, zkomercionalizovaného (…) způsobu života (…) a o založení ostrůvku ryzího ducha, kde umění žije v ideální symbióze s místem.“ Přes určitý význam vědomého směřování k decentralizaci, k oproštění umění či kultury obecně od jakéhokoli dirigování, je tím podstatným v práci s geniem loci zkoumání skutečnosti, a k tomu je třeba i jistý odstup. Náhled z jiné strany. „(…) protože pracovat s místem znamená přenášet do něj i osobní zkušenost z jiného prostředí.“ Právě v tom sleduje Pachmanová skvělý potenciál komunikace centra s periferií.

Martina Pachmanová i Pavel Ondračka mluví o významu regionů podobně. Z malého odstínu nesourodosti jejich příspěvků v jednom sborníku se nám možná ukáže ten zásadní rozdíl oproti současnosti.

Zatímco Pachmanová vidí umělce, který přijíždí z centra na periferii a jehož pohled zvenčí pomáhá odkrýt cosi podstatného ze skutečnosti místa, Pavel Ondračka líčí zkušenost s těmito „výjezdy“ umělců, právě ve zmiňovaných osmdesátých letech, s určitým despektem. „(…) každý výstavní počin byl v podstatě extenzí činnosti v centru, jakousi protézou, náhražkou činnosti v Praze.“ Výstavy měly sice hojnou návštěvnost, „realita ovšem ukazovala, jak cizorodým zjevem byly mnohdy ‚pražské‘ výstavní akce v místech vzdálených jen pár desítek kilometrů. (…) sláva (…) končila s odchodem posledního z umělců a teoretiků, kteří tvořili drtivou většinu vernisážového publika.“3

Pavel Ondračka tak uvádí do debaty termín lokální tradice – místní umělecký aktivista by měl rozumět svému prostředí, chápat historické i sociálně-politické vztahy. Na základě tohoto rozumění si s místem pak vznikají projekty, které nejsou koncipovány jen pro přespolní odborníky, ale pochopitelně s ambicí oslovit i je. „(…) lokální kontext musí místní organizátoři cíleně moderovat na bázi lokální tradice, respektive její dynamické části.“4

Současně je třeba říct, že pohled z vnějšku tato tradice vůbec nevylučuje, a shodně s představou Pachmanové se do lokální koncepce dostává jednak tvorbou místních aktivistů, kteří sami nepochybně někdy humna opustili, jednak skrze díla hostů, jež místní ke spolupráci přizvou. Umění tak získává charakter takřka komunitní práce, která spojuje komunitu místní a komunitu oborovou, výtvarnou.

„Umělecké dílo se stalo součástí širokého kulturního kontextu, nebo naopak, kontext se stal součástí uměleckého díla. Dílo začalo být čteno jako soubor znaků, odkazujících k prostředí, v němž umělec žije, spíše než k umělcovu egu,“ vyjadřuje Pachmanová jeden z klíčových rysů umění šedesátých let, který zůstává platný pro současnost. Mimořádně podnětná je v této souvislosti činnost organizace Periférne Centrá, která své aktivity soustředí v obci Dúbravica u Banské Bystrice na Slovensku. Vedle tradičních městských kunsthale nabízí umění lačnému divákovi Dúbravicu jako Kunstdorf – výtvarným uměním je tu stejně tak pomíjivý landartový obraz v obilí jako sauna, velkoformátová malba na místní prodejně potravin, včelín propojený s knihovnou nebo rozhledna. Jak říká jeden z realizátorů Kunstdorfu, Andrej Poliak, celkově přemýšlejí nad užitkovostí volného umění v kontextu jejich lokality.

„Užitkovost volného umění“ považuji za jeden z nejkrásnějších termínů současného výtvarného názvosloví! Skutečně nejednoduchá, ale podstatná a progresivní cesta, kterou známe dílem z tvorby Kateřiny Šedé (práce s komunitou, „napravování“ společenských vztahů), představuje v pojetí Periferních Center komplexnější a současně volnější výtvarné aktivity, méně svázané potenciálně manipulativním konceptem.

Cit pro téma

Výstava je, jak už asi vyplynulo z výše řečeného, velmi dobře zacíleným tématem. V některých momentech se překrývá nebo doplňuje s loňskou, ambicióznější, výstavou Seno, sláma, spojenou se sympoziem, konferencí a workshopy, ale třeba i s paralelně probíhajícími přehlídkami, jako byly nedávné Zahrady v Galerii města Blanska. Jedná se o fenomén, který se bude v těch či oněch souvislostech dále vracet a bude vybízet k dalším výstavním uchopením.

Je to především kurátorský cit pro téma a jeho nastavení, který je třeba vyzdvihnout. V samotné expozici jsou pozoruhodné projekty skupin Periférne Centrá a Neolokátor paradoxně tím méně přitažlivým, protože jak bylo zmíněno, k nám do centra se dostávají jen jako dokumentace něčeho, co žije jinde. Je tedy třeba většího diváckého nasazení, aby se před ním to podstatné z výstavy otevřelo. Naopak výrazněji, percepčně příměji, působí řada další výtvarných prací, které už takovou energií neoplývají.

