Offformat Kultura

Uplést bič

Přebal knihy Rudý kohout Picasso, Repro: jinamodernita.cz

Ke knihám Jiná modernita (2013) a Rudý kohout Picasso (2015) Františka Mikše. To, co je na posledních dvou knihách Františka Mikše nejméně problematické, je jejich zdaleka nejrozsáhlejší část popisující osudy vybraných umělců. Na velmi nejistou půdu se dostáváme především tehdy, začteme-li se do stručných a přitom velmi ambiciózních závěrů.

František Mikš je kritický k umění moderny a současnosti, respektive k těm jeho podobám, které považuje za výraz hluboké krize a produkt pomýlení. V knize Jiná modernita sděluje, že „skutečně hodnotná a trvalá umělecká díla dvacátého století často nevznikala v hřmotu avantgard, ale naopak když se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v umělecké tradici u svých velkých předchůdců“. A načrtává pro dnešního konzumenta umění už asi poněkud překvapivou hranici dobré–špatné na ose zobrazivé–abstraktní. Zároveň již v této práci naznačuje, že důležitý kořen lecčehos špatného můžeme hledat v politice. Rýčem poodhalujícím tyto vlásečnice se nyní mají stát dvě knihy, z nichž jedna věnovaná levicovému radikalismu modernistů již vyšla (Rudý kohout Picasso), zatímco druhá, zaměřená na opačný konec politického spektra, je v přípravě. Nebudu spekulovat, co bude cílem a obsahem druhé knihy, je však jisté, že ta, jež nese v titulu Picassovo jméno, má být stejně jako Jiná modernita především bičem na ne-jinou modernu.

Bič se většinou skládá ze dvou částí a stejně tak i probírané knihy. První, zdaleka nejrozsáhlejší tvoří životopisy vybraných umělců. V Jiné modernitě tak nalézáme Georga Braqua, Maxe Beckmanna, Oskara Kokoschku a Balthuse, tedy dle Mikše představitele oné linie trvalých hodnot. V knize Rudý kohout Picasso Kazimira Maleviče, Georga Grosze a Pabla Picassa, jako ty, kdo si zadali s levicovým fundamentalismem, konkrétně s komunisty. Kromě určitého polemického akcentu nepřinášejí životopisy nic zas tak nového, ale dobře se čtou a popularizují. Na tato bičiště jsou pak přivázány řemínky velmi útlých závěrů, které však zas tak moc nepráskají či nějak vedle.

Autor v Jiné modernitě sděluje, že jím preferovaná díla Braqua, Kokoschky nebo Balthuse byla „historiky umění 20. století většinou upozaďována či dokonce ignorována“. Je pravda, že především v poválečné fázi moderny byly tradičnější přístupy opomíjeny, i když je diskutabilní, zda jsou všichni tito umělci dobrým příkladem. Každopádně dnes v době pluralitnější postmoderny jsou všechna tato jména bez výjimky každému jen trochu vážnějšímu zájemci o moderní umění notoricky známá a o jejich slušné pozici svědčí i regál knih, katalogů a seznam výstav. František Mikš však požaduje zásadnější přehodnocení, napsání „nových dějin umění 20. století“, ve kterých se na tomto společném piedestalu radikálně změní hierarchie, nebudou-li některé figury rovnou svrženy do prachu. Přibližně v duchu věty z novější knihy: „Je smutné (…), že tento španělský komunista (Picasso) byl a stále je nejvýraznějším modernistickým symbolem Paříže, namísto například umírněného a elegantního Georga Braqua, ztělesňujícího to nejlepší z francouzské malířské tradice.“ Není nic špatného na ambici vést kritický dialog o moderně a současném umění, na úsilí zásadně rekonstruovat a přehodnotit „dominantní příběh“. Jak však na to? Pouhá chuť práskat nestačí.

Bezobsažná abstrakce

V jednom ze svých starších textů, E. H. Gombrich: Opatrný kritik modernismu, František Mikš skrze svou vlastní interpretaci textu tohoto velikána kritizuje umění moderny pro jeho obtížnější uchopitelnost a potřebu kontextualizace a řešení vidí v posunu k tvorbě pevně zakotvené v tradici, kde jsou hranice posouvány jen zcela pomalu v souladu s chápáním široké veřejnosti. K jakémusi umění mírného pokroku v mezích zákona, kterému by porozuměl snad každý. Přičemž jednou z příliš vysunutých výsep, z níž by se mělo umění stáhnout, je abstrakce. Kritika problematické komunikativnosti současného umění není irelevantní, tohle by však bylo vytloukání klínu klínem.

