Offformat Kultura

Let kobercem u prababičky

Mae Sara, Koberec u prababičky, ukázka z knihy (dvojstrana). Repro: galerie Magda Mae Sara, Koberec u prababičky, obálka knihy. Repro: galerie Magda

Malá, ale pozoruhodná komiksová kniha, Koberec u prababičky, která přesto uniká pozornosti širší veřejnosti, vyšla loni v nakladatelství Magda.

„Píšu scénář k novému sci-fi. Lidé v něm uvěří, že musí jíst, a vyvinou emoci strachu ze smrti. To rozhýbe bizarní události,“ sděluje na úvodních stránkách hlavní hrdina příběhů, ve kterých se dostaneme na jinou planetu, do minulých životů nebo také, coby nic, nikam a do nekonečna. Úvodní citace knihu do značné míry charakterizuje – přes fantastičnost zmíněných výletů totiž zůstáváme především „doma“, tam, kde to „známe“, u sebe, nebo se tam přes různé peripetie dostáváme. Je jasné, že to bývají často ty nejodvážnější a nejdobrodružnější výpravy.

Příběh se rozevírá pomalu, spíše jako mozaika z hutných, ale svěžích provolání, komentářů a reflexí světa hlavní postavy. Ty stojí a obstojí jednotlivě, samy za sebe. Podobně jako citace v úvodu tohoto textu nastavují jinou perspektivu pro vnímání běžného, zažitého dění, někdy melancholicky, jindy se sarkastickým úšklebkem.

Mohla by to být další Kustodka Květa, Zen žen, Zlá ovce nebo Hovory z rezidence Schlechtfreund, které nastavují a dokazují oblíbenost žánru stripu, minimalistické glosy vyjádřené výraznou kresbou na prostoru obvykle tří nebo čtyř komiksových políček. Nicméně autor, vystupující pod pseudonymem Mae Sara, tuto hutnou mozaikovitou strukturu opouští, a po několika prvních stranách přechází v klasičtější dějovou linku. Přestože narativností zmiňovaná hutnost řídne, i nadále si některé obrazy zachovávají samonosnou sílu.

Nejslabšími momenty knihy jsou pak ty, v nichž autor podlehne potřebě předat nějaké načtené moudro a do vtipných postřehů se vloudí příliš konkrétní nauky z východních filosofií či transpersonální psychologie. Takových naštěstí není mnoho, navíc v některých případech dostatečně funguje jejich kontrast s charakterem výtvarné formy evokující dětský rukopis. Ten některé balvany sdělení skutečně osvobozuje. Díky pestré a zároveň citlivé barevnosti, výrazné, přitom naopak někdy zcela potlačené kresebnosti je neklišovitým svérázným prostředníkem.

Když k tomu připojíte jemné detaily – jako když vědoucí průvodce po neznámé planetě vidí svět jenom jedním okem, nebo když debata o reinkarnaci končí zběsilým překřikováním malých rybek, čím že budou (Já chci být letuškou! Já zpěvačkou!), zapomenete na zaškobrtnutí o poučování a jeho místy stereotypní obrušování jednoduchým gagem. Koberec u prababičky lze číst jako básně – kdekoli knihu rozevřít a nemuset přitom zhltnout celou sbírku. „Jenom nevím, co se mnou bude dál,“ říká cestou lesem televizní reportér, který přišel o mikrofon, „…kam půjdu?“ „Máš pocit, že nikam nejdeš?“

Čtenáři se tudy jde dobře a dá se tam vracet.

Mae Sara, Koberec u prababičky. Vydal Pavel Pražák – nakladatelství Magda, 2015.