Koncipovat větší přehlídku jako mix médií a forem bývá vděčné… a asi skutečně vděčné je i v tomto případě. Divák si tak zvaně přijde na své, je zaujat, v kolika rozličným podobách je dané téma skloňováno. Nicméně zaujetí konkrétními díly za celkem zaostává. Díla, která se k tématu připojují jen jaksi hranou, způsobují rozředění. Výstava se nezaměřuje na určitou polohu, kupříkladu na výše načrtnutou progresivní cestu komunit na periferiích. Ale k tomu, aby pečlivě zmapovala vše, co se v umění šustne o tématu vesnice, zase chybí galerii kapacita. Výstava nadto nezůstává v současnosti, ale mimo jiné předkládá i obraz vesnického života sedmdesátých let, jak jej zachytil fotograf Jindřich Štreit. Propojení s literaturou vesnických románů a povídek Jiřího Hájíčka je pak šikovnou, byť spíše popularizující třešní na dortu.

Myslím, že dočetl-li někdo tento text až sem, nemůže si o výstavě odnést negativní obraz, vzdor předchozímu odstavci. Pokud tomu tak není, spěchám, polopatě, s konstatováním, že výstava mě skutečně potěšila, včetně koncepčního propojení s výstavou Núdzový program spracovania odpadu v galerii Alternativa, nacházející se o patro níže. Koneckonců, kritika by neměla být vyloučena ani ze site specific projektů komunitně organizovaných skupin, jako jsou právě Periférne Centrá. Myslím nyní kritický rozměr vlastního díla.

Divácká vstřícnost místo přísnosti?

Proto se ještě vrátím k ředění tématu výstavy. Jeho příčinou je mimo jiné to, že expozici tvoří díla umělců, kteří jsou svojí mimouměleckou činností, životem, osobní angažovaností či bydlištěm s venkovem nějak spjati, což se ale vždy neodráží ve vystaveném díle, nebo nikoli s takovou naléhavostí, jíž by použito být mohlo.

To je konkrétně případ Veroniky Bromové, jejíž symetrizované fotografie, efekt využívaný mnoha umělci, neuchvátí a téma nijak nerozvíjejí. Malby Daniely Baráčkové, které vystavila již na přehlídce finalistů Ceny Jindřicha Chaloupeckého v roce 2013, mají nepopiratelně folklorní a vesnické motivy, působí ale vykalkulovaně – ve srovnání s její angažovanou polohou nebo s videoperformancemi neobstojí. Podobně „poučeně“ vhodné je pojetí prací dvou kurátorů, kteří se zde představují jako umělci, Jana Freiberga a Tomáše Pospěcha. Přitom krajinný horizont tvořený pouze za sebou jdoucími detaily kravských hřbetů je sám o sobě vtipnou a příjemnou realizací.

Humor a funkční nadsázku nelze upřít velkoformátovým malbám Barbory Lungové, spojení s vesnicí je tu vedeno především přes „mužský princip“, což zároveň šikovně akcentuje stereotypní pohled na společnost na vsi. Malbám samotným ale jako by chyběla lehkost nebo větší vyhraněnost formy – námět je vyjeven barevně tvrdě, nevěrohodné propojení realisticky utažených detailů působí jako nezáměrná koláž. Obsahově i motivicky pozoruhodné obrazy tak nepříjemně těžknou. Poprvé jsem výstavu navštívil ve společnosti studentek malířského ateliéru, tlumočím tedy i něco z jejich pohledu, přestože jsme se vždy neshodli. Jejich zlatý hřeb výstavy tvořily malby Martina Zálešáka.

Nechtěl jsem jmenovat všechny autory, tak už jenom zmíním, že misky pro zvířata v útulku od Jana Fabiána, jakož i kupky sena z bronzu od Barbary Benish jsem neznal a byly mi příjemným překvapením.

Podobně, jako jsem ve výše uvedeném článku (Slovy mezi obrazy) uvedl, že problém malého zájmu neodborné veřejnosti o současné umění sice můžeme řešit odbornou diskusí na stránkách oborově zaměřeného tisku, ale vhodný popularizující text v tisku široce dostupném může s tímto problémem něco udělat, je i příklad aktivit výtvarných umělců na vesnici takovým příspěvkem. Je třeba říct, že tyto aktivity potřebují velmi specifické podmínky, pokud nemají být jen krátkou exhibicí pro přespolní publikum, ale naopak chtějí vcházet do daného místa a stát se součástí konkrétní sociálně-prostorové komunity.

Vesnice je svět. Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 18. června – 30. srpna 2015.

Odkazy

(1) Pavel Ondračka: Reflexe lokální tradice v současné prezentaci umění. In Otázky prezentace a instalací současného výtvarného umění, Město Zlín, Státní galerie ve Zlíně, 1996, s. 97.
(2) Martina Pachmanová: Současnost a genius loci. In Otázky prezentace a instalací současného výtvarného umění, Město Zlín, Státní galerie ve Zlíně, 1996, s. 30.
(3) Ondračka, 1996.
(4) Tamtéž.