V Jiné modernitě autor abstrakci atakuje znovu, tentokrát však s poněkud jiným rejstříkem argumentů. Jakýsi negativní protiklad hlavním hrdinům zde tvoří trojice Vasilij Kandinskij, Kazimir Malevič a Piet Mondrian, přičemž František Mikš na několika málo stranách závěru analyzuje jejich světonázor. Máme si tak například „přiznat (…), že heuristické základy moderny (…) byly často zakaleny zneklidňující ezoterickou mlhovinou, v níž se mísila víra v paranormální jevy, okultní síly, posmrtný život a znovuzrození v kosmických cyklech s utopickými vizemi ideální budoucnosti očištěné od veškerých dosavadních problémů lidstva“. Tato ezoterika a utopičnost (ve své době nijak výjimečná), pak ve shodě s Alainem Besanconem ústí v jakousi novou vlnu ikonoklasmu – abstrakci. To by však samo o sobě nestačilo, koneckonců i Mikšem studovaný Gombrich konstatuje, že „není nutné uznávat umělcovy teorie, chceme-li ocenit jeho dílo“. Na pomoc si tak autor bere hrst citací sto let starých výroků bojovných a hašteřivých modernistů a texty Wilhelma Worringera, Jeana Claira nebo Karstena Harriese. Slovy posledního je pak abstrakce jedním „ze symptomů zásadní krize, která brání subjektu vytvořit si smysluplný vztah s okolním světem“ a dle Mikše „ničím neoslovuje, nic nám nesděluje“, nevznáší žádné otázky a člověka neznepokojuje, je bezobsažná a povrchní.

Zde stěží překročíme práh polemiky. Přesto by nebylo na škodu, kdyby autor, pokud zastává takto rigorózní názor, věnoval tomuto tématu více než několik málo stránek. Abstraktní umění by pak také mohl registrovat v jeho celé moderní historii a komplexnějších historických kontextech, přičemž by se minimálně musel vypořádat s jeho proměňujícím se ideovým zázemím (pokud se tedy „pomýlenost“ prvních abstrakcionistů nevznáší nad tímto uměleckým projevem jako duch nad vodou). Stejně tak by mohl registrovat i širší teoretickou produkci, třeba i tu problematizující jeho závěry. Ta, kterou užívá, není mnohdy nejnovější a nemohu se ubránit pocitu, že celý dialog se odehrává tak trochu v minulosti (polemika s Kandinským či Mondrianem, jako by to byli autorovi současníci).

Vratký kořen současného umění

Vedle ezoteriky sváděla modernisty na scestí i politika, jejíž relaci k umění je věnována druhá kniha. Zde má autor pravdu, že je třeba tyto vztahy pozorně zkoumat a že v některých kruzích může být přítomna tendence nepříjemné aspekty této vazby bagatelizovat. Mikše však výsledky jeho historických analýz, ve svém jádru známé (Picasso byl členem komunistické strany, avantgarda tíhla k levici), dovádí k dalekosáhlému závěru. Levicový utopismus a extremismus je, jak naznačuje v několika odstavcích závěru, jiným shnilým, „falešným a vratkým“ kořenem, z něhož vyrůstá údajně uschlý stromek současného umění. A tentokrát vysvětluje ještě méně. Nevypořádává se tak s mnoha „ale“, která se tyčí ze všech stran. Obchází takovýmto sdělením: „Pochopitelně jsem si vědom toho, že moje kniha zdaleka nevyčerpává tematiku vztahu malířství, politiky a levicové ideologie, a už vůbec nenabízí uspokojivou odpověď na otázku, do jaké míry to poznamenalo dnešní umělecký svět. Je pouze nastolením a vymezením několika základních okruhů a témat, která je potřeba kriticky probádat…“ Jenže alespoň nějaké vysvětlení, jak si to představuje, bychom si zasloužili, máme-li tedy s touto tezí kriticky pracovat. Takto vlastně není o čem mluvit a dle svého naladění můžeme nanejvýš přitakat či zavrtět hlavou.

Co se nám tedy dostává do rukou? Dva svazky úplných či částečných biografií vybraných umělců doplněné apologetickými závěry. Ty prezentují především Mikšův vyhraněný konzervativní světonázor. Přičemž ten tu byl nejdříve, a k němu pak byly dohledávány argumenty. Které i tak vlastně nic nedokazují.

Jednou z příčin je zřejmě i míšení rolí. Zatímco k biografiím umělců přistupuje autor více jako umělecký historik, v závěrech míříme spíše do oblasti kritiky či filosofie. Možná by se měl autor rozhodnout a jako historik se vzdát divokých spekulací, které přesahují výpovědní možnosti jeho materiálu, anebo naopak věnovat těmto tezím skutečnou pozornost.

František Mikš: Jiná modernita: Braque, Beckmann, Kokoschka, Balthus. Barrister & Principal, Brno, 2013, 376 s.

František Mikš: Rudý kohout Picasso: ideologie a utopie v umění 20. století: od Malevičova černého čtverce k Picassově holubici míru. Barrister & Principal, Brno, 2015, 255 